Po obědě (klasicky jsem dostal naloženo k nesnezení, abych náhodou netrpěl) proběhla malá siestička. Po uvolnění tlaku v oblasti břicha jsme umístili věci do zavazadel a vyrazili za kolotoči a cukrátky. Díky nedávno zprovozněné Pražské slečně (tunel Blanka) jsme mohli jet na sever hlavního města pod úrovní městského ruchu. Davídek, který se na jízdu tmou tolik těšil touhou usnul a průjezd neviděl. Jízda od Smíchova do Holešovic byla skutečně rychlá a hlavně plynulá. Už od Vltavy kluci sledovali ubíhající krajinu, jestli nespatří řetízkáče. Pár desítek metrů od našeho domova se konečně dočkali. Vysídlili jsme Lukášovo auto, provedli základní potřeby (já sbalil foťák) a odebrali se (stačilo jít podle hluku) na parkoviště proměněné v pouť.
Jako první nás ulovila horská dráha. Překvapilo mě, když Káťa koupila lístky čtyři. Marně jsem počítal, kdo bude hlídat děti, když dospěláci budou lítat a řvát v plechovém vozíčku. Mýlil jsem se. Svést se měla čistě chlapská parta. Já dostal jako řidiče Domíska, Davídek dostal na starosti tátu. Naskládali jsme se do vláčku a čekali na jízdu. Pár vteřinek před startem mi Domísek sdělil, že tyč umístěná po mé pravé ruce by měla být sklopená tak, aby zabraňovala našemu vypadnutí. Chytrý to chlapec. Lítali jsme jako nudle v bandě a jak já, tak Domísek (na mou radu) jsme řvali z plných plic, až se cestující z ostatních vozíků otáčeli.
Pak jsme přešli na trochu méně náročnější atrakci. Tou byl kolotoč pro malé a menší. Po předchozí adrenalinové bombě to byla pro Domču spíše urážka a tak jsme po dotočení utíkali na dospělácký kolotoč. Vrátil jsem se o několik let (možná desetiletí) zpátky a prožíval nadšení z opisování středu kružnice. Domísek, který seděl mezi námi z toho měl bžundu, stejně jako my s Lukášem. Je pravdou, že někdy jsem měl o pocestné, podcházející pár centimetrů od mých bot, strach. Ale kluci kolotočářský to měli asi dobře vypočítané a tak jsme si atrakci užili bez jakéhokoliv úrazu.
Káťu s Luckou jsme našli před hracím hradem, jak pozorují nespočet oken a hledají mladšího syna. My jsme se přidali. Davídek vykoukl pokaždé odjinud a jen na chvilku, takže jsme si připadali jako západní sousedé před orlojem. Nadšení z jeho spatření bylo vždy následováno mohutným máváním. Samozřejmě Domísek se taky přidal a po chvilce vklouzl do útrob hradu. Zjevování v nepravidelných cyklech platilo i u něj. Obě děti byly blouděním tak zaplaveny, že se při hledání toho druhého minuly bez jakéhokoliv povšimnutí (a to do sebe ještě strčily).
Poslední, co rodiče Domískovi svolili (takže zaplatili) bylo hopsání na trampolíně v bungee postroji. Bohužel fronta byla celkem dlouhá, takže jsme si museli na Dominikovi akrobatické kreace čtvrthodinku počkat. Dlouhou chvíli jsem si zpříjemnil trdelníkem, Lucka šla s Davídkem koupit balonky. Syn vojáka svého otce nezapřel. Nemohli přijít s ničím jiným než tankem a vrtulníkem. Když se dostal konečně Domísek na parket (trampolínu), lítal do vzduchu jako cirkusák. Salto střídalo přemet, přemet byl následován dvojitým saltem. V krásném kontrastu proti Domískovi byla holčička hopsající na druhém stanovišti, která nebyla schopna se odlepit na deset centimetrů od povrchu.
Opustit pouť jsme nemohli bez papírové růže v rukách našich manželek. Takže jsme navštívili střelnici s cílem předvést před drahými polovičkami své střelecké umění. Uchopil jsem svěřenou flintu, zamířil a vypálil. Nic. Nabil jsem, zamířil ještě lépe, než před tím a vystřelil. Nic. Stejný postup jsem aplikoval na všech pět zakoupených ran. Výsledek stejný. Možná proto, že jsem velmi podrážděně třísknul puškou o pult, obdržel jsem od slečny růži za snahu. Kroutil jsem hlavou nad svým výkonem, ale když jsem zjistil, že ani Lukáš moc nenastřílel, pochopil jsem, že ruce neměly velký podíl na úspěchu. Moji domněnku, že jsou střelné zbraně trochu "cinknuté" potvrdil i fakt, že si při druhém kole Lukáš vyměnil flintu a kytičky šly dolu jedna po druhé. Když mu mladice podávala pugét, rovnou schovala zbraň pod pult (to si nevymýšlím).
Lehce se smrákalo, dopoledne přešlo ve večer a my opustili pouť. Než nás celá rodina opustila, chvilku jsme si povídali, klucí dostali kakao (protože čokoláda nebyla) a nakonec jsme se rozloučili. Tím skončil dlouhý a zážitky naplněný víkend. Moc děkujeme za pozvání a příležitost po letech navštívit pouť.
