Dominanta pobřeží je historií doslova prolnutá a četnost příběhů a pověstí by vydala na několik knih. Mnoho z nich jsme se dozvěděli od Barbory, která nás provedla po pevnosti křížem krážem. Dozvěděli jsme se o chrabrých králích, milostných pletkách, ale i řádění Napoleonova vzteku, když ostrov ani po několika pokusech nedobil (odtud rozstřílené domky na pobřeží). Byla nám reprodukována i možnost strávit na opuštěném hradě celou noc (za celkem přijatelný poplatek). Také jsme se dozvěděli, že místní zahradník, jemuž citronovníky nesly jedna radost a zahrada se zelenala, nepoužije na zavlažení půdy ani kapku vody. Z vyprávění jsme zjistili, že Brněnský Špilberk je s místním hradem spjat. V ne zrovna radostném období nechal vládce zbylé vězně, kteří se již nevešli do místních vězení, poslat právě na Špilas. Nechápavě jsme poslouchali, jak vynalézaví a šikovní byli lidé. A jak ochránili svoje majetky a životy před nájezdem pirátů (prostě se vydrápali do hradu). Co nás však šokovalo, bylo ozřejmění duchovních praktik řádu klarisek.
V podzemních sklepeních bylo vybudováno několik místností, připomínající spíše kobky. Tam trávily poslední dny (týdny, možná i měsíce) svých životů starší z řádu. A aby těch krutostí nebylo málo, byly tyto ženy posazeny na kamenné stolice s otvorem, připomínající toaletu. Pod nepříliš pohodlnou židlí byla umístěna nádoba, do kterých měla umírající a postupně se rozkrádající klariska vtéct. Ostatní řeholnice se chodily k ostatkům modlit a rozjímat o smrti. Výsledkem tohoto nepříliš pochopitelného snažení měl být důkaz, že lidské tělo není oproti lidské duši důležité. Je s podivem, že se tyto praktiky datují k létům ne zrovna dávným (druhá polovina 18. století). No, s Luckou jsme ocenili, že žijeme v době internetu.
Prošli jsme si zbytek hradu a aby té krutosti nebylo málo, navštívili jsme ještě muzeum mučících nástrojů. Poté jsme prošli ručně raženou chodbou ve skále jejichž velikost byla ohromující a pevnost nadobro opustili. Cestu k dopravnímu prostředku, skrz malebné uličky, nám zpříjemnila zmrzlina. Na místě setkání jsme se sešli s čerstvě ostříhaným Vincenzem a ten nás odvezl na tolik námi očekávanou pizza party.
Uvedeni jsme byli do velikého sálu restaurace s vyhlídkou na moře a usazeni k dlouhému stolu. Vytvořili jsme tak skupinu deseti hladových, kteří očekávají, co jim bude servírováno pod nos. Nejdřív náš stůl ozdobily karafy s bílým a červeným vínem a čistá voda. Za chvilku přinesl mistr pizzař i první krmi. Pravou italskou pizzu. Slečna Bára nám oznámila, že Italové jedí tento národní pokrm zásadně rukama a protože se jedná o jídlo chudých, salám, sýr a další doplňky jsou pouze výmyslem evropské civilizace. Jako první jsme ochutnali nejzákladnější pizzu Marinara (jen plátky česneku a bazalka). Pak národní Margherita (italská vlajka s mozzarelou), poté Capricciosa (olivy a artyčoky). No a pak už jsem se v tom začal ztrácet. Padla tam nějaká pálivá, nějaká dětská, nějaká pro slečny. Jak se jmenovaly jsem si přes mlsání nestačil poznamenat. Všichni u stolu se ale shodli na tom, že je to oproti našim plackám neporovnatelný rozdíl. Po restauraci se rozhořela živá zábava. Nebylo to jen kvůli tomu, že dorazili i ostatní zájezdníci. Dobrá nálada, dobré jídlo a neustále přinášené vína rozproudily v našich žilách krev a my jsme se vedli konverzaci s našimi spolustolovníky. Sice se jednalo o poslední den naší dovolené, ale lepší pozdě, než nikdy.
Po druhé hodině odpolední jsme s přecpanými břichy opustili restauraci a šli plnit Lucčinu tajnou misi. Ta dostala za úkol přivést z jihoevropského kraje nějakou flóru. Zatímco já jsem objektivem rejdil po krajině, Lucka štípala šlahouny vykukující zpoza plotu. Uspěli jsme. Čas do večeře jsme po návratu na hotel (měli jsme to kousek) vyplnili cachtáním u bazénu a letmým balením zavazadel. Po lehké véče (vynechali jsme předkrm) jsme se naposledy vydali do centra nakoupit zbytek suvenýrů a orvat kytky, které ze seznamu ještě chyběly. Samozřejmě nemohla chybět ani poslední zmrzlina. Spokojeně, ale poněkud smutně, jsme ulehli ke spánku.