Dovolená po Ischitánsku

6. díl: Jak jsme ochutvánali pravou Italskou

S pátkem přišel zase den kulturního vyžití. Po snídani (v normální, lidskou hodinu) nás Schiano Bus, s průvodkyní Bárou, odvezl na druhou stranu ostrova do oblasti Ischia Ponte. Krom malebných a historií poznamenaných uliček se na malém skalnatém ostrově, spojeného s pevninou jen malým můstkem, nalézá krásná středověká pevnost. Bohužel, podle prvního sdělení průvodkyně, nemá název hradu nic společného s hobitky a koncem světa. V Aragonském hradu jsem tedy po stopách hraničáře nepátral.

pátek 07.08.2015 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Lucík a Jenda
JAK (prostředky a způsoby) letadlo /
KDE (polohy a umístění) jih / zahraničí /
KDY (období a interval) letní dovolená / více dní /
PROČ (důvody a účely) jídlo, pití / kultura / odpočinek / výlet, procházka, turistika / zábava /

Dominanta pobřeží je historií doslova prolnutá a četnost příběhů a pověstí by vydala na několik knih. Mnoho z nich jsme se dozvěděli od Barbory, která nás provedla po pevnosti křížem krážem. Dozvěděli jsme se o chrabrých králích, milostných pletkách, ale i řádění Napoleonova vzteku, když ostrov ani po několika pokusech nedobil (odtud rozstřílené domky na pobřeží). Byla nám reprodukována i možnost strávit na opuštěném hradě celou noc (za celkem přijatelný poplatek). Také jsme se dozvěděli, že místní zahradník, jemuž citronovníky nesly jedna radost a zahrada se zelenala, nepoužije na zavlažení půdy ani kapku vody. Z vyprávění jsme zjistili, že Brněnský Špilberk je s místním hradem spjat. V ne zrovna radostném období nechal vládce zbylé vězně, kteří se již nevešli do místních vězení, poslat právě na Špilas. Nechápavě jsme poslouchali, jak vynalézaví a šikovní byli lidé. A jak ochránili svoje majetky a životy před nájezdem pirátů (prostě se vydrápali do hradu). Co nás však šokovalo, bylo ozřejmění duchovních praktik řádu klarisek.

V podzemních sklepeních bylo vybudováno několik místností, připomínající spíše kobky. Tam trávily poslední dny (týdny, možná i měsíce) svých životů starší z řádu. A aby těch krutostí nebylo málo, byly tyto ženy posazeny na kamenné stolice s otvorem, připomínající toaletu. Pod nepříliš pohodlnou židlí byla umístěna nádoba, do kterých měla umírající a postupně se rozkrádající klariska vtéct. Ostatní řeholnice se chodily k ostatkům modlit a rozjímat o smrti. Výsledkem tohoto nepříliš pochopitelného snažení měl být důkaz, že lidské tělo není oproti lidské duši důležité. Je s podivem, že se tyto praktiky datují k létům ne zrovna dávným (druhá polovina 18. století). No, s Luckou jsme ocenili, že žijeme v době internetu.

Prošli jsme si zbytek hradu a aby té krutosti nebylo málo, navštívili jsme ještě muzeum mučících nástrojů. Poté jsme prošli ručně raženou chodbou ve skále jejichž velikost byla ohromující a pevnost nadobro opustili. Cestu k dopravnímu prostředku, skrz malebné uličky, nám zpříjemnila zmrzlina. Na místě setkání jsme se sešli s čerstvě ostříhaným Vincenzem a ten nás odvezl na tolik námi očekávanou pizza party.

Uvedeni jsme byli do velikého sálu restaurace s vyhlídkou na moře a usazeni k dlouhému stolu. Vytvořili jsme tak skupinu deseti hladových, kteří očekávají, co jim bude servírováno pod nos. Nejdřív náš stůl ozdobily karafy s bílým a červeným vínem a čistá voda. Za chvilku přinesl mistr pizzař i první krmi. Pravou italskou pizzu. Slečna Bára nám oznámila, že Italové jedí tento národní pokrm zásadně rukama a protože se jedná o jídlo chudých, salám, sýr a další doplňky jsou pouze výmyslem evropské civilizace. Jako první jsme ochutnali nejzákladnější pizzu Marinara (jen plátky česneku a bazalka). Pak národní Margherita (italská vlajka s mozzarelou), poté Capricciosa (olivy a artyčoky). No a pak už jsem se v tom začal ztrácet. Padla tam nějaká pálivá, nějaká dětská, nějaká pro slečny. Jak se jmenovaly jsem si přes mlsání nestačil poznamenat. Všichni u stolu se ale shodli na tom, že je to oproti našim plackám neporovnatelný rozdíl. Po restauraci se rozhořela živá zábava. Nebylo to jen kvůli tomu, že dorazili i ostatní zájezdníci. Dobrá nálada, dobré jídlo a neustále přinášené vína rozproudily v našich žilách krev a my jsme se vedli konverzaci s našimi spolustolovníky. Sice se jednalo o poslední den naší dovolené, ale lepší pozdě, než nikdy.

