V pátek jsme se sešli před prací a po chvíli (zjistil jsem, že v půl pátý je Praha ven celkem průjezdná) pelášili na Brno. Navigaci jsme ani nevytahovali, pojedem na Brno, pak Vyškov, Plumlov a pak nějak trefíme. To by bylo ideální, kdyby pan řidič (jakože já) neuhnul o nějaký ten kilásek z dálnice dříve. Prohlédli jsme si širé okolí a s pomocí mapy nakonec dojeli až do Plumlova a sousedních Hamrů. Lehké komplikace nadešly v samotném závěru. Podrobné navigační propozice (z webu) se zmiňovaly o nutnosti "...u můstku zahnout doprava". Bohužel se u můstku nalézaly dvě silnici odbočující tímto směrem. Zkusili jsme první a dlouho dlouho jeli po popraskaném asfaltu v šířce popírající možnost míjení se dvou osobních vozidel. Když jsme po ní jeli asi pět minut a cíl v nedohlednu, rozhodli jsme se resignovat. Já otočil auto (zpět, ne na střechu) a stejný úsek jsme jeli na druhou stranu.
Druhá cesta, i když byla stejně kvalitní a procházela podobným terénem, byla správná. Před námi se po vyjetí z lesa otevřela velká plocha střelnice a já rozpoznal výcvikový prostor paragánů. Dohoupali jsme se až k bráně, kde mi vojáček v oranžové vestičce oznámil, že mám vozidlo umístit vo nejvíce vlevo a co nejvíce nahoru, aby se na dočasné parkoviště vměstnalo maximum aut. Dodal ještě informace k ubytování, registraci a popřál nám hezký pobyt. Já uposlechl a jízdní prostředek umístil dle nařízení. Byli jsme na místě.
Z reproduktorů se vinul nepřeslechnutelný hlas konferenciéra, ve smyčkách opakujícího to samé, co nám přednesla ovestičkovaná obsluha brány. Jen každou větu uvedl slovem "Přátelé", velmi profesionálně třímal mikrofon, chodil (před jediným reprákem) způsobem, za který by se ani Harapes nemusel stydět a jeho přednes měl divadelní hloubku. Několikrát jsme mikrofónistu minuli (díky mému zmatkování) a postupně si vyřídili papíry jak pochodové, tak ubytovací. S registrací coby účastníka nebyl jediný problém. Nahlásil jsem jméno, dostal kartičku a bylo, ale s postelí to bylo kapánek problematičtější. Dvě starší dámy, které zbědovaně postávaly nad papíry, nám oznámily, že rozhodně nebudeme ubytování pospolu. Lucka byla strčena do trojky (čistě ženské), Dan měl jachat na jedničku a na mě zbyla pětka.
Když jsme posmutněli a nasadili toužebné výrazy, dámy se slitovaly a Lucku hodily ke mě. S touto částečnou výhrou jsme se ale pořád nechtěly smířit. Chvilka škrtání, pár dvojsmyslů a leželi jsme v jedné chatce. Nafasovali jsme si prostěradla (což mě přivedlo o zbytek financí) a šli si prohlédnout svá lůžka. Protože se na stránkách psalo o nedávné úpravě ubytovacích prostor k lepšímu, těšil jsem se. Jakmile jsme ale otevřeli dveře, vyvstala mi před očima scéna z Schindlerova seznamu. Dvě patra dřevěných pryčen pokrývaly několik desítek let nevětrané slamníky. Přemýšlel jsem nad tím, jestli nám vojenské prostěradlo poskytne dostatečnou ochranu před mikroby velikosti špendlíkové hlavičky.
