Zavolal jsem Patricii, vylíčil jí situaci a požádal o pomoc (museli jsme se nezapomenutelně zapsat do její paměti). Sdělila mi, že se pokusí sehnat lékaře a znovu zavolá. Po několika minutách se skutečně mobil rozezněl s Patricií na druhé straně. Pan doktor je prý aktuálně dost zaneprázdněn a pár hodin se situace nezmění (a pak přijde siesta). Řekla mi, že se nejspíš bude jednat o úžeh, úpal, anebo kombinace obojího. Navrch jsem dostal pár rad. Umístit manželčiny nohy do polohy vyšší než je hlava a sehnat někde ledově vychlazenou, vybublinkovanou, kolu. Oblékl jsem se a než jsem stačil vyrazit ze dveří na lov, ozval se pan Sklenář. Oznámil mi, že se mám manželku pokusit dostat do letadla, pokud to alespoň trochu půjde. Další spoj na Prahu odlétá ve středu a pak v neděli. Opravdu potěšen jsem vyběhl do obchůdku nad hotelem.
Ufuněn a zpocen (snažil jsem se běžet, abych podtrhl akutnost mého konání) jsem se setkal se zamčenými dveřmi. Cedulka s otevírací dobou začínala devátou hodinou. Obrátil jsem se tedy na podpatku a klusal do jídelny. Modlil jsem se, aby v snídaňovém shonu odchytil někoho, kdo by mi limonádu prodal. Vtrhl jsem dovnitř a po chvilce tápání se obrátil lámanou angličtinou na "šéfíka". Možná spíše proto, že viděl můj zoufalý výraz, než že rozuměl mým slovům, vyndal z lednice plechovku a podal mi jí. Když jsem se začal hrabat v peněžence a hledat mince, přitiskl si ukazováček k puse, usmál se a zašeptal "it's present". Poděkoval jsem za pití i týdenní starání a rozloučil se alespoň s ním.
Na pokoji jsem pak stál nad nesnadným úkolem. Jak z hermeticky uzavřeného balení vyhnat kysličník, aby po otevření v plechovce něco zbylo. Pití jsem tedy nejdříve otevřel, otvor ucpal palcem a pak šejkoval. No, nebylo to nic úžasného, ale snaha se prý cenní. S teplotou nápoje, který mi mezitím o pár stupňů zteplal jsem nemohl dělat nic. Lednice byla spíš na ozdobu. Lucka se napila, chvilku se vrtěla na posteli a pak vypitou tekutinu šla odevzdat do toalety. Šance na náš odlet začaly rapidně klesat.
I přes to manželka bojovala ze zbytků sil, oblékla se a přichystala se na cestu. Pobalil jsem drobnosti a vyrazili jsme. Při čekání na autobus omdlévala, takže upoutala i pozornost spolucestujících. Ukázalo se, že ve skupině starších lidí se nachází i zdravotní sestra, která Lucce podala nějaký prášek a všichni sborově pronášeli lítost. V autobuse nám Bára rezervovala přední sedadlo a Lucce přinesla živočišné uhlí. Cestu po silnici a pak i po vodě na lodi Lucka proležela. Obavy však rostly s blížícím se časem letu.
Odbavení proběhlo bez komplikací a celkem rychle, i když jsem byl Italským celníkem slušně požádán, abych otevřel jedno ze zavazadel. Ocitli jsme se tak v letištní hale a čekali na odlet. Moje kručící břicho se o přísun potravy hlásilo s takovou intenzitou, že jsem si musel i přes velmi nelidové ceny pořídit něco k snědku. Sedíce na lavičce jsme pozorovali ruch haly a chvílemi to vypadalo, že je Lucce lépe. Jakmile byl vyhlášen náš odlet, přemístili jsme se k bráně. Tam chvilku vládl zmatek, protože již nastoupené letadlo do Belgie bylo znovu vylidněno a všichni cestující se museli znovu dostavit ke kontrole. Nešli jinak, než přes naší bránu. Čekali jsme a čekali a čekali. Plánovaný odlet se stal minulostí, letušky zvedaly jeden telefon za druhým, ale autobus k letadlu přistaven nebyl a dveře zůstaly zavřeny. Tento stav setrval zhruba půl hodiny. Pak byla fronta konečně vpuštěna na plochu a my byli převezeni k nám známému Boeingu.
Letadlo postávalo na betonu ještě dalších třicet minut. Podle sdělení pana kapitána to bylo způsobeno jen tím, že "... Italové mají na všechno dost času, nestíhají a mají nedostatek lidí". Zatímco piloti i personál byl připraven okamžitě opustit jih Evropy, do útrob letadla se ještě skládaly naše kufry. Nakonec jsme se dočkali, odrolovali jsme na dráhu a vznesli se. Start Lucka ustála. Během hodinového letu jsme řešili nával zimy, pokusili jsme se požádat o deku (marně) a vyměnili jsme si sedadla. Lucka vydržela i přistání (i když se musela hodně držet). Sláva, octli jsme se doma. Teď to bude už legrace.
Při čekání na zavazadla se Lucce udělalo dobře, takže obvolala úzké příbuzenstvo a informovala ho o všem možném. Oba dva kufry k nám přijely, rozloučili jsme se se spolustolovníky (paradoxně jsme se nikdy jsme nepředstavili) a vyrazili na poslední cestu. Můj pokus o sehnání taxíku, který by nás odvezl domů, nakonec Lucka zrušila. Když jsem u dvou stánků (různých společností) obdržel stejnou cifru (800 Kč), prohlásila, že to radši dojde pěšky. Nic tak hrozného ale podstupovat nemusela. Vydržela útrapy dopravních prostředků (s jedním mezivýstupem) a my konečně odemkli dveře našeho bytu. Lucka si šla rovnou lehnout a po chvilce zcela vyčerpaná, ale oproštěná od stresu z cestování usnula.
A tak skončila naše zahraniční dovolená. I přes komplikace na závěr jsme si to báječně užili a přepychově si odpočinuli. I když si to asi nikdy nepřečtou, chtěl bych moc poděkovat organizátorům, panu Sklenářovi, lidem, kteří pomohli a hlavně pak slečnám Báře a Patricii. Jednak za skvělé průvodcování na výletech a samozřejmě za nadstandardní péči při našem návratu. Oba moc děkujeme. Děláte čest svému řemeslu.
