Jak jsme místo Pekelníka poslouchali vepře

Na základě přání pár lidí a tajného hlasování (na webovkách) se uskutečnil třetí ročník víkendového pobytu v severočeských Sedmihorkách. Tradice nazvaná "Za zvířátky do ohrádky 2015" začínala v pátek a trvala až do neděle v sedmičlenném složení. Vše se tentokrát povedlo a já mohl svoje urvané chování předvést před manželkou. Ta jela konečně taky.

pátek 12.06.2015 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
KDO (osoby a obsazení) Mirďák / Zdenda /
KDY (období a interval) víkend /

Sedm lidí, čtyři stany, tři auta. Žádný společný odjezd se nekonal, protože Zdenda musel pro Míšu (úspěšně absolvovala zkoušku - gratulace) a Honza s Maruškou vyráželi chvilku po nás. Na recepci jsme nabrali Míru, nacpali se do auta a vyrazili. Já jsem se zcela nepřekvapivě ptal na každé křižovatce, kudy pokračovat. Až po třetím dotazu Míra pochopil, že mě nemá cenu navigovat větou "jako na Boleslav", ale musí mi neustále určovat směr. I tak se mi povedlo jednou či dvakrát špatně odbočit. Ale z Prahy jsme se nakonec vymotali a ocitli se na dálnici.

Abychom přeci jen vytvořili nějakou tu kolonu, počkali jsme na sebe u občerstvovací stanice pár kilometrů za Prahou. Zdenda s Míšou už tam čekali a občerstvovali se, Honza se pár minut po našem příjezdu přiřítil s vypůjčenou Fábkou, pronesl něco o nudě a koupání a čtyřicítkou vycouval z parkoviště až Marii vlály vlasy z okna. V našem chumlu se v klidu dokouřilo, dopilo, dopovídalo, vytvořili jsme vláček a vyjeli.

Míra, který seděl v předu, se při vyprávění z Asijských cest staral mimo jiné i o chod klimatizace a rádiový poslech. Během celé cesty nebylo jediné zaváhání v těchto činnostech, jediným přehmatem bylo naladění křesťanského žalozpěvu (anebo to byl úmysl?). Do kempu jsme dorazili po šesté večerní. Abychom neobdrželi ostudnou nálepku jako neplatiči, ještě před stavbou obydlí jsme si šli vyřídit všechny poplatky. Usměvavá Zuzka to s námi někdy neměla moc lehké, ale nakonec jsme obdrželi na tři stany tři visačky. Maruška s Honzou nepovažovali hrozbu označení za černé nocležníky za akutní a tak se posilnili v místní krčmě večeří a nějakým tím pivkem. Tak se stalo, že jakmile jsme dorazili k jejich stolu, povstali a šli si vyřídit papírování a postavit stan. My jsme se najedli, oni se zakoupením stanového místa neuspěli (prý mají přijít ráno).

Nic tedy nebránilo tomu, abychom se pustili do řízené a později nespoutané pitky. Obsluha byla sice mírně nazlobená a místy i nepřístupná, ale to nám nevadilo. Hlavně, že bylo co pít a čemu se smát. Co nás ale zklamalo, byla absence "Pekelníka" (kytaristy) a jeho rockového hlasu. Na toho jsme se moc těšili. Co naopak nechybělo byla putovní kolonie prasat. Evidentně se náš termín shodoval s chovateli těchto čistých, roztomilých a malých zvířátek. Názory na čtyřnohé chlupáče se lišili stůl od stolu. Někdo se na ně koukal jako na něco neuvěřitelně krásného, někdo (stejně jako my) to považoval za ujetost.

