Ještě s notnou dávkou nadšení, že ho snad znovu po devíti měsících uvidím, jsem začal kalkulovat nad právě obdrženým sdělením. Mám přijet sám, anebo můžeme přijet v páru? A budu vítán po celý víkend, anebo jen v sobotu? Otevřených neznámých bylo mnoho. V kalendáři jsem si poznačil událost s nejvyšší prioritou a nejasnosti prozatím vytěsnil z hlavy. Ony se pak svévolně dořeší.
Nový plán na předposlední říjnový víkend jsem probral s Luckou a nakonec jsme všechny otazníky vyřešili. Cestu na Moravu jsme pojali jako soukromý výlet s vlastním ubytováním. Lucka našla příležitosti k navštívení zajímavých kulturních míst. Sestavili jsme plán a o program měli postaráno. Zbývalo jen čekat, až se Mára ozve znovu s posledními instrukcemi. To se stalo pár dní před naším odjezdem. Znovu jsem potvrdil své služby. Když jsem se zmínil o tom, že bydlet budeme v Tišnovské rychtě a od pátku do neděle můžeme objevovat krásy jižní Moravy, překvapilo ho to. S Markétou o průběhu měli jiné představy. Dohodli jsme se, že se v pátek po ubytování stavíme u nich a detaily uhladíme.
Ve čtvrtek jsme si přichystali věci, já znovu oprášil oblek a sbalili si vše potřebné (jako adresu). Páteční šichta naše odhodlání vypadnout z matičky stověžaté poněkud zkomplikovala a oddálila, ale nakonec se povedlo a my vyrazili na dálnici. A několik minulých bezproblémových průjezdů D1 si konečně vybralo svou daň. Deset kilometrů za Prahou se všechny roje v pruzích zastavily a my se ocitli v zácpě jako řemen (nebo jako něco jiného). Popojížděli jsme, pozorovali aktuální nehoráznou spotřebu a vyhlíželi konec. Na ten jsme narazili až pod pěti tisících metrech a minuli roztřískané auto v příkopě. Bylo jasné, že v odhadovaných šest u Markéty s Márou rozhodně nebudeme.
Tišnov se nalézá několik desítek kilometrů před Brnem, tudíž nás zajímal sjezd číslo 178. Ale ouha. Na komunikaci se naskytla další blokáda a padesát kilometrů před cílem jsme znovu popojížděli. Důvod stání v nedohlednu, vypadalo to na dalších třicet minut zdržení. Rozhodli jsme se sjet na nedalekém stočtyřicátémšestém a provětrat mapu. Maximální povolená rychlost sice poklesla, ale aktuální několikanásobně narostla. Projížděli jsme tmavou krajinou a pátrali po správnosti směru. Vzhledem k rozhodnutí orientovat se v mapě a nedat na navigaci nám to činilo drobné potíže. Ani napotřetí, co jsem oznámil že směřujeme k městu Třebíči, jsem nedostal informaci, zda jedeme správně, či nikoliv. V kabině vozidla propukla panika.
Chvilku jsme luštili za jízdy, chvilku se otáčeli do protisměru. Nakonec jsme společnými silami (a mobilem) nalezli správný směr a zase se přibližovali k Tišnovu. V něm jsem si, coby řidič, nemohl odpustit dva přešlapy. Jednak jsem vjel do slepé ulice, což sice není nezákonné, ale vzbudili jsme pozdvižení. Hlavně kvůli kombinaci otáčení se v malém prostoru a pražské SPZ. Druhým omylem byla jízda v protisměru (jen chvíli), kterou nám doporučila navigace. I v tomto případě jsme neunikli pozornosti kolemjdoucích. Když pominu přejetí vjezdu na parkoviště a obkroužení bloku, trefili jsme pak penzion na první pokus.
Popadli jsme bagáž a šli shánět sjednaný nocleh. Obdrželi jsme každý po plastikové kartičce (coby klíč) a byli uvedeni do luxusního pokoje. Zabydleli jsme se a zahlásili se Márovi. Poznamenal jsem si adresu, vyslechl popis cesty a prosbu o třicetiminutové posečkání. Znovu jsme vyzvali ke slovu mobil. Ten nám vzdálenost mezi naším penzionem a Márou odhadl na pěší tři minuty. To pro nás bylo velmi povzbudivé. Ale i tak se dá lehce bloudit.
Hledání čísla popisného se stalo obtížnějším, než jsme původně odhadovali. Ulici jsme prošli třikrát tam a zpět, přičemž jsme vyzkoušeli chůzi po obou stranách chodníku. Nakonec se zdařilo a my se ocitli před těmi správnými dveřmi. Když z nich vykoukla Márova hlava a nadšeně nás uvítal Dar, oddechli jsme si. Již nebude žádné další bloudění.
Byli jsme uvedeni dál a zaujali sedací místa. Poslední tajemství vyplulo na povrch, jakmile jsme spatřili Markétu. Brzy se totiž rozrostou o dalšího člena rodiny. Kam se poděl ten drobný, sotva chodící Filípek jsme nezjistili, ale místo něj po kuchyni pobíhal velký klučina. Ostych se nekonal, chvilku zkoumání a pozorování rázem vystřídalo povídání a seznamování. Pustili jsme se do vzpomínání. Nejdřív samozřejmě proběhla osvěta, co se bude následující dny dít a jaké jsou představy budoucích novomanželů. Pak jsme mluvili o dobách dávno minulých. Úřadu, hospodských i celovíkendových akcích, návštěvách Moravy. Bylo toho hodně, na co vzpomínat. Tu a tam se do našeho rozhovoru vložil i Filípek, kterému se v teple postýlky nechtělo být a nakoukl zpoza dveří. Když byl rodiči upozorněn, že už má dávno spát, poslušně odťapkal zpátky.
Páteční večer se protáhl až do čerstvého začátku soboty, kdy dorazil Jumbo (snad to píšu správně, Džambo spíše vypadá na původní strunný hudební nástroj kanibalů). I ten se přidal k rozpomínání se, ale vzhledem k časovému údaji na hodinách jsme si jen přiťukli a spolek rozpustili. Přeci jen, zítra Markétu a Máru čeká perný den. Domluvili jsme si sraz, rozloučili se a odebrali do svého pokojíku.
