Protože jsem na poslední červencový víkend neměl naplánovanou žádnou akci a Lucka byla v práci, účast jsem přislíbil. I přes to, že mi Roman poslal propozice a povídání, já si klasicky zachoval míru lenosti a zrakem projel jen to nejtučnější. Takže nadpis. Nedá se tedy divit, že jsem byl v oněch dvou dnech malinko překvapený a netušil, jakou krutou smlouvu s ďáblem já stvrdil krví. Telefonicky jsem ještě z Romana vysondoval, že speciálního vybavení netřeba, jídla pomálu, tam i zpět mě dopraví autem a účastníků bude možná šest. Byl jsem nad míru spokojený, ve čtvrtek si sbalil zelený batůžek a spokojeně vyrazil ráno do práce.
Odpoledne se Roman zachoval ohleduplně a dal mi příležitost nadělat si nějaký přesčas, abych nemusel poslední týden sedět v práci do večerních hodin. Sešli jsme se na Pankrácké křižovatce, já vyskládal do kufru tornu, usadil se na místo spolujezdce a vyrazili jsme k Brnu. Nejspíš proto, že půl Prahy bylo již odjeto ven a druhá půlka odjížděla až v sobotu anebo makala přes víkend, nestáli jsme nikde dlouho. To nás samozřejmě těšilo, protože Roman měl od osádky druhého auta informaci, že stojí na stodevadesátém kilometru a nehnou se z místa. Když už jsem u těch počtů. Dozvěděl jsem se taky, že Natálka nedorazí kvůli psím záležitostem. Tudíž nás bude pět.
Počasí bylo příjemné, klesající slunce nám stále svítilo na cestu. Tedy s jistým výpadkem. Ten nastal před Brnem, kdy se obloha zatáhla, začalo silně pršet a na silnici se objevily mokré stopy. Zatímco většina zkušených řidičů snížila rychlost a začlenila se do pravého pruhu (stejně jako Roman), objevili se na dálnici i tací, kteří s mylnou představou o vlastní nesmrtelnosti a technologické vyspělosti vozidla opřeli zadek bavoráku (v tomhle případě) o svodidla. Bohužel pár desítek metrů před námi. Roman prozkoušel brzdy, oba jsme si pustili do žil adrenalin a na čelech se nám objevily kapky potu. Naštěstí všechno dobře dopadlo. Po chvilce se mraky rozpustily a dalších nemilých událostí na D1 nebylo.
Nejspíše z nevědomosti o mých navigačních schopnostech mě poprosil Roman před Olomoucí o další navádění. Popadl jsem tedy kapesního elektronického pomocníka (s papírovou mapou bychom skončili kdovíkde) a kontroloval cestu. Olomouc - Hranice - Nový Jičín - Frýdek-Místek - Třinec, tedy krásných 120 kilometrů navrch a byli jsme v cíli (skoro). Zbývalo jen najít malé parkoviště ukryté mezi dvěma hřebeny. Díky údolí, ve kterém jsme se nacházeli, nebylo možné navázat hovor s již přítomnými členy výpravy. Vlastně s nikým. Po několika otočkách, drobném pátrání a navigačním světlům Vojty Roman správnou odbočku trefil. Něco málo po desáté hodině jsme byli na místě. Je to prostě štreka.
Hned poté, co jsme se přivítali s Haničkou, Pepou a Vojtou vedly moje první kroky k báglu a dvěma položkám v něm. Chlebu a salámu. Začal jsem se cpát jako nezavřený, protože mé nebohé bříško bylo jedenáct hodin bez potravy (což je tragédie). Hanička, která se soucitem pozorovala moje počínání, mi nabídla ještě vynikající bábovku. Změnil jsem status z civilní na vojenskou osobu a z hladového na spokojený. U zavřené, ale obývané hospody probrali detaily cesty, plány na následující den, vytvořili si na malém pódiu ležení, nastavili budíky (na nelidský čas) a šli spát.
Půl hodiny před šestou ranní jsme otevřeli oči a začali pomalu, ale jistě, vykazovat činnost. Pepa zatopil pod ešusem, Hanička připravila druhou půlku bábovky, kluci balili spacáky a já, já jsem se nějak nemohl probrat. Proto mě ostatní doporučili, abych navštívil přírodní koupelnu, nedaleký potok. Jakmile se studená voda dotkla mého obličeje, začal jsem fungovat. Nasnídali jsme se, vystrojili se na pochod (já se vnutil Romanovi do batohu) a v Romanově autě odjeli k Bystřickému bowlingu, počátku třetího ročníku Legionářského marše. Až při vyplňování přihlášky jsem začal tušit, že se nejedná o naší soukromou akci, ale veřejný pochod. Roman, který si mého rozčarování všiml naprosto přesně trefil stav věci. "Že tys ty propozice nečetl?" zeptal se mě. Nemohl jsem nic jiného, než přisvědčit. Jen díky tomu jsem ale nevěděl, co mě v následujících pár hodinách čeká.
