Poslední den uložení mé zásilky na poště náš plán malinko zkomplikoval. Po opuštění sedmadvaceti patrové budovy si Zdenda připomněl dlouhodobé cestování podzemním dopravním prostředkem a podíval se do severních teritorií hlavního města. S drobným časovým skluzem (v hodinářství napěchovaným lidmi obsluhoval jeden prodavač a jedna paní, která pouze zatěžkávala židli) jsme vyzvedli z opravy řetízek a pak se přemístili na pobočku České pošty. Z pořadníku jsem uzmul lísteček a se svými dvěma doručenkami si stoupl do haly tak, abych co nejméně překážel.

Když bylo po pěti minutách konečně vyvoláno číslo trojkové řady (příjem a výdej balíků), zjistili jsme, že zde setrváme ještě nějaký ten okamžíček. Navíc se k okénku dostavil pán táhnoucí tašku plnou zásilek. Snížil tak počet odbavovacích okének na dvě. Se Zdendou ale není ani vteřinu nuda, takže čekání bylo zábavné (krom toho vedra). Když se s pípnutím konečně objevila na displeji i moje číslice, vyfasoval jsem tří a deseti kilový balík. Tím bylo povinnostem učiněno za dost. Doma proběhlo krátké pozdravení (jak od Zdendy, tak ode mě), ještě kratší odskočení a já si pod bundu pořídil tepelnou vrstvu navíc. Vyrazili jsme do víru velkoměsta.

Něco málo před pátou jsme se na vyzdobeném Václaváku zastavili na svařák. Usrkávali jsme alkohol a rozebírali večerní strategii. Kam půjdeme, co navštívíme a co pořídíme. Jelikož měl Zdenda jasno, co pod stromečkem mají jeho blízcí najít, povětšinou jsem mlčel anebo odpovídal pro mě klasickým "je mi to jedno". První na seznamu byla návštěva Paláce knih. Kromě lidí, lidí a lidí jsme tu a tam zahlédli i knihu. Pohybujíc se víceméně s davem, marně jsem hledal titul, který by mě cvrnknul do nosu. I když se zdálo zhola nemožné, aby si člověk nevybral, já jsem byl zřejmě výjimka potvrzující pravidlo.

Vedeni stopami tramvaje jsme zavítali do Vodičkovi ulice. Už na rohu Zdeněk smutně konstatoval, že krámek, do kterého chtěl zavítat neexistuje. Blízko nás se však nacházelo něco jiného a my se rozhodli, že naší pozice využijeme. Trochu zdramatizujeme Marušce večer. Ta se v práci zmínila o tom, že se chystá s partnerem navštívit Divadlo Komedie a nebyla tomu ráda, když jsme žertovali o tom, že se stavíme je pozdravit. Ale... říct nám dvěma, že si někdo něco nepřeje. Postavili jsme se před vchod divadla a stvořili selfíčko, které pak Zdenda poslal Marii spolu se zprávou. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Z obsahu šlo mezi řádky vyčíst obavy, strach a nervozitu. S burácivým smíchem jsme kulturu opustili a šli se věnovat nákupům.

Abych neprozradil nic se Zdendova úmyslu, nezmíním do jakého obchodu jsme zavítali. Co se ale odehrávalo uvnitř nemůžu nepopsat. Hned na začátku jsme obsluhu (dvojice žen) zaujali tím, že jsme každý vstoupil jinými dveřmi. Zdenda vznesl svůj požadavek. Obě ženy projevily neuvěřitelný smysl pro uspokojení zákazníka a obchodního ducha. Na pultu leželo několik desítek různých typů (tady bych zase prozradil) a Zdenda pořád váhal. Já jsem mu sice nepomáhal ve výběru, ale zato při dělání ostudy jsem přiložil ruku k dílu. Když se paní prodavačka optala, pro koho je dárek určen, naprosto spontánně jsme odpověděli shodně a přitom každý jinak. Zdenda prohlásil, že pro přítele, já jsem odpověděl, že pro mne. Od té chvíle na nás bylo pohlíženo tak nějak jinak. Když ženy prokoukly naší lež, udělal jsem z Míši (promiň) alespoň koulařku s metrovými rameny.

S výběrem nebyl nakonec spokojen a na doporučení jsme se přesunuli o dvoje dveře vedle, kde už Zdenda koupil. Mezi tou kupou srandy přišla zpráva od Marušky, která zcela nekompromisně tvrdila, že nevěří naší zprávě a obvinila nás ze lži. Prý v divadle nejsme. No co se dalo dělat jiného, než se těch pár bloků vrátit a pořídit důkaz číslo dvě. Tentokrát jsme se necvakli před vchodem, ale zasedli jsme ke stolu. Naštěstí bylo osazenstvo zabráno do předsvátečních rozhovorů a tak to nikomu nepřišlo divné. Stejně tak, jako naše návštěva toalet (když už jsme tam byli). Marii, jejíž pocity asi nelze vyslovit, jsme nakonec pravdu přiznali. Přeci jen být vězněni za neúmyslné způsobení infarktu kolegyni jsme nechtěli.

Směřovali jsme k Národní třídě. Jelikož jsem na těchto místech nějaký ten rok nebyl, musel jsem v nově vytvořeném areálu chvilku posečkat. Zdenda mi ukázal točící se hlavu a pak ukázal na obchodní centrum (Máj). Tam byla naše další zastávka. Zavzpomínal jsem si na staré zlaté Betlémské časy a na to, jak jsme trávili volné hodiny a hodiny volna v tomto areálu. Možná díky lehké melancholii jsem pořídil dárek, zamáčkl slzu a následoval Zdendu pryč.

Než jsme se octli na Staromáku, probrouzdali jsme dva obchody. Ale vzhledem k malému intervalu vstupního a výstupního času to zmiňovat ani nebudu. Protáhli jsme se mezi nahodile se pohybujícími cizinci a zastavili u stánku s občerstvením. Byl čas na další svařák. S plnými kelímky jsme zaujali pozice u jednoho stolku a pozorovali okolí. Většinou byla z kolemjdoucích cítit vánoční atmosféra, podtržená ještě reprodukovanými koledami. Ale našli se i odlišné případy. Tři prostorově silnější kreatury (jeden muž a dvě ženy) se přimotali k pípě. Zatímco zástupce něžnějšího pohlaví (hodně obrazně řečeno) se opřely o stěnu (stát bylo evidentně nad jejich síly), samec vytáhl bankovku a bez jediného slova ukázal na značku Plzeňského moku a pak zvedl ukazováček jako symbol množství. S kelímkem, který kupodivu nevylil, se odmotal někam do tmy, následován svou společností.

Dostatečně nasáklí vánocemi, historií i deštěm jsme vyrazili k domovům. Cestou na Florenc jsme podnikli ještě malou jídelní zastávku v KFC. Na židlích výkrmny jsme pozorovali čilý ruch a vzájemně jsme se ujišťovali, že máme naprosto dokonalou práci. Přesunuli jsme se k metru a tam jsme se rozloučili. Zdenda nasedl na autobus a já klouzl pod zem.

I když se vánočních šílenství poslední dobou bojím a snažím se je nevyhledávat, za páteční akci musím Zdendovi moc poděkovat. Byla povedená a uvítám, když se z adventního svařáku stane opakovaná událost. Přeji pevné nervy v adventu.