Abertamy soukromě

1. díl: Noc před horami

Kdy jindy jet na hory kvůli lyžování, stavění sněhuláků a běžkování, nežli v době, kdy únor připomíná jaro? Nadšení z tradičního zimního společného týdne s Lukášem a jeho rodinou se malinko měnilo v obavy. To když teplota lednových dnů začala povážlivě stoupat a sníh člověk našel jen na internetu. Termín jsme měli ale vybraný, uvolnění z práce bylo dohodnuto. Nezbývalo tedy nic jiného, než doufat. V polovině února, na den přesně jako před šesti lety, nadešlo osudné setkání. Tentokrát jsme jeli brázdit sněhové pláně Krušných hor.

pátek 12.02.2016 publikovaný události s kamarády a přáteli Přátelé a Jenda
JAK (prostředky a způsoby) auto / pěšky /
KDE (polohy a umístění) Česká republika / sever /
KDO (osoby a obsazení) Lukáš /
KDY (období a interval) více dní / zima / zimní dovolená /
PROČ (důvody a účely) kultura / odpočinek / sport, hry / výlet, procházka, turistika / zábava /

V pátek jsme se sešli ještě dříve, než jsem odemkl dveře našeho bytu. Celá sestava, včetně mojí manželky, mi vyšla naproti do nedalekého parku (soudruhy pojmenovaného jako "přátelství"). I když úmyslem bylo zřejmě provést zdravotní provětrání, partička školáků stojící opodál a hulící travku, dodávali atmosféře jiný rozměr. Kluci dovádějící za brankou můj příchod zaznamenali velmi okrajově. Když napotřetí Lukáš své syny zavolal, rozhodli se dále netrápit malého chlapečka (očividně oběť) a přidali se k nám. Jinak neustále pozitivní Káťa k mému překvapení trochu rozčileně konstatovala, že pražské trávníky jsou plné nástražných min. Jediným důvodem je, že obyvatelé hlavního města tyto pasti neuklízí. Právě proto navigovala oba kluky po asfaltu.

Dorazili jsme domů, naplnili hrnečky kafem a probírali plány budoucna. Když už jsme se dohodli na všem, odebral jsem si zabalit věci. Celá operace mi netrvala dlouho, hlavně proto, že každou položku jsem konzultoval s ostatními (krom dětí, jinak by mi nestačily čtyři kufry). Po bohaté večeři bylo tak nějak nejisté, jaká bude další zábava. A protože se Lukáš pustil do rozhovoru s Luckou, já jsem předvedl švagrové poslední upgrade své kytary (kombo). Zvukový počin nebyl nic moc, ale všechny přihlížející uchvátil vyrvál, který bedna vydávala a upravený zvuk. Kluci z hru na strunný nástroj pochytili jen to, že je potřeba struny přervat co největší silou.

Od mého dalšího ztrapňování mě zachránila pokročilá večerní hodina, nakázaný klid domovním řádem a odchod synátorů do postelí. Nastalo ticho, ale spát se nám ještě nechtělo. Lucka vytáhla knihu plnou otázek ("Víš, nevíš") a přímo nás konfrontovala s vědomostmi. Někdy jsme se trefili, jindy to byla tragédie. Trochu nám bylo stydno, když jsme se dozvěděli, že 46ti procentní úspěšnost jsme měli u otázek z kapitoly "Tohle ví i dítě". Zřejmě nároky na základní vědění rapidně stouply.

Debaty u barevného osvětlení (to mělo úspěch) nám vydrželo skoro do půlnoci. Po hodně dlouhé době jsme usínali ve společnosti ptáčat (ložnici jsme propůjčili ve prospěch početně silnějších). Ty k nám projevily velkou dávku ohleduplnosti a nechali nás bez jediného pípnutí spát. Stejně šlechetně se zachovali i kluci, kteří vstávali o poznání později, než je u nich na denním pořádku.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 17.02.2016 20:52:14

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

není to do detailu přesně

Lukáš hodnotil(a) 06.06.2016 19:36:09

není to do detailu přesně

článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie

Seriál a související články

1. díl: Noc před horami

Kdy jindy jet na hory kvůli lyžování, stavění sněhuláků a běžkování, nežli v době, kdy únor připomíná jaro? Nadšení z tradičního zimního společného týdne s Lukášem a jeho rodinou se malinko měnilo v obavy. To když teplota lednových dnů začala povážlivě stoupat a sníh člověk našel jen na internetu. Termín jsme měli ale vybraný, uvolnění z práce bylo dohodnuto. Nezbývalo tedy nic jiného, než doufat. V polovině února, na den přesně jako před šesti lety, nadešlo osudné setkání. Tentokrát jsme jeli brázdit sněhové pláně Krušných hor.