Po drobné společenské konverzaci a rozporování pověšení symbolu státu jsme se vydali na pouť po krásách (a vrcholech) Těšínska. Vteřinu poté, co jsme vyšli, jsem začal litovat rozhodnutí umístit si pod tričko ještě jednu vrstvu navíc. Vměstnal jsem tam termo, abych si neuhnal nastuzení. Počasí nám ovšem přálo, sluníčko svítilo ze všech sil a já se potil jako prase. Díky bohu nepotkaly podobné útrapy jen mě a lilo z nás ze všech.
První zastávkou a prvním kontrolním bodem byl vrchol kopce Polední. Jelikož jsem ho viděl vždy jen pokrytý sněhem, byl pro mě výstup něčím novým. Postupovali jsme po turistických značkách, i když místy neměla trasa s turistikou nic společného a nacházeli jsme se spíše na stezce kamzíků. Ale sil bylo v kolektivu dost a tak jsme se u pomníku generála Šnejdárka vyhoupli celkem brzo. Jako odměnu jsme dostali groš, jako nutnost potvrzení o průchodu a já jako dárek (od Haničky) kelímek kofoly. Za sebou jsme měli prvních pět kilometrů a velmi neradi jsme se museli rozloučit s Pepou. Ten si zvolil kratší (ale podobně náročnou) trasu a odsud měl pokračovat kratším obloukem k cíli. Nás čekala další cesta na sever, k Polským hranicím. Zůstali jsme tedy čtyři.
Od té chvíle mě všichni tři strašili co mě čeká. Velká Čantoryje se skloňovala ve všech pádech s tím, že se jedná o něco nehorázného. Já jsem dostával strach a vzpomínal na rovinné pochody s Lukášem. V duchu jsem si začal vyčítat na co že já to kývnul a Romanovi oznámil, že s ním nikdy nikam nepojedu. Dočkal jsem se jen šibalského úsměvu a konstatování, že nemám povídat, ale šlapat a příště si alespoň přečtu zaslané dokumenty. Prošli jsme Nýdkem (druhým kontrolním bodem, kde jsem se zbavil druhého trika) a šlapali po trase (červené), které v cestě stál vysoký kopec. Když jsem na ostatní prohlásil, že terénní nerovnost před námi doufám není to, co si myslím, všichni souhlasně pokývali hlavami.
Ale nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Hanička, která se od rána necítila ve své kůži, svůj boj raději vzdala. Z nám naprosto neznámých důvodů považovala své rozhodnutí zbytečně za prohru. Popřála nám šťastnou cestu a vydala se zpět. Zcela nepochopitelně cesta klesala a my pochodovali níž a níž. Pak značení zahlo ostře vlevo na úzkou pěšinu směřující vzhůru. Roman si pro jistotu opatřil operované kolena bandážemi. Ale nebylo to nic platné a hrbolatý a neschůdný terén našemu týmu po pár desítkách metrů zasadil další ránu. Roman se při jednom kroku zastavil, na obličeji vyloudil bolestivý výraz a řekl, že pokračovat asi nebude. Chvilku ještě pajdal a až na naše přemlouvání pochod vzdal. Rozdělili jsme si zásoby a výstroj a my s Vojtou zbyli sami. Rozhodli jsme se boj nevzdat a pomyslnou standartu do cíle přinést za všechny padlé.
Chvilku šel první Vojta, chvilku já. Když už jsem si myslel, že stoupání musí povolit, stal se opak. Vodu jsem lemtal jak žíznivý pes a děkoval Romanovi tiše za to, že si při odchodu odlil jen tak málo. Pak se před námi objevilo něco, o čemž jsem nedoufal, že dokáže příroda vytvořit. Stoupání jako kráva. Tam mi Vojta oznámil, že by to mohl patrně být finální stoupák. Plíce nemaje, šlapal jsem z posledních sil a několikrát odpočíval. Přemýšlel jsem, nad čím Hanička a Roman uvažovali, když se rozhodovali o svém pokračování (oba tuto trasu už šli). Na maskáčích nebylo kouska suchého. Nakonec jsem se však dočkal konce a odevzdaně koukal směrem, který mi Vojta ukazoval. Mezi stromy prosvítala chata postavená na vrcholu. Zvládl jsem to.
S vyplazeným jazykem, suchem v puse a zmočený jako slepice jsem následoval Vojtu do chaty. Před vstupem mi oznámil, že zde mají nejlepší Kofolu na světě. Ano, mají tu nejlepší tekuté cokoliv. Nakonec jsme se však nechali zlákat malinovkou a usadili se v poloprázdné místnosti k dřevěnému stolu. Pár minut po našem příchodu obloha zčernala a z nebe padaly proudy vody, o kterých nás Roman před vrcholem vysílačkou informoval. Chatička okamžitě praskala ve švech, neboť její kapacita nestačila pobrat přísun imigrantů. Spokojeně jsme seděli na seslích a srkali limču. Vojta doplnil energii bramborákem, já si pořídil tatranku a oba jsme do sebe vyklopili ovocné pivko (u malinovky byla fronta až k venkovním futrům).
