CyriloMetodějoHusovské Jeseníky 2015

1. díl: Jak jsme šli navštívit (Pra)děda.

Od Rakouského sápání se po skalách se Sandrou a Mírou uplynulo hodně času a my naplánovali další společnou akci. Tentokrát se jednalo o finančně šetrnější řešení, placené v domácí měně. Po jednom obědovém a jednom večerním (večeřovém) setkání padla volba na krásný a horský kraj, Jeseníky. Na světoznámém portále jsme vytvořili skupinu (už to nikdy neuděláme) a vymýšleli, jak čtyři dny (ještě, že máme toho Husa) strávíme. Na seznamu se ocitla kultura, příroda, technika, koupání, procházka a ochutnávka (jídla i pití).

čtvrtek 02.07.2015 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
JAK (prostředky a způsoby) auto /
KDE (polohy a umístění) Česká republika / Morava / sever /
KDO (osoby a obsazení) Sandra & Míra /
KDY (období a interval) letní dovolená / více dní /
PROČ (důvody a účely) kultura / výlet, procházka, turistika /

Čtvrtek

S drobným a několikanásobným překopáním časové souslednosti jsme se krátce po třetí shromáždili u recepce mého zaměstnavatele. Protože Míra parkoval v místních garážích a Lucka zanechala naše vozidlo na placu v Arkádách, dali jsme si sraz na benzině. I když jsme druhou posádku sledovali od Chodova, my jsme identifikováni nebyli (to ty filmy o agentech). Míra byl velmi překvapen, když jsme z auta, čerstvě zaparkovaného vedle jeho, vylezli právě my. Proběhlo poslední zkontrolování trasy, definice orientačních bodů a vyjeli jsme. Cesta ubíhala svižně a rychle. Během ní proběhlo pár telefonátů a když jsme se míjeli Orlické hory, stavili jsme se ve starém dobrém Jablonném nad Orlicí na véču.

Spolucestovníky jsme chtěli původně vzít k Medvědovi, ale ten nás kvůli probíhající rekonstrukci nepustil dovnitř. Najíst jsme se pokusili o pár metrů níže, v klasické trojce, ale nebylo to úplně ono. Jídelní lístek obsahoval šest jídel, všechny upravované na oleji a jeden salát. Volba napotřetí (ono toho taky není kvanta, kde se najíst) padla na místní pizzerii. A dobře jsme udělali. Krom klasických druhů se v menu skvěla i rodinná pizza, která nabízela rozdílné provedení na každé své třetině. Objednali jsme tedy tu a jednu její malou sestřičku. Nejprve nám servírka přinesla malý koláč, který vzhledem k našim prázdným a hladovým břichům, byla skoro hned pryč.

Za chvilku se ale přišourala s plechovým tácem o průměru konferenčního stolku, na kterém si hověla megapizza. Až když jsme sklidili ze stolu všechny příbory, letáčky a vázičky s umělým kvítím, mohla umístit porcelán před nás. S chutí jsme se do toho pustili. Čtyři židle (spíše jejich obyvatelé) ztichly, bylo slyšet jen spokojené mlaskání. Sníst výtvor, který před námi ležel ale nebylo jen tak. Poslední kousky ubývaly velmi pomalu a v daleko delších intervalech než na začátku. Ale nepoddali jsme se a všechno spořádali (hlavně na konci já). Uspokojení a přecpaní jsme opustili Jablonné a pokračovali dál.

Po pár kilometrech začal provádět Míra otočný manévr, protože zjistil, že krom účtu a příborů zůstaly na stole ležet ještě jeho brýle. Stále zářící slunce, navíc postávající v oslepující výši, bylo silným argumentem, proč otočit (kdo by se jinak vracel pro Ray-Bany). Zatímco si zopakoval serpentiny v opačném pořadí na druhou stranu, my jsme vyjeli až pod Suchý Vrch a čekali. Společnost nám během chvilky dělalo asi milion much, takže dokonalé ubednění vozidla bylo jednou z hlavních podmínek pro stání. Za minutku, možná dvě se na parkovišti ukázalo auto, z kterého vystoupila žena (bláhová). Mouchy vycítily oběť a přemístily se od našeho okna k novému cíli. Máchající postava okamžitě zděšeně nastoupila a místo lítosti se dočkala od řidiče huronský smích. Krom této scény a Tráboše v tuningu, který se přes parkoviště mihl, bylo čekání nuda. Naštěstí netrvalo dlouho a když kolem projel Míra s okuláry na nose, zařadili jsme se a začali zase ukrajovat kilometry.