Když se v jedenáct večer uzavírala kasa, objednali jsme si poslední (tři) na cestu a vybaveni kelímky se odebrali k ohništi. Máme přeci zásobu buřtíků, kteří čekají na opečení. V trojlístku Míra, Zdeněk já jsme šli opatřit výbavu. Kdo by čekal, že nám to ve třech půjde rychle, mýlí se. Výsledkem pátrání po noži byl zpřeházený obsah našeho jezevce, řev rozléhající se do deseti metrů od našeho stanu a zvířecí pudy probouzející se v Mírovi. Po několika (desítkách) minutách jsme dorazili k ohništi a opékání začalo. Rozhodně to nebylo tím, že by mé tělo bylo nad rámec posilněno alkoholem, ale zřejmě z důvodu celkové únavy těla i ducha a nastupujícího stáří jsem si občas klimbnul, pak spořádal opečenou dobrotu (s chlebem vylepšeným pískem) a nakonec nadobro usnul. Co se dělo a jak dlouho se to dělo nevím, to musí popsat svědci. Mě bylo interpretováno pouze to, že jsem klátil hlavou zhruba půl hodiny a když se Lucka slitovala a doprovodila mě spát, nutně jsem si potřeboval ještě vyčistit zuby. Zbytek večera (noci) je pro mě velkou neznámou.

Budíček proběhl ve velmi brzkých ranních hodinách (na to, že jsme šli spát kolem třetí) a započal netradiční rozcvičkou. S Mírou, který stanoval nedaleko od nás (napravo), jsme si na dva metry házeli nejdřív skládacím frisbee, pak vzduchem proudil pantofel, petka s vodou a nakonec kombinace všeho v náhodném pořadí. Naše činnost zapříčinila vzbuzení druhého sousedního stanu (od nás vlevo), Míši a Zdendy. Díky těmto ranním aktivitám nevstávali do nového dne zrovna radostně a úsměv na jejich tvářích jsme hledali marně. Ale netrvalo dlouho a mráčky z jejich obličejů zmizely.

Provedli jsme očistu, zkulturnění (v mém případě se jednalo o hodně náročné úpravy) a vydali se na snídani. V místním krámku se někteří odměnili palačinkou, jiní polévkou. Už cestou ke stanu se začalo řešit, co s načatým dnem, který se nacházel na samém začátku. Abychom kombinace ještě více rozšířili, stavili jsme se ještě na recepci, pořídili jsme si mapu a nechali si poradit, co v okolí navštívit (limit byl výlet do 300 metrů :)). Možností tak byla spousta. Ohrádka se zvířátky, výlet po malebném okolí, hraní her. Pozdní večerka a brzké vstávání způsobilo, že jsme se zatím umístili kolem stanu na celtu a do sedaček a nedělali nic. Naštěstí vysoký strom poskytoval našemu plácku dostatečný stín a tak jsme se nicnedělání mohli věnovat dostatečně dlouhou dobu. Lucka vylepšila odpočinek čtením otázek z cestovního Česka. Já jsem se tu a tam zapojil k čutání mičudy. Nějak jsem se nemohli rozhoupat, co podnikat. Honza, jehož noha vypadala jakkoliv, jen ne zdravě, podlehl našemu naléhání a rozhodl se podrobit se lékařskému zákroku. S Maruškou, jakožto doprovodem, odjeli na Turnovskou kliniku. Zbývající děvčata se rozhodla podniknout výlet na vlastní pěst a opustila nás také. A tak stalo, že jsme na igelitu zbyli sami a mohli nerušeně ležet. Nelze asi uvádět, že nám to naprosto nevadilo.

Rozptýlení přišlo v podobě atrakce, kterou předváděla malá, asi sedmileté holčička se svým psíkem. Nejednalo se o cirkus, ale o představení pro náročné diváky. Dívenka polehávala na matračce, netknutá pohledem natož kontrolou svých rodičů, a hrála si s psíkem. Bohužel jediný požitek z hraní měla dotyčná, pro čtyřnohé drobné stvoření to byla muka. Yorkshiráka umístila na své břicho a nohama ho kopala do zadku. Přesný důvod nevím, možná proto, že pak zvířátko srandovně pohybovalo hlavou. Když tyranka zjistila, že zraky Zdendy, Míry i mě ulpívají právě na ní, přidala k dobru ještě další kreace. Jakýkoliv pokus nebohého zvířete o únik byl zmařen ručkami děvenky. Pokaždé následoval malý trest za troufalost a zvíře bylo umístěno znovu na výchozí bod. Naštěstí po několika minutách holčičku kdosi hledal a psík tak dostal jedinečnou příležitost prchnout. Představení skončilo.

