Dovolená po Ischitánsku

4. díl: Jak jsme kroužili po ostrově

U snídaně jsme místo klasického objednacího lístku na večeři objevili pozvánku na galavečeři (takový gala večer s večeří). Byli jsme napnuti, co nás čeká a abych s tím očekáváním nebojoval sám, zase jsem si narval břicho. Dopoledne nás nečekalo nic náročného, než se uvelebit na lehátka u bazénu a jednou za pět minut se dojít zchladit. I když naše těla pokrývala celkem nepřehlédnutelná vrstva hnědi a krému, pro jistotu jsme se ukrývali pod slunečníky. Nechtěli jsme podcenit Italské sluníčko (a dobře jsme udělali).

úterý 04.08.2015 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Lucík a Jenda
JAK (prostředky a způsoby) letadlo /
KDE (polohy a umístění) jih / zahraničí /
KDY (období a interval) letní dovolená / více dní /
PROČ (důvody a účely) jídlo, pití / kultura / odpočinek / výlet, procházka, turistika / zábava /

Chvilku před obědem se vyplnila předpověď paní Petrície po arélu hotelu, hlavně kolem bazénu, se začala potulovat bílá (tohle není projev rasismu, ale konstatování, že dotyční nebyli opálení) individua, vyzbrojena igelitkou v jedné ruce a plechovkou Kozla v druhé. Ano, na ostrov přijel autobusový zájezd sedmdesáti Čechů. Jakákoliv idylka spojená s klidem a pohodou vzala za své. Tichá a příjemná italština byla narušena a místy i hlasitostí potlačena vykřikovanou češtinou (a že mám náš jazyk rád). Při pohledu na povykující partičky jsme na sebe přestali s Luckou mluvit a jen jsme šeptali, anebo se dorozumívali posuňky. Báli jsme se odhalení, že pocházíme ze stejného kraje.

Vyzbrojeni sušenkami, pitivem a foťákem jsme se dostavili na sběrné místo cestujících po ostrově. Čekal nás první z výletů, které jsme si v rámci pobytu zajistili. Několikahodinové putování autobusem po ostrově (kolem dokola) nám mělo ukázat vzdálenější a pěšky nedostupná místa. A protože výlet byl s průvodcem (který ostrov navštěvuje od konce minulého století), byla to pro nás skvělá příležitost vyslechnout si něco z historie, kultury, tradicích a pověstech ostrova. Na parkovišti jsme se poprvé setkali s krajánky (některé jsme znali už od bazénu) toužící po tom samém zážitku jako my. Opět nechyběl mnohým z nich plech (různých značek a objemů) v ruce. Uvelebili jsme se na zadních sedadlech autobusu a čekali až pan za volantem uvede autobus do pohybu. Vzhledem k náročnosti trasy nás vezl rodilý řidič. Autobus se rozjel a my sledovali pomalu ubíhající krajinu a napjatě poslouchali vyprávění pana Sklenáře. Během toho jsme snížili počet sušenek v balení, jakožto oběd.

První zastávkou byla návštěva přístavu Lacco Ameno, kterému krom spousty lodí vévodí vulkanický hřib. Po procházce jsme vystoupali v autobusu snad na samý vrchol ostrova a zastavili se na malém plácku blízko kostela a restaurace. Během rozchodu se někteří odebrali utratit první peníze do restaurace za místní pokrm, my s Luckou jsme se snažili projevit více kulturně a po návštěvě kostelíka (před nímž postával menší bratr Rio De Janeirského Ježíše) podnikli procházku. U našich zaparkovaných autobusů za tu krátkou chvilku zastavil podnikavý talián a z kufru svého osobáčku vykouzlil stánek s vínem. Naše kroky nenechal bez povšimnutí a jakmile odhalil náš původ, předvedl řečnický um v jazyce Českém. I když jsme od něj žádné lahve nekoupili, prohodili jsme s ním pár slov v našem rodném jazyce. Ze sedadel autobusu jsme pak pozorovali, že vracející se turisté obsah jeho kufru nadšeně skupovali. Ostrými zatáčkami a serpentinami jsme sjížděli znovu k moři. Další zastávkou byla oblast Sant' Angelo.