Zatímco jsme s Danem přinesli věci z auta, Lucka povlékla ležení. Já na sebe instaloval maskáčovinu a vyrazili jsme do centra dění na pivko a něco k snědku. Po chvilce zmateného bloudění mezi davem lidí (samozřejmě doprovázeného hlasem komentátora) jsme narazili na jednoho člena stojedenáctky. I když jsem ho viděl na nedávném cvičení poprvé a čas trávený v jeho přítomnosti by se dal měřit na minuty, pojal setkání jako sraz starých přátel. Oznámil nám, jak se do této oblasti dostal, kde spí, koho ještě potkal a že u SAS se u vstupního pohovoru trhají slepicím hlavy. Aby dal důraz na to, že si podobným kurzem prošel také, celý monolog měl zvláštní úzkostný tón (hlavně když popisoval, že krev je hodně železitá). Dan, který byl překvapen z lidí, s kterými se setkávám, si skočil pro další pivko, Lucka nechápavě individuum pozorovala. I několikaminutové mlčení ho od nás neodlákalo.
Když jsme sborově asi třikrát po sobě zívli a oznámili, že půjdem spát (bylo asi devět), sdělil nám, že si půjde taky ustlat a rozloučil se. Ne však na dlouho. Chvilku po jeho odchodu se blízko nás ukázaly další kusy od záloh (někteří ve velmi veselém stavu) a my opět nabrali společnost. Zřejmě přilákán šestým smyslem (to ta SAS) se slepičář objevil znovu. Náznaky ospalosti byly nulové, jeho předsevzetí nepít alkohol popíral kelímek s Černou horou a mluvící ústrojí mu kmitalo víc, než předtím. Jelikož jsme my seděli a ostatní stáli, připadal jsem si jako v divadle. Díky Milanovu předvádění DJ Boba to místy připomínalo i moderní balet. Než jsme stačili uniknout, člen komanda zosnoval společnou snídani a oznámil nám, že po startu bude probíhat společné focení. Duševně zdrcen jsem následoval Lucku a Dana k chajdě a marně v hlavě vymýšlel únik. Zpoza dveří našeho bungalovu se již ozývalo slabé chrápání. My s Luckou šli ulehnout, Dan šel slabý spánek podpořit ještě jedním pivkem. S lehkými obavami jsem zavřel oči.
Kupodivu mě vzbudil až mobil drnčící každodenní melodii. Přežili jsme noc a bylo na čase vstoupit do nového dne. Převlékli jsme se, vyrazili omýt své obličeje a nafasovat igelitky s potravinovou dávkou. Zřejmě ruka osudu (náhoda to být nemohla) nám přihrála do cesty slepičáře, který neopomenul zmínit společnou snídani. Dan se škodolibě usmál a někam zmizel. My jsme si šli sbalit věci do noclehárny a když jsme vyráželi na jídlo, potkali jsme Dana s párkem na tácku. Kluk se ale vyzná, jak se vyhnout tryzně. Dorazili jsme na křižovatku, zjistili, že slepičář má novou oběť (nikdo jiný tam nestál) a když odbylo tři čtvrtě, šli jsme na dlabanec. K velké nevíře jsme nebyli následování slepicovrahem, ale on a jeho nohslednice stolovali jinde. Dan nakonec dorazil taky a tak jsme mohli ještě ukout plán, jak nejít hromadně.
Do startu chyběly skoro dvě hodiny. Co s načatým ránem jsme netušili a tak jsme se přesunuli do polní restaurace (stan s lavicemi) a zde vyčkávali. Čekání nám zpříjemňoval hlásný, který i když sliboval půlhodinou slovní pauzu, svého slova nedodržel. Naštěstí mezery mezi jeho projevy vyplnil písničkami. Dan nám oznámil, že byl při včerejším osamoceném pivění osloven Slovenským bratrem a získal si tak prvního kamaráda. Sem tam kolem nás obkroužil starý známý SAS, ale neprojevoval jakoukoliv touhu se družit. Čekání jsme přečkali a patnáct minut před devátou se odebrali na start.
Několikasethlavé shromáždění poněkud trápila elektronika a neustálé výpadky zesilovacího aparátu. Konferenciér tak mohl pronést vždy jen pár vět (ty začínaly pokaždé, stejně: "Tak přátelé"). Čtvrtý nebo pátý výpadek ho tak rozlítil, že nakázal vypnout další elektrické spotřebiče, jejichž odběr by mohl způsobovat takovou lapálii. Došlo i na vypnutí čepovacího zařízení piva, což někteří dost nemile přijali. Na výsledek to však nemělo pražádný vliv. Hlas se ztrácel v pravidelných intervalech stále.
