Prvním důležitým krokem bylo odevzdat oba loupežníky do rukou odborníka. V rámci zlepšování jejich lyžařských schopností byli v sobotu zapsáni do lyžařské školy (jednalo se o školku, ale kluci to neradi slyšeli). V devět se do recepce dostavil chlap jako hora, připomínající člena speciálního komanda. Představil se Dominikovi i Davidovi a pozval je ven. Já jsem pro jistotu nepronesl žádnou vtipnou poznámku, protože mi instruktor naháněl hrůzu. Jen při odchodu trojice jsem popřál (vlastně nevím komu) hodně štěstí. My s Lukášem jsme se vydali k dospělácké kase a zakoupili permici. Protože počasí nedalo tušit, jak se bude dále vyvíjet a nad areálem se vznášela mlha, upsali jsme se na čtyři hodiny.

První kroky (skluzy) jsme nasměřovali k informační tabuli a okoukli sjezdovky, jejich rozmístění a možné kombinace. Započali jsme modrou, velmi krátkou trasou. Mým velkým úspěchem bylo nespadnutí a nulový počet kolizí. Jak jsme tak procourávali ostatní trasy, našli jsme první sjezdovku (modrou), po které se v průběhu jízdy muselo šlapat. Nevím, jestli to bylo upraveností terénu, anebo byla modrá takhle koncipována. Stalo se ale, že to prostě přestalo jet a abychom se dostali k vleku, museli jsme zemské gravitaci trochu pomoci.

Poprvé v naší sjezdařské kariéře došlo i na černou (jednalo se tedy o pár metrů). Důvodem nebyla odvaha, ani odhodlání, ale prachobyčejná lenost. Nechtěl se nám provádět složitý obchvat k vleku a tak jsme se prostě spustili po náročnější cestě. Trochu mě to rozhodilo, čumákem jsem provětral sníh, ale dolů jsem se dostal zdravý. Jak se s úkolem porval Lukáš nevím. Já jsem měl oči jen pro svůj úsek terénu.

Výcvik malých Déček probíhal více než úspěšně, protože po ukončení školy se bez menších obtíží postavili na modrou sjezdovku a pokořili jí. Samozřejmě rodiče museli Davídka trochu usměrňovat a občas přidržet, ale Dominik jezdil bez jediné pomocné ruky. Domískovu samostatnost uvítala Káťa i z toho důvodu, že se mohla po několika letech (myslím, že to bylo pět) znovu proletět na lyžích. Tak jsme se vesele proháněli po sjezdovce a bratrsky jsme se dělili (aspoň trochu) o Davídka. Všechno šlo jako po másle do té doby, než si Domísek pohmoždil koleno.

Jakmile doba zaplacená na permanentce skončila, opustili jsme areál a vydali se k chatě. Volba na obědové menu padla na pytlíkovou polévku. Ovšem uskutečnit toto rozhodnutí bylo daleko větším problémem, než se na počátku zdálo. Vařič, i když dvouplotýnkový, asi nebyl koncipován na ohřev většího množství vody (1 litr) a trvalo věčnost, než se hladina začala varem tetelit. Ohřev vody komplikovala i absence pokličky, takže jsme veškeré teplo sdíleli s hrncem. Nakonec se kuchtění povedlo a do talířů jsme dostali horký vývar. Po obědu kafíčko a po kafíčku výlet. Drželi jsme se hodně při zemi a procestovali jen Abertamy (již několikrát procestované). Nic nového a zajímavého jsme sice neobjevili, ale procházku využil Davídek, aby si mohl udělal bebí na koleni (podle řevu ztratil nohu). Došli jsme až k místní sjezdovce, která k našemu překvapení končila u hřbitova (zřejmě z úsporných důvodů). Jinak nového nebylo nic.

Znovu jsme pocítili hlad a rozhodli se ho utišit v pizzerii. Prázdné stoly byly jasným důkazem, že se vejdeme a tak jsme zasedli a objednali si. Lukáš, který italské národní jídlo zrovna nemusí, zvolil cestu nejmenšího zla. Pizzu se šunkou a sýrem. Vlastně takový hemenex, jen místo vajíčka bylo těsto. Káťa dostala chuť na olivy a tak si řekla o druh právě s nimi. Já jsem zvolil čtyřkombinaci sýrů. Po chvilce čekání nám pan číšník přinesl jídlo. Lukáš byl v rámci možností spokojený, ale Káťa hledala zelené bobule na placce marně. Potměšilé narážky na absenci ingredience číšník buď nepochopil, anebo mistrně přehlížel. Kluci poté, co zhodnotili svá jídla, se pustili do halasného protestování. Na první pohled neřešitelná situace měla řešení velice jednoduché. Talíř jednoho putoval před druhého a naopak. Rázem byl klid.

Po návratu na chatu se velká rada dospěláků (všichni tři) sešla nad Davídkovým kolenem a rokovali jsme, co se zraněním udělat. Káťa začala lovit ve své lékárničce, Lukáš utěšoval a mne nemohla napadnou nic jiného než blbost. Zranění jsem chtěl obrazně ošetřit pilkou nože. Prostě prachsprostá amputace. I když Davídek (i ostatní) moc dobře věděli, že tak špatně na tom s mozkem nejsem, stejně se stala nehoda. Jak jsem tak ve vzduchu řezal a David s sebou škubal, v jednom okamžiku mezi končetinu a ostrý nástroj nacpal Lukáš prsty, aby zabránil katastrofě. Protože i já jsem si všiml velmi malé vzdálenosti mezi klučinovou nohou a nástrojem, ucukl jsem. Výsledkem byla řezná rána na Lukášově prstu. Já si prostě s těmi kravinami nedám pokoj.

Naštěstí (hlavně pro mě) není Lukáš z cukru a zranění přijal. Káťa přijala tuto událost bez překvapení (už nás nějakou dobu zná). Na Davídkovi to také nezanechalo žádné stopy. Jen pořád poukazoval na velmi problematické zranění kolena a vskutku brilantními hereckými výkony předváděl neschopnost chodit. Kamkoliv bylo nutné jej dopravit, anebo mu minimálně pomoci. V pokoji byli na spodek (chodící zařízení) tedy chromí dva. Nicméně na tuto indispozici měla Káťa prostý lék. Sušenku. Právě nabídka sladkosti zázračně potlačila chlapeckou nemoc a Davídek i Domísek běhal jako o závod. Přesněji řečeno běhali do té doby, než byli odchyceni a posláni do postele. V ložních prostorách ale vyšla najevo jiná skutečnost. Dříve přehlížené zranění staršího syna se při bližším prozkoumání projevilo jako vážnější. Koleno měl nateklé a pleťová barva se místy měnila v modro-fialovou. Postižené místo proto Káťa ovinula zmrzlou utěrkou.

Po proceduře uspání jsme se sešli v kuchyni a zkoumali, co podnikneme s načatým večerem. Samozřejmě jsme se, jak jinak, pustili do her. Na poklidný a úspěšný průběh celého pobytu jsme si připili.