Jakmile se rovné silnici změnily v zatáčkami propletenou cestu, věděli jsme, že už se blížíme. Dost časté bylo stoupání na dvojku, zatáčka o 180, anebo klesání s brzdou na podlaze. Prostě horský terén. Přesně tam, jak ukazovala navigace, se nalézal kemp Dolina. Vtrhli jsme dovnitř, s paní domácí (pokérovanou) si vyřídili stanové ubytování (včetně nákupu žetonků do sprch) a procházeli prázdným kempem hledající místo. Všechny chatky, které jsme míjeli, měly zavřené okenice a nevykazovaly jediného důkazu o tom, že by byly obývány. Míra po vystoupení z auta pronesl osudovou otázku. Zeptal se, jestli bychom nechtěli bydlet ve společné chatce, když jsou tu všechny prázdné.

Lůca šla okamžitě na dotaz zjistit odpověď a vydala se na recepci za paní kempovou. V patách měla Sandru. Orodování v ženském podání přineslo ovace, neboť když jsme došli za holkami, Sandra už držela klíček a oznámila nám, že máme čtrnáctku. Pro mě to byla radostná zpráva, protože tím odpadla otrava se stavěním a rozložením stanu, neustálá manipulace ve stísněném prostoru, chození do auta pro něco a hrbení se. Sandru ale mrzela jedna věc. S vymožeností elektrického proudu, který byl do chatky zaveden, nebude potřeba její nové multifunkční lampičky. Odemkli jsme náš nový domov a hleděli na čtyři postýlky pro čtyři spáče, stůl se čtyřmi židličkami pro čtyři jedlíky a velkou skříň. Mělo to všechno, co jsme potřebovali. Vlastně všechno ne. Chybělo noční soukromí, což zjistil Míra hned ráno.

Ubytovali jsme se, já byl obdarován Mírovým pivkem a první společný večer proseděli na verandě chatky, probírající budoucí plány. Propovídali jsme se až do hluboké noci a když už nebylo možné udržet očka otevřená, šli jsme spát. Budíky a jiná budící zařízení byla přísně zakázána. Vstávat budeme až se vzbudíme. Zhaslo se a šlo se spát.

Pátek

Vzhledem k udržovanosti dveřních veřejí (pantů) bylo vypnutí budíků zcela zbytečné. Opustit chatku bez pozornosti ostatních prostě nešlo. Navíc rozžhavené slunce při malinkém otevření dveří okamžitě proniklo do tmavé místnosti a podráždilo sítnice ostatních. Na druhé straně to mělo ale tu výhodu, že jsme neprospali celičký den.

Na terase proběhla společná snídaně (já jsem zase po dlouhé době vařil vodu v ešusu) a pilovali se poslední neznámé dnešního výletu. Vylézt na Praděd není jen tak a všechno jsme museli dostatečně promyslet. Sbalili jsme vybavení nutné k přežití v tropech, obuli se do Rakouskem prověřené horské obuvi a s Mírou u volantu (takže v Mírově autě) vyrazili na malé parkovišťátko nedaleko vrcholu Jeseníků. Časové naplánování bylo vynikající. Pár minutek po tom, co Míra zatáhl ruční brzdu se parkoviště zaplavilo velkým počtem aut a přijet později, museli bychom parkovat v lese.