Malý ostrov, spojený s pevninou kouskem písčité cesty, představuje jednu z nejdražších a celebritami nejnavštěvovanějších lokalit ostrova. Krom zahraničních herců a modelek jsem pravidelně vyráží i Karel Gott. Samozřejmě jsme dostali prostor, abychom okusili stejný pocit, jako mají světové top. Stačilo si dát kafe za sedm éček na stojáka. Kdybychom trvali na židli a stůl, bylo by to o nějakou tu minci dražší. Jak asi ani nemusím dodávat, toto pokušení nás dlouho nehlodalo a nechalo nás klidnými. Místo toho jsme zkoumali jsme ostrov. Barevné domky, jejich okenice a slunečníky na pláži připomínaly dětské omalovánky. Nic nebylo mdlé a jen bílé, všechno hrálo barvami. Cestou k autobusu (vjezd je do této oblasti povolen pouze vozidlům na elektro) se nám do cesty připletl (byl trochu připleten) malý obchůdek nabízející tradiční ostrovní výrobky. Dvě mladé slečny hned u vchodu nalévali na počkání (a bez vyzvání) výborný, voltami posílený likér. Za chvilku jsem byl nejen ověšený fotoaparátem a bagáží, ale v každé ruce jsem držel kelímek (někdy dva) s lihovinou a hlava vykazovala přetížení. Lucka se ponořila do obchůdku za kořením. Po dlouhé a nelítostné bitvě zvítězila a přinesla pytlík bylin.

Následovala exkurze do hotelového komplexu s úžasnou sbírkou kaktusů, sukulentů (nevím, co to je, jen cituji) a všemožnou květenou. Bylo až neuvěřitelné, že v místě, kde prší jen dvacet dní v roce a aktuálně bylo hodně přes pětatřicet se tolik daří květinám. Lucka užasle přebíhala mezi jednotlivými záhonky a ukazovala mi, že se její příbuzenstvo marně snaží pěstovat to, co tady roste v trsech. Místo jsme opustili právě včas. Už to vypadalo, že budeme něco trhat domů.

Když se naše výprava zastavila na posledním plánovaném místě, nacházeli jsme se kousek od hotelu. Po krátkém panoramatickém výhledu jsme se přesunuli k prodejně likérů a vín (alkoholu není nikdy dost). Na řadu přišla ochutnávka. Z roztodivných lahví, lahviček a sklínek naléval pan Sklenář a Patricie všem co jejich hrdlo žádalo. Majitel se zcela neočekávaně radoval a vyzýval nás, abychom nebyli tolik skromní (a to jsme nebyli) a ochutnali ještě to, co naším hrdlem neproteklo. A protože v nejlepším je třeba přestat, rozloučili jsme se a odpochodovali na pokoj.

Na večeři jsme se vydali až po navštívení bazénu a vhledem k okolnostem se oblékli méně sportovně. Zatímco se Lucka navlékla do květovaných šatů, já na sebe narval lehce pomačkanou, zato hodně propocenou košili. V restauraci bylo slavnostní náladu vidět na každém kroku, u každého stolu. Mezi pobíhajícími číšníky se proplétal Italský kytarista a cinkání příborů a talířů vylepšoval hudbou. Bohužel byla jeho směna rozdělena mezi více lokálů a tak po dvou písních zmizel za dveřmi. Naši stolovníci přišli sice o trochu později, ale s velmi dobrou náladou a tak jsme se poprvé pustili do trochu méně povinné konverzace a sdělovali si své radostné zážitky. V průběhu večeře zhasla světla a osvětlení tak poskytovaly pouze svíčky umístěné na stolech. Nejdříve jsme si mysleli, že se jedná o překvapení a přestup na jinou, romantičtější atmosféru. Ale pohled číšníků a jejich zoufalé poletování nám hned prozradilo, že je to výpadek. Po zažehnutí lustrů následoval potlesk a dalších nehod nebylo.

Protože u bazénu našeho hotelu vyrostlo přes večeři malé pódium a na něm vystupoval hudebník, na chvilku jsme poseděli na lehátkách a poslouchali diskotéku osmdesátých let. Já jsem to vydržel jen chvilku a po chvilce manželkou opustil (ona šla ještě poslouchat). Za doprovodu Ramazzottiho (v podání neRamazzotiho) jsem se propadl do říše snů.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Lucík napsal(a) 27.08.2015 10:21

Škoda, že jsme si nekoupili ten výborný čokoládový likér viď?