2. díl: Vzhůru za sněhem

Snídaně a přípravy probíhaly ve prostorově snížených podmínkách. Přeci jen, náš byt není na čtyři dospělé a dvě děcka konstruován. I přes stížené podmínky jsme vše zvládli, sbalili zásoby (v podstatě cokoliv z lednice), pobalili drobotinu (živou i neživou), popadli bagáž a vypravili se k autu. Lukáš velmi obratně zorganizoval kufr, abych se tam vešel i já a vyjeli jsme. Po 500ti metrech (možná ani to ne), auto zase zastavilo a nastal štelung. Video i audio aparaturu Lukáš nastavil k spokojenosti obou nejmladších pasažérů. Na rozdíl od předchozích přesunů jsem místo Blaníku poslouchal zvuk animáku (co to bylo netuším, ale utkvěla mi v hlavě věta "vypusťte mimino").

3. díl: Zase na laťkách

I když se jednalo o poslední den týdne, pro nás byl první plnohodnotný. Budíček Lukáše a mne pozval mezi bdící kolem osmé. Byli jsme v posteli (každý ve své) jediní. Káťa se s klukama oddávala hraní už o hodinu dříve. Nasnídali jsme se, vystrojili a v půl deváté vyrazili okouknout bližší lyžařský areál. Skiareál Plešivec.

4. díl: Jiná ochutnávka sněhu

Pondělní ráno se pro mě hned po roztržení očí změnilo v hru na schovávanou. Domísek s Davídkem mi oznámili, zcela bez očekávání mého názoru, že je budu hledat. Smířil jsem se s tím a začal pykat. Dopočítal jsem a začal hledat. Naštěstí jsme se dohodli, že úkryty budou možné pouze na našem patře, protože představa že budu lozit od střechy po sklep mi naháněla hrůzu. Jedno caparta jsem našel celkem jednoduše. Skříň zavírající se sama od sebe, která neustále skřípe a vrtí byla nápadná i mě. Proto jsem mladšího, Davídka, objevil rychle. Ale Domísek si našel úkryt skutečně mistrovsky.

5. díl: Jak jsme byli za vodní kulturou

Jediným spáčem (pokud nepočítám sebe) v ložnici byl Domísek. Čím byl tenhle nečekaný stav způsoben nevím. Ale možná to trochu souviselo s tím, že měl Dominik po probuzení namalovanou ruku (aspoň tak mi to oznámil). Na další anomálie jsme nečekali, vyskočili z postelí a šli snídat. Během ní jsem já zcela sobecky spořádal zbytek chleba a zasadil se tak o důvod navštívit obchod. Ostatním moje nenažranost nijak nevadila (alespoň to tak tvrdili), protože k snídani se sem tam něco našlo a v Karlových Varech (kam jsme měli namířeno) obchod bude. Dokonale potravinově naplněný jsem uvedl svůj zevnějšek do civilizované podoby, abych nedělal ostudu.

6. díl: Jak jsme bloudili na Abertamském okruhu

Počasí venku bylo chvilku příznivé, chvilku nehezké a někdy přímo nehostinné. Takže jsme hned u snídaně zavrhli návštěvu sjezdovky. Jelikož měl být podle internetu čtvrteční den daleko příznivější, posunuli jsme sjezdování o den. Tím nastaly dvě otázky. Kdy uskutečnit běžkování, na které jsme se Káťa i já těšili a co budeme dělat dnes. Řešení bylo nasnadě. Dneska obujeme na nohy úzké plaňky a pokoříme Abertamský okruh. Naplánován byl start dokonale, na devátou hodinu. To by ale nesměl Jeník zdržovat nutností se odpustit, když se chvilku před tím natřískal. Tudíž jsme vyráželi v deset. Kluci s taťkou zasedli k Výstavišti (dostihy a sázky z Prahy)

7. díl: Dávka sjezdovky podruhé

Den jako vymalovaný, modrá obloha, po mráčcích ani památky. Lukášův telefon nelhal. Jasné podmínky pro lyžování. Nasnídali jsme se, vypravili z chaty (já si přibalil foťák) a na lyže se postavili u Plešivecké pokladny. Školička pro kluky se nekonala, protože Domísek už sviští moc hezky sám a pro Davídka vyrobil táta postrojek. Zakoupili jsme čtyřhodinovky a vydali se na sjezdovku. Hned po pár sjezdech jsme zjistili, že počasí je sice hezké, teplo příjemné, ale areál tím trochu utrpěl.

8. díl: Jak jsme se loučili s horami

Míra mého (i kolektivního) optimismu vrcholí. I přes to, že zítra balíme a jedeme domů, vstáváme s myšlenkou toho, že je teprve pátek. Ložnici sdílím pouze s Lukášem, který je vzhůru, tudíž se žádné prudké a ukvapené vstávání nekoná. Místo toho vyrobil Lukáš ze dvou (až třech) plyšáků "kladélko". Jednalo se o postavičku připomínající pomůcku inseminátora. Z pelechu nás vyhnal až hlad, teprve tehdy jsme se odebrali do kuchyně a zasedli ke stolu. Během čerpání energie přinesl Domísek náš výrobek a tázavě na nás hleděl, co že to má být. Našemu popisu zřejmě nerozuměl (možná ani nechtěl) a tak slona, méďu i psíka ze vzájemného sevření a umělohmotného košíku osvobodil.