Když se počasí zase uklidnilo (i když lehce poprchávalo a foukalo) a vyjít ven neznamenalo nechat se vyprat, sbalili jsme batůžky a pokračovali v cestě. Ocitli jsme se na křehké hraně České republiky a Polska. Od chaty jsme po hřebeni došli k rozhledně. Kovová konstrukce poskytující lepší výhled po okolí nás zlákala a my jsme si zakoupili lístky. Slečna nás u turniketů upozornila, že jestli to nahoře začne zase hřmět, musíme okamžitě cupitat dolů. Přislíbili jsme a dupali do schodů. Nahoře nás více než panoramata čekalo velmi nevlídné počasí. OrgánOrkán prohánějící se kolem nás nenechal naše těla v klidu a plynulý pohyb byl možný pouze s držením. Zkoukli jsme tedy všechny světové strany (u nás je to hezčí) a rozhlednu opustili. Podle česko-polského ukazatele jsme sledovali červenou a šlapali pořád na jih přes Beskydské sedlo, Malý a Velký Sošov, Malý Stožek. Cestou jsme se setkali s nedostupným až neschůdným terénem, kochali se krásnou krajinou a zakoupili si koláč. Cena sladkosti nám byla po dlouhou dobu zamlčena, neboť prodavač potřeboval hodnotu projednat s někým na Wall Street.
Poslední bod pochodu byly Kolibiska, údolí, v kterém jsme pobývali. Hospoda byla otevřená a kolem vládl čilý ruch. Na terase byla spousta lidí, kteří si krom dnešního marše sdíleli i jiné informace. Od členů naší výpravy jsme se dočkali milého přivítání. Jiní byli ale jiného názoru. Čekajíc na poslední razítko jsem se od alkoholem lehce zmoženého spoluorganizátora dočkal nesouhlasného mručení a byl poslán znovu na trať s tím, že pětadvacítka nic není. I přes to jsem pochodovou listinu komisi vnutil a obdržel pamětní list.
Roman nám oznámil, že na nás čeká s koupelí a tak se nemáme dále zdržovat, sbalit si náhradní věci a následovat ho. Jak jinak, mohl jsem od starého otužilce čekat nějakou kulišárnu. Když si po třicítce metrů začal u potoka sundávat svršky, nevěřil jsem. "To jako sem?" zeptal jsem se a rukou prohrábl ledovou hladinu. Roman, který zaplul do malého jezírka uprostřed bystřiny, mi otázku odsouhlasil. Vojta jeho čin následoval a tak jsem i já nakonec podlehl a s remcáním mně vlastním osvěžil své tělo. Musím uznat, že nápad to byl víc než skvělý a neustálá ulepenost zmizela. Po etapách jsme se oblékli (jeden se obouval, ostatní podávali) a vrátili se na zábavu.
Protože tribuna (naše ložnice) byla neobsazená, umístili jsme se tam. Objednali jsme si pití, jídlo, pozorovali okolí a vyposlechli si Romanovo pojednání o krásách Itálie. Stavil se u nás i pořadatel celé akce. Zatímco ostatní byli rádi, že se můžou dozvědět o místní situaci, já jsem byl spokojený, protože se na našem stole objevil celý plech "legionářského řezu". Můj úsměv zvětšila navíc ještě prosba, abychom dezert snědli. Asi nemusím říkat, že mi tuto žádost nebylo nutno dvakrát opakovat.
V průběhu večera se toho už moc neodehrálo. Pozorovali jsme přítomné, bavili jsme se pohybovými kreacemi některých osob a skutečně jsme se nasmáli při pozorování "hledače". To byla pivem (nejen) posilněná postavička, která se přimotala od výčepu a usadila se na lavičku. Z přineseného batohu hledala něco tak dlouho, až s rukama ve vnitřku zavazadla usnula. U našeho stolu se pak uzavírali sázky s vysokými kurzy na to, jaká bude další poloha, jestli už dotyčný konečně přepadne, anebo jakou částí těla se přidržuje stolu (bylo to patrně ucho). Kolem osmé hodiny večerní už po place pobíhali jen opravdoví vytrvalci.
Po zavíračce hospody proběhl na nedalekém ohništi pokus o opékání "párků" v rámci upálení mistra Jana. Se založení se k nám dostal jen čmoud a smrad, ale jinak nic. Čekání na usnutím nám svým vyprávěním zpříjemnil vojenský veterán (podle jeho slov měl za sebou tři mise). V pravém světle nám ozřejmil fungování v armádě a jeho zážitky z cest po světě. Nevím ani, jak to přišlo, ale usnul jsem.
Ze soboty na neděli se nad naším stavením bez stěn přehnal déšť a proměnil moje zapomenuté svršky (které tu čekali na uschnutí) v mokré hadry. Ráno jsme sbalili, nasnídali se - měli jsme ještě schovaný legio-řez, který Hanička umě proměnila na lego-řez - a vyrazili do kraje Středočeského. S pár zastávkami na jídlo, odpočinek, odskok a v koloně, jsme dorazili do matičky stověžaté bez potíží. I když já vlastně o potížích nevím, protože jsem cestu až na pár výjimek prospal. Všem zúčastněným děkuji za příjemný víkend, děkuji za pozvání a doufám, že brzo pod vlajkou stojedenáctky na shledanou.