Po opětovném seskupení všech členů výpravy (Honza o nohu nepřijde) jsme se vybavili karetní hrou Bang! a vyrazili kam jinam než do hospody. Kapelník Pekelník své místo pod slunečníkem ještě neobýval a podle mračen, která se blížila a náhodného padání dešťových kapek se nedalo očekávat, že svou směnu nastoupí. Na několikátý pokus jsme se usadili vedle společnosti prasat a jejich držitelů, chvilku poslouchali proslovy prodejce vepřového gáblíku a pak si rozdali karty. Krom Lucky, která se dobrovolně rozhodla dělat přihlížející obdrželi své role všichni a westernová přestřelka se začala odvíjet. Průtrž mračen, která se přehnala nad naším obydlím, nám nikterak nevadila, v průběhu večera jsme se obdařili jídlem (jak jinak, než zdravou smaženinou), neustále doplňovali tekutiny a bavili se. Nedokážu spočítat, kolik partií jsme sehráli, ani kdo si jak vedl. V hlavě mi ale utkvěly drobky v podobě šerifa střílejícího na svého pomocníka, nepřetržitě arestovaného Zdendu, patové situace, kdy zbývající tři pistolníci neměli prostředky k výstřelu, anebo opakovaně vybuchující dynamit v mých rukách. Poprvé jsem na vlastní oči viděl vítězství odpadlíka nad šerifem (bravo Míšo). Hru jsme ukončili několik desítek minut před zhasnutím. Zalezli jsme do stanů a spali.

Vyspal jsem se přímo královsky a stejné pocity měli i ostatní. Nejspíše proto, že jsem opětovně nechrápal. Maruška s Honzou už sušili stan a věci měli umístěny v autě. Protože jsme odjezd plánovali na později než zmínění dva, rozloučili jsme se. Oni jeli domů, my na něco mezi snídaní a obědem. S lehkým dialogem při objednávky jídla (lístku jsme se dožadovali dvě minuty před otevřením kuchyně) jsme si zatipovali, co se skrývá pod pokrmem blboun (je to velký borůvkový knedlík) a posléze. A aby těch konfliktních scén nebylo málo, poslechli jsme si vzájemnou obžalobu majitelky prasete a majitelky dítěte (matky), co je normální a kdo má jaké právo. Pobaveni jsme se naobědvali. Klidným, někdy přerušovaným způsobem jsme se sbalili a rozhodli se, že alespoň v nedělní dopoledne uspořádáme malou procházku. Šli jsme hledat prameny. Vybaveni mapou, mobilem s navigací a nehynoucí touhou objevit něco, co zůstalo několik let dopředu neobjeveno, jsme se vydali po modré stezce. Zdendův praděd, badatel a zakreslovač turistických značek těchto končin, neodvedl dobrou práci. V některých případech jsme našli další strom označený značkou až po hledání, někdy se jednalo o čistou náhodu. Nakonec se nám ale Barbora a Antonín ukázali a my mohli okusit zdravou, čistou a pramenitou vodu (což udělal jen málokdo). Spokojení z dosažení cíle jsme dokončili okruh a ocitli se znovu v kempu.

Vměstnali sebe i výstroj do aut a odjeli do Prahy. Vzhledem k tomu, že v Sedmihorkách neproběhlo rozloučení, stavili jsme se u Proseckého mekáče. Právě tam proběhlo oficiální ukončení celé víkendové akce. Všem zúčastněným moc děkuji za možnost příjemně strávit dny volna a znovuoprášení nehrané hry. Doufám, že akce nebyla uskutečněna naposledy a těším se na další běh.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 24.06.2015 14:09:43

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie