Pondělí
Jako první v pořadí na nás čekal nácvik hodu ostrým granátem URG-86 (ano, znovu). Tentokrát jsme měli možnost vyzkoušet si celý manévr v reálném prostředí. Naskočil jsem do zákopu plný síly a odhodlání. Když jsem při postupu zákopem potřetí cinknul přilbou o betonový překlad, děkoval jsem za ní. Zopakoval jsem všechny ty chytré povely a když přišlo na lámání chleba (házení granátu), mrsknul jsem jím co to dalo. Povedlo se. Umělohmotné model přistál ve výseči a já byl prohlášen za schopného. Budu si moci hodit na ostro. To se obešlo také bez problémů s tím, že jsem s výbušninou manipuloval daleko opatrněji a klepaly se mi ruce. Odpadlo také nutkání podívat se, kam granát dopadl. Odhodit a honem na zem. Stejně jako při cvičení se mi povedlo trefit cíl. Splnil jsem.
Střelby z útočné pušky Sa-58 (pozor, nejedná se o samopal) se skládaly ze dvou manévrů. Jednou jsme v leže trefovaly papírový terčík umístěný pětadvacet metrů před námi. Já vyfasoval vynikající zbraň a díky tomu se mi povedlo umístit všech pět ran hodně blízko středu. Nastřílel jsem tak součet, který se mi nikdy před tím nepovedl. Zato terčový manévr střelba na skrývající v před běžící figury dopadl katastrofálně. Ať jsem střílel jak jsem střílel, zaboha jsem se nemohl do plechů postávajících sto metrů ode mě trefit. Brutálně jsem pohořel a odešel se známkou NESPLNIL.
Když jsme nestříleli, tak jsme se školili (s otevřenýma i zavřenýma očima), obědvali, pochodovali a odpočívali. Všichni přežili, nikdo nebyl vážně zraněn, takže velitel prohlásil první den střeleb za úspěšný. Ředitel KVV byl také spokojen, hlavně proto, že během dne nepozoroval nás, ale zcela ho fascinoval roj včel pohybující se kolem kontrolní věže. Obloha se začala mírně kabonit, vojáci vybavení mobilním datovým připojením hlásili, že se blíží bouřka a jen tak nepřestane. Zřejmě proto, že nás čekal pěší přesun podle souřadnic s rádiovým spojením (to jsem ze zad zajišťoval já).
Při motorizovaném přesunu na výchozí souřadnice jsme zase okusili těžkou nohu řidičovu. V jednom momentu se mu povedlo přeskládat obsah korby (16 lidí) na polovinu. Zřejmě i sem doputovala spořící opatření. Při vypnutí motoru Tatry se nám ulevilo.
Jakožto prvnímu družstvu nám připadla čest prošlapat cestu ostatním. Po několika zmatcích s kótami, souřadnicemi a tím, jestli se odečítá nejdřív shora dolů, anebo zleva doprava, jsme se konečně shodli, já zahlásil jakožto Lev75 (náš volací znak) postup a vyrazili jsme do polí. Vedl nás Petr, vybaven mapou, kompasem a zkušenostmi. Z éteru se ozývaly zvuky ostatních, počasí se umoudřilo a cesta utíkala. Dosažení prvního kontrolního bodu bylo bez problémů, ale do cesty k druhému se nám postavil elektrický ohradník a v něm stádo krav. Asi stohlavé.
Ani jeden z nás pěti nepovažoval postávající krávy za riziko, ale překvapilo nás, že stejně tak, jako jsme se přibližovali my k nim, ony šly k nám. Tu a tam některá popoběhla a hnědobílý dav začal stahovat své obležení. Začali jsme lehce panikařit. V rukou jsme sice měli zbraně, ale bez jediného náboje. Ani ostrého, ani slepého. Najednou Honza prohlásil, že to černé zvíře, které se k nám blíží s nehezkým pohledem je patrně býk. Začal jsem se trochu potit a všichni nasadili zrychlené tempo. Konec výběhu byl ještě hodně daleko. Začaly jsme rozhazovat rukama a pořvávat na dobytek kolem nás. Kruhovou obranu jsme zaujali naprosto instinktivně a naprosto bezchybně. Povedlo se. Překonali jsme elektrické dráty a ocitli se v bezpečí.
O průniku rozzuřeným davem jsem samozřejmě informoval nadřízená místa. Bohužel jsem se nesetkal s pochopením, ale spíše s výsměchem. Velitel mající na starosti komunikaci nám pobaveně oznámil, že má na práci důležitější věci než se zaobírat turem a jestli si neumíme svépomocí poradit, nejsme vojáci. Relaci jsem tedy ukončil, ale následujícím dvou družstvům kráčejícím v našich stopách jsem informaci o rozzuřených stračenách předal. Už z pohodlí bidla, na kterém jsme leželi, jsme měli možnost poslouchat, jak se ostatní