Chvilku před obědem se vyplnila předpověď paní Petrície po arélu hotelu, hlavně kolem bazénu, se začala potulovat bílá (tohle není projev rasismu, ale konstatování, že dotyční nebyli opálení) individua, vyzbrojena igelitkou v jedné ruce a plechovkou Kozla v druhé. Ano, na ostrov přijel autobusový zájezd sedmdesáti Čechů. Jakákoliv idylka spojená s klidem a pohodou vzala za své. Tichá a příjemná italština byla narušena a místy i hlasitostí potlačena vykřikovanou češtinou (a že mám náš jazyk rád). Při pohledu na povykující partičky jsme na sebe přestali s Luckou mluvit a jen jsme šeptali, anebo se dorozumívali posuňky. Báli jsme se odhalení, že pocházíme ze stejného kraje.
Vyzbrojeni sušenkami, pitivem a foťákem jsme se dostavili na sběrné místo cestujících po ostrově. Čekal nás první z výletů, které jsme si v rámci pobytu zajistili. Několikahodinové putování autobusem po ostrově (kolem dokola) nám mělo ukázat vzdálenější a pěšky nedostupná místa. A protože výlet byl s průvodcem (který ostrov navštěvuje od konce minulého století), byla to pro nás skvělá příležitost vyslechnout si něco z historie, kultury, tradicích a pověstech ostrova. Na parkovišti jsme se poprvé setkali s krajánky (některé jsme znali už od bazénu) toužící po tom samém zážitku jako my. Opět nechyběl mnohým z nich plech (různých značek a objemů) v ruce. Uvelebili jsme se na zadních sedadlech autobusu a čekali až pan za volantem uvede autobus do pohybu. Vzhledem k náročnosti trasy nás vezl rodilý řidič. Autobus se rozjel a my sledovali pomalu ubíhající krajinu a napjatě poslouchali vyprávění pana Sklenáře. Během toho jsme snížili počet sušenek v balení, jakožto oběd.
První zastávkou byla návštěva přístavu Lacco Ameno, kterému krom spousty lodí vévodí vulkanický hřib. Po procházce jsme vystoupali v autobusu snad na samý vrchol ostrova a zastavili se na malém plácku blízko kostela a restaurace. Během rozchodu se někteří odebrali utratit první peníze do restaurace za místní pokrm, my s Luckou jsme se snažili projevit více kulturně a po návštěvě kostelíka (před nímž postával menší bratr Rio De Janeirského Ježíše) podnikli procházku. U našich zaparkovaných autobusů za tu krátkou chvilku zastavil podnikavý talián a z kufru svého osobáčku vykouzlil stánek s vínem. Naše kroky nenechal bez povšimnutí a jakmile odhalil náš původ, předvedl řečnický um v jazyce Českém. I když jsme od něj žádné lahve nekoupili, prohodili jsme s ním pár slov v našem rodném jazyce. Ze sedadel autobusu jsme pak pozorovali, že vracející se turisté obsah jeho kufru nadšeně skupovali. Ostrými zatáčkami a serpentinami jsme sjížděli znovu k moři. Další zastávkou byla oblast Sant' Angelo.
Malý ostrov, spojený s pevninou kouskem písčité cesty, představuje jednu z nejdražších a celebritami nejnavštěvovanějších lokalit ostrova. Krom zahraničních herců a modelek jsem pravidelně vyráží i Karel Gott. Samozřejmě jsme dostali prostor, abychom okusili stejný pocit, jako mají světové top. Stačilo si dát kafe za sedm éček na stojáka. Kdybychom trvali na židli a stůl, bylo by to o nějakou tu minci dražší. Jak asi ani nemusím dodávat, toto pokušení nás dlouho nehlodalo a nechalo nás klidnými. Místo toho jsme zkoumali jsme ostrov. Barevné domky, jejich okenice a slunečníky na pláži připomínaly dětské omalovánky. Nic nebylo mdlé a jen bílé, všechno hrálo barvami. Cestou k autobusu (vjezd je do této oblasti povolen pouze vozidlům na elektro) se nám do cesty připletl (byl trochu připleten) malý obchůdek nabízející tradiční ostrovní výrobky. Dvě mladé slečny hned u vchodu nalévali na počkání (a bez vyzvání) výborný, voltami posílený likér. Za chvilku jsem byl nejen ověšený fotoaparátem a bagáží, ale v každé ruce jsem držel kelímek (někdy dva) s lihovinou a hlava vykazovala přetížení. Lucka se ponořila do obchůdku za kořením. Po dlouhé a nelítostné bitvě zvítězila a přinesla pytlík bylin.
Následovala exkurze do hotelového komplexu s úžasnou sbírkou kaktusů, sukulentů (nevím, co to je, jen cituji) a všemožnou květenou. Bylo až neuvěřitelné, že v místě, kde prší jen dvacet dní v roce a aktuálně bylo hodně přes pětatřicet se tolik daří květinám. Lucka užasle přebíhala mezi jednotlivými záhonky a ukazovala mi, že se její příbuzenstvo marně snaží pěstovat to, co tady roste v trsech. Místo jsme opustili právě včas. Už to vypadalo, že budeme něco trhat domů.
Když se naše výprava zastavila na posledním plánovaném místě, nacházeli jsme se kousek od hotelu. Po krátkém panoramatickém výhledu jsme se přesunuli k prodejně likérů a vín (alkoholu není nikdy dost). Na řadu přišla ochutnávka. Z roztodivných lahví, lahviček a sklínek naléval pan Sklenář a Patricie všem co jejich hrdlo žádalo. Majitel se zcela neočekávaně radoval a vyzýval nás, abychom nebyli tolik skromní (a to jsme nebyli) a ochutnali ještě to, co naším hrdlem neproteklo. A protože v nejlepším je třeba přestat, rozloučili jsme se a odpochodovali na pokoj.
Na večeři jsme se vydali až po navštívení bazénu a vhledem k okolnostem se oblékli méně sportovně. Zatímco se Lucka navlékla do květovaných šatů, já na sebe narval lehce pomačkanou, zato hodně propocenou košili. V restauraci bylo slavnostní náladu vidět na každém kroku, u každého stolu. Mezi pobíhajícími číšníky se proplétal Italský kytarista a cinkání příborů a talířů vylepšoval hudbou. Bohužel byla jeho směna rozdělena mezi více lokálů a tak po dvou písních zmizel za dveřmi. Naši stolovníci přišli sice o trochu později, ale s velmi dobrou náladou a tak jsme se poprvé pustili do trochu méně povinné konverzace a sdělovali si své radostné zážitky. V průběhu večeře zhasla světla a osvětlení tak poskytovaly pouze svíčky umístěné na stolech. Nejdříve jsme si mysleli, že se jedná o překvapení a přestup na jinou, romantičtější atmosféru. Ale pohled číšníků a jejich zoufalé poletování nám hned prozradilo, že je to výpadek. Po zažehnutí lustrů následoval potlesk a dalších nehod nebylo.
Protože u bazénu našeho hotelu vyrostlo přes večeři malé pódium a na něm vystupoval hudebník, na chvilku jsme poseděli na lehátkách a poslouchali diskotéku osmdesátých let. Já jsem to vydržel jen chvilku a po chvilce manželkou opustil (ona šla ještě poslouchat). Za doprovodu Ramazzottiho (v podání neRamazzotiho) jsem se propadl do říše snů.