Po druhé hodině odpolední jsme s přecpanými břichy opustili restauraci a šli plnit Lucčinu tajnou misi. Ta dostala za úkol přivést z jihoevropského kraje nějakou flóru. Zatímco já jsem objektivem rejdil po krajině, Lucka štípala šlahouny vykukující zpoza plotu. Uspěli jsme. Čas do večeře jsme po návratu na hotel (měli jsme to kousek) vyplnili cachtáním u bazénu a letmým balením zavazadel. Po lehké véče (vynechali jsme předkrm) jsme se naposledy vydali do centra nakoupit zbytek suvenýrů a orvat kytky, které ze seznamu ještě chyběly. Samozřejmě nemohla chybět ani poslední zmrzlina. Spokojeně, ale poněkud smutně, jsme ulehli ke spánku.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie

Seriál a související články

1. díl: Jak jsme chtěli hotel

S touhou po dovolené, kde se nebudeme kodrcat busem přes deset hodin do pokojíku na jedno přespání, jsme obraceli stránky katalogů cestovních společností. Rozhodli jsme se pro klidný, pohodlný a odpočinkový zájezd. A protože ruka zaměstnavatele byla po dlouhé době poněkud štědrá, mohli jsme s velkou radostí objednat letecký týdenní zájezd s polopenzí na Italský ostrov Ischia. Ruku mojí manželky vedl při objednání nejspíše šestý smysl a poručila si ještě klimatizaci (za všechno se platí) a pokoj s terasou. První srpnový týden jsme trávili ve společnosti slunce, moře a žádným pravidlem neřízených Italů.

2. díl: Jak jsme nedobrovolně drželi hladovku

Prodělali jsme první noc a zjistili jsme, že spát při klimatizaci není až taková legrace, jak jsme si představovali. Bez ní to nešlo a s ní také ne. Buď se člověk převaloval mokrý jako hadr na podlahu, anebo pokojem neustále drnčela vzduchotechnika a musel se chránit před návalem chladu. Příjemné ale bylo, že po noci přišel den a s jeho začátkem se dostavila snídaně.

3. díl: Jak Lucka v moři objevila pavouky

Možná si myslíte, že bych se já mohl poučit a nenarvat se na snídani. Omyl. Nebylo tomu tak. Přes noc vyhládlo a vidina celodenního čekání na večeři bičovala mé odhodlání nacpat si na talíř další pečivo. Opět jsem opouštěl stůl s pocitem, že se musím už o východu roztrhnout. Ale jsme na dovolené.

4. díl: Jak jsme kroužili po ostrově

U snídaně jsme místo klasického objednacího lístku na večeři objevili pozvánku na galavečeři (takový gala večer s večeří). Byli jsme napnuti, co nás čeká a abych s tím očekáváním nebojoval sám, zase jsem si narval břicho. Dopoledne nás nečekalo nic náročného, než se uvelebit na lehátka u bazénu a jednou za pět minut se dojít zchladit. I když naše těla pokrývala celkem nepřehlédnutelná vrstva hnědi a krému, pro jistotu jsme se ukrývali pod slunečníky. Nechtěli jsme podcenit Italské sluníčko (a dobře jsme udělali).

5. díl: Jak jsme objevovali ztracené město

Když nám budík začal o čtvrté hodině ranní řvát, nevěřícně jsem na něho mžoural. To byla krutá daň za výlet do dávno zmizelého a znovu oživeného města Pompejí a výšlap na sopku Vesuv. Samozřejmě, že v tuto nelidskou hodinu (zvlášť, když je člověk na dovolené) je hodně těžké svou mysl přesvědčit, že kultura je fascinující a spánkový dluh se dožene, ale jako silný argument stačila ledová sprcha a rozsvítit. Na Lucku jsem musel trochu jemněji, ale také se nechala přemluvit. Nastal nám celodenní (jediný z dovolené) program.

6. díl: Jak jsme ochutvánali pravou Italskou

S pátkem přišel zase den kulturního vyžití. Po snídani (v normální, lidskou hodinu) nás Schiano Bus, s průvodkyní Bárou, odvezl na druhou stranu ostrova do oblasti Ischia Ponte. Krom malebných a historií poznamenaných uliček se na malém skalnatém ostrově, spojeného s pevninou jen malým můstkem, nalézá krásná středověká pevnost. Bohužel, podle prvního sdělení průvodkyně, nemá název hradu nic společného s hobitky a koncem světa. V Aragonském hradu jsem tedy po stopách hraničáře nepátral.

7. díl: Trochu komplikovaný návrat domů

Poprvé mě chození po pokoji vzbudilo kolem druhé hodiny ranní. Lucka, bílá jako stěna, mě při odchodu do koupelny informovala, že jí není moc dobře. Sice jsem vydal zamručení, jakožto převzetí, ale brzká ranní hodina můj organismus zase uspala. O pár hodin mě zvuk chodidel plácajících o dlážděnou podlahu probudil znovu. V šest. Barva mojí manželky byla o poznání bělejší než prve. To, že je jí hodně špatně mi nemusela ani oznamovat. Bylo to vidět. Vylezl jsem tedy zpod deky a začal trochu fungovat.