My, abychom unikli davovému startu a hlavně slepičáři a jeho partě, jsme vyrazili o půl minuty dříve. Chvilku jsme sice laborovali nad tím, kterým směrem je to správně, ale mladá holčina od pořadatelů nám poradila. Trochu mě azimut překvapil, protože se o 180° neshodoval s tím, který jsem určil svým orientačním umem a kompasem. Mým dalším kouzelnickým kouskem bylo upuštění plastikové lahve (jedna a půl litru) tak umě, že ta ihned po kontaktu s betonovým podkladem utrpěla defekt a malinový obsah proudil na silnici. Vzhledem k tomu, že to byl náš jediný zdroj tekutin, nebylo mi moc do smíchu. Lucka obětavě doběhla pro fasované pitivo a my mohli pokračovat. Postupovali jsme podle oranžových fáborkách a šipkách stejné barvy, udržovali konstantní (nemalou) rychlost a povídali si. Počasí nám přálo, sluníčko nežhnulo, bylo příjemně, párkrát káplo.
Jediný kontrolní bod se nacházel asi v druhé třetině pochodu. Naše pochodová čísla byla zanesena do archů, my si nafasovali petku s vodou. Dvacátý kilometr se pro Lucku stal osudný. Na její obličeji bylo vidět jisté utrpení i když nic neříkala (je vidět, že se původ nezapře). Až když jsme začali zpomalovat, optal jsem se, jestli jí náhodou něco fyzicky netrápí. Přiznala, že má bolení v kyčlích. I když jsem Lucce nabízel, že zastavíme, aby si odpočala, capcakala dál. Tempo víc a víc polevovalo, až se od nás nakonec Dan odpoutal, aby si pokračoval podle svého, a my jsme udělali první přestávku. Lucka po pár minutách zase ožila a vrátila se k původnímu výkonu. Velkým motorem bylo Lucčino rozhodnutí nenechat se za žádnou cenu předběhnout slepičářem. Ze zbývajících (kilo)metrů jsme neustále ukrajovali, podnikli ještě pár přestávek a na osmadvacátém kilometru jsem obdržel zprávu od Dana, který dosáhl cíle. Motivující to sice moc nebylo, protože nám oznámil, že před cílem někdo umístil strmý stoupák, ale nezlomilo nás to.
Když jsme okusili na vlastní nohy finiš a následně prošli nafukovací brankou, Dan už na nás čekal. S pivkem v jedné ruce a klobásou v druhé se spokojeně culil a poblahopřál nám k dokončení. Omluvil se za netaktní opuštění formace a oznámil nám, že si musel přidat na náročnosti a nakonec lehce přešel do běhu. I když Lucce dělalo hodně velké problémy udělat krok, jakmile zjistila, že kuří monstrum dorazilo pár minut po nás, hýřila energií (i když na místě). Vyfasovali jsme si kovové ocenění, teplý a studený nápoj a usadili se do stanu. Probírali jsme uplynulých třicet kilometrů, revidovali bolesti a zranění a Dan se poprvé setkal se svým východním tchánem.
Vzhledem k tomu, že nebylo stanu, nebylo zdržování. Naskládali jsme věci a sebe do auta a vyrazil do hlavního města. Na cestu nám trochu sprchlo, asi proto, aby mohl Dan na vlastní uši okusit krásu špatných gumiček na stěračích. Dé jednička byla v překvapivé formě, takže cesta nám trvala tak dlouho, jak dlouho trvat má. U Devíti křížů jsme si dali pauzu na základní lidské povinnosti a pak dojeli domů na jeden zátah.
Doma máme tedy místo jedné medaile dvě. Lucka to zvládla, i když s drobnými následky, Danovi se akce líbila. Můžeme tedy mluvit o úspěchu. Pevně doufám, že příště už bude přítomen i Lukáš.