Ani s několikátým pokusem o nahození pochodovací aplikace jsme ani Sandra, ani já neuspěli a tak jsme se rozhodli vystoupit na vrchol bez dokumentace. Obloha byla bez mráčků slunce svítilo, jak se na léto patří. Naštěstí jsme nebyli paprskům vystaveni pořád, neboť stezka na vrchol (žlutá) vedla povětšinou lesem. Bystřina doprovázející levou stranu pěšiny nám do myslí vnutila vzpomínku na jednu Rakouskou stezku. Čelo naší družiny se neustále měnilo, stejně jako skutečnost, že jsme předcházeli, anebo byli předcházeni. Před polednem proběhla svačinová pauza na trávě.

Další přerušení našeho neustálého šlapání do vrchu na chvilku přerušil betonový plac, na kterém se nacházela chata s občerstvením. Uvelebili jsme se na dřevěných lavicích a vychutnávali si chlazené pití a zmrzku. Po chvilce dorazila výprava klubu českých důchodců (já vím, taky budu jednou starej), kteří se chystali v rámci akce "dosáhni svého vrcholu" vystoupat na stejné místo jako my. Hlavní organizátor, mluvčí a podle všeho (jeho řečí) mozek celé organizace informoval v nekonečné smyčce ostatní pochodující. Ve dvou minutách jsme třikrát slyšeli, že v tomto místě společný postup končí, že následný výlez je neorganizovaný. Následovalo povídání o Frantovi (zřejmě řidič busu), který bude čekat do půl a pak následovalo sdělení nejdůležitější - hlavně nezapomenout na razítko.

Nedobrovolně (aby nám nepraskla hlava) jsme se zvedli z laviček a pokračovali dál. Vzhledem k tomu, že stejný nápad měli i stoupenci Franty, zvolili jsme cestu neasfaltovou. Pěšinou napřímo (takže lehce strmou) jsme se dostali až k bílé vysílací věži. Pozdravili jsme se se soškou Praděda, pózovali před zaparkovanou rolbou a kochali se výhledem do okolí.

Naší radost z dobití vrcholu poněkud kazily roje much, které se kolem nás vytvořily. Kdybych si nebyl jistý tím, že jsem včera v umývárně použil žetonek, stejně jako ostatní, připadal bych si jako čuník. Jen kolem mě kroužily černé mraky mušek v takové míře. Nepomohlo utíkání, nepomohlo mávání, nepomohlo nic. Navíc jsem si pohybem několik z nich na svém triku zvěčnil. Uprchli jsme do nitra věže. Tam jsem na vlastní oči uviděl nejnudnější zaměstnání na světě. Starší pán měl na starosti obsluhu výtahu vozícího návštěvníky na rozhlednu umístěnou na vrcholu věže a finanční vyrovnání za poskytnutí této služby. Vzhledem k tomu, že k výtahu se dostavil jeden člověk za hodinu, měl v průběhu směny na svém stanovišti (židle umístěná u dveří výtahu) povětšinou volno.

Po chvilce pozorování vytáháře a načerpání sil jsme se zase vydali mouchám vstříc. Cestu zpět jsme zvolili po asfaltce, abychom se nevraceli po stejné trase. S klesající nadmořskou výškou ubývalo i hmyzu kolem nás (zřejmě se jednalo o vysokohorské mouchy) a tak jsme se mohli v klidu na jednom odpočívadle nasvačit. Se salámem v ruce jsem obdivoval cyklisty (jedoucí kolem nás), kteří se pomocí jednostopého, nemotorového dopravního prostředku drápali k vrcholu.

Sestup dolů neprovázelo nic zajímavého krom toho, že jsme nešli tak, jak Míra naplánoval, potkali jsme hladící ovce (byly určené, aby si je každý pohladil), Lucce se na kalhotách objevil bílý pruh chybějící látky a soutěžili jsme o to, kdo nechá nejdéle nohy v potoce (vítěz nebyl). Prostě rutinní šlapání. Na parkovišti jsme naštěstí auto našli, takže nás mohl Míra zase odvést do kempu.

