Postup byl jednoduchý. Vložte minci, pak se dozvíte víc. Mezitím již dorazila Lucka, která celá rozčilená konstatovala, že kromě stání, má za sebou i konverzaci s blbcem. Uvedl jsem ji v krátkosti do svého úmyslu. Souhlasila. Nejistě jsem vložil desetikorunovou minci do útrob robota. V první chvíli jsem měl pocit, že jsem něco vyhrál, protože se celý stroj rozzářil. Nějaký hlas mi oznámil, že mi bude změřena výška, váha, krevní tlak a tuk. Začal jsem se k veliké radosti důchodkyně svlékat, abych mohl být vyšetřen. Omyl. Stačilo jen postavit se na pogumovaný schůdek. Hlas mi oznámil, že mi bere míry. Neskutečně u toho řval a já se bál, že moje soukromý „vykecá“ po celé lékárně. Abych zkontroloval, zda mě někdo nesleduje v mém počínání, lehce a pomalu jsem se otočil. Ne někdo, ale všichni. Dokonce i lékárníci pozorovali toho magora exhibicionistu, který se tu předvádí. Znejistěl jsem. Hlas mi oznámil, že se mám uklidnit, vložit zápěstí do měřícího prstence a nemluvit. Cítil jsem, jak mě buší srdce a teče ze mě pot. Stroj začal červeně blikat a na monitoru se objevilo, že právě kontaktuje záchrannou službu v rámci mého selhání srdce.

Jako poslední atrakcí bylo měření tuku. Uchopil jsem dvě madla, a čekal. Chvíli se nic nedělo, pak naposledy promluvil vnitřní hlas. „Slezte a čekejte“ vyplodil. Po chvíli nicnedělání začal stroj vydávat zajímavé zvuky a z jedné z děr vypadl srolovaný papír. Tam byly zapsány všechny mé míry a váhy. Postrádal jsem tam jen informaci, že mi za pět minut jede autobus.

Když jsme odcházeli z lékárny, celé osazenstvo hlasitě aplaudovalo, protože člověka, který ne sobě nechá veřejně provést pokus, nevidí každý den.

A co jsem o sobě zjistil? Že jsem normální, v některých disciplínách nadnormální člověk a že víc měřím, než vážím.