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 31.08.2015 12:49

To byla lahoda, to jsme prohloupili. Bohužel jsem si ani nezapamatoval, jak se ten likér jmenoval.

vytvořit / odpovědět

Lucík napsal(a) 01.09.2015 22:08

Myslíš, že by jsme si ho nechali poslat?

vytvořit / odpovědět

Fotogalerie

Seriál a související články

1. díl: Jak jsme chtěli hotel

S touhou po dovolené, kde se nebudeme kodrcat busem přes deset hodin do pokojíku na jedno přespání, jsme obraceli stránky katalogů cestovních společností. Rozhodli jsme se pro klidný, pohodlný a odpočinkový zájezd. A protože ruka zaměstnavatele byla po dlouhé době poněkud štědrá, mohli jsme s velkou radostí objednat letecký týdenní zájezd s polopenzí na Italský ostrov Ischia. Ruku mojí manželky vedl při objednání nejspíše šestý smysl a poručila si ještě klimatizaci (za všechno se platí) a pokoj s terasou. První srpnový týden jsme trávili ve společnosti slunce, moře a žádným pravidlem neřízených Italů.

2. díl: Jak jsme nedobrovolně drželi hladovku

Prodělali jsme první noc a zjistili jsme, že spát při klimatizaci není až taková legrace, jak jsme si představovali. Bez ní to nešlo a s ní také ne. Buď se člověk převaloval mokrý jako hadr na podlahu, anebo pokojem neustále drnčela vzduchotechnika a musel se chránit před návalem chladu. Příjemné ale bylo, že po noci přišel den a s jeho začátkem se dostavila snídaně.

3. díl: Jak Lucka v moři objevila pavouky

Možná si myslíte, že bych se já mohl poučit a nenarvat se na snídani. Omyl. Nebylo tomu tak. Přes noc vyhládlo a vidina celodenního čekání na večeři bičovala mé odhodlání nacpat si na talíř další pečivo. Opět jsem opouštěl stůl s pocitem, že se musím už o východu roztrhnout. Ale jsme na dovolené.

4. díl: Jak jsme kroužili po ostrově

U snídaně jsme místo klasického objednacího lístku na večeři objevili pozvánku na galavečeři (takový gala večer s večeří). Byli jsme napnuti, co nás čeká a abych s tím očekáváním nebojoval sám, zase jsem si narval břicho. Dopoledne nás nečekalo nic náročného, než se uvelebit na lehátka u bazénu a jednou za pět minut se dojít zchladit. I když naše těla pokrývala celkem nepřehlédnutelná vrstva hnědi a krému, pro jistotu jsme se ukrývali pod slunečníky. Nechtěli jsme podcenit Italské sluníčko (a dobře jsme udělali).

5. díl: Jak jsme objevovali ztracené město

Když nám budík začal o čtvrté hodině ranní řvát, nevěřícně jsem na něho mžoural. To byla krutá daň za výlet do dávno zmizelého a znovu oživeného města Pompejí a výšlap na sopku Vesuv. Samozřejmě, že v tuto nelidskou hodinu (zvlášť, když je člověk na dovolené) je hodně těžké svou mysl přesvědčit, že kultura je fascinující a spánkový dluh se dožene, ale jako silný argument stačila ledová sprcha a rozsvítit. Na Lucku jsem musel trochu jemněji, ale také se nechala přemluvit. Nastal nám celodenní (jediný z dovolené) program.

6. díl: Jak jsme ochutvánali pravou Italskou

S pátkem přišel zase den kulturního vyžití. Po snídani (v normální, lidskou hodinu) nás Schiano Bus, s průvodkyní Bárou, odvezl na druhou stranu ostrova do oblasti Ischia Ponte. Krom malebných a historií poznamenaných uliček se na malém skalnatém ostrově, spojeného s pevninou jen malým můstkem, nalézá krásná středověká pevnost. Bohužel, podle prvního sdělení průvodkyně, nemá název hradu nic společného s hobitky a koncem světa. V Aragonském hradu jsem tedy po stopách hraničáře nepátral.

7. díl: Trochu komplikovaný návrat domů

Poprvé mě chození po pokoji vzbudilo kolem druhé hodiny ranní. Lucka, bílá jako stěna, mě při odchodu do koupelny informovala, že jí není moc dobře. Sice jsem vydal zamručení, jakožto převzetí, ale brzká ranní hodina můj organismus zase uspala. O pár hodin mě zvuk chodidel plácajících o dlážděnou podlahu probudil znovu. V šest. Barva mojí manželky byla o poznání bělejší než prve. To, že je jí hodně špatně mi nemusela ani oznamovat. Bylo to vidět. Vylezl jsem tedy zpod deky a začal trochu fungovat.