Vzhledem k tomu, že v průběhu dne někdo poslal v plén návrh, že bychom mohli večer opékat buřtíky a cestou jsme se zastavili v uzenářství, zhostil jsem se dobrovolně role zajišťovače. Vydal jsem se do místního lokálu (okýnko ve zdi) a požádal o čtyři točené do skla, s tím, jestli si je můžeme odnést k ohni. Přítomný výčepní neměl výhrad, ale oznámil mi, že to musí ještě konzultovat se šéfíkem. Ten o nějakém odnášení reklamních půllitrů nechtěl ani slyšet a já dostal na výběr buď plast anebo třicet let staré sklenice. Volil jsem menší zlo - umělou hmotu. Když jsem se zeptal jestli si můžeme udělat oheň a co je k tomu potřeba, hodil po mě nechápavý výraz. "Je tam ohniště i dřevo, tak si udělejte oheň." Dál už jsem se neptal, popadl pivko a utíkal za ostatními.

Na první sirku jsme s Mírou vykouzlili plamen, který tu a tam nechtěl hořet a pravidelně přecházel do čoudu. Ale nepolevili jsme a zdroj tepla udrželi při životě. Upekli jsme uzeniny, zapíjeli to pivkem a pozorovali ruch a život kempu. Po chvilce se přišel optat nějaký domorodec, jestli může využít našeho ohně. Souhlasili jsme s tím, pokud se bude starat o přikládání hořlavin. Za nějakou dobu přišel v páru a i oni začali tepelně upravovat svoje potraviny. Na dohodu zřejmě zapomněl (anebo chtěl zapomenout), protože když mu pod klackem skomíral malý plamínek, podíval se na mě a pronesl, že by to chtělo asi přiložit. Samozřejmě jsem se jako hodný psík zvednul a ohniště nakrmil. Krátce nato náš pobyt u ohně skončil, takže moje role coby poskytovatele služeb lidem neměly dlouhého trvání.

K závěru večera jsme se přemístili zase na terásku, holky se nasoukaly do spacáků a povídáním jsme si zpříjemnili zbytek dne.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

dobrá práce

Lucík hodnotil(a) 29.07.2015 19:22:17

vynikající

85.248.49.181 hodnotil(a) 15.07.2015 13:35:00

dobrá práce

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie

Seriál a související články

1. díl: Jak jsme šli navštívit (Pra)děda.

Od Rakouského sápání se po skalách se Sandrou a Mírou uplynulo hodně času a my naplánovali další společnou akci. Tentokrát se jednalo o finančně šetrnější řešení, placené v domácí měně. Po jednom obědovém a jednom večerním (večeřovém) setkání padla volba na krásný a horský kraj, Jeseníky. Na světoznámém portále jsme vytvořili skupinu (už to nikdy neuděláme) a vymýšleli, jak čtyři dny (ještě, že máme toho Husa) strávíme. Na seznamu se ocitla kultura, příroda, technika, koupání, procházka a ochutnávka (jídla i pití).

2. díl: Ani zámek ani hrad

Na sobotu jsme naplánovali pořádnou dávku kultury. Hned po snídani (tentokrát naším autem) jsme vyrazili (třikrát mi to chcíplo hned v kempu) na jih, k hradu Sovinec. Byla to celkem zajímavá projížďka, protože já, zvyklý jen na padesátku po městě anebo rovnou dálnici, jsem se lopotil v serpentinách s vědomím, že mám zodpovědnost za tři dospělé. Míra mi tu a tam (na moji žádost) poradil se zefektivněním řízení a velmi společensky komentoval moje vodičské přehmaty.

3. díl: Jak jsme se chladili

Teplotní hodnoty nad ránem nevykazovaly žádné změny oproti dnům minulým a na slunci i mimo jeho paprsky bylo opět strašné vedro. Dle plánů jsme den věnovali chlazení těl a nenáročným (hlavně fyzicky) činnostem. Prvním bodem, kam nás Míra odvezl, byla národní přírodní památka, jeskyně Na Pomezí. Už když jsme se do kopce šourali dvackou, protože koloně vévodil motorový vláček vezoucí turisty a před námi popojížděly dva autobusy, jsme tušili, že o chladný domov krápníků bude zájem. Ale že se u kasy setkáme s půlkou Polska, to jsme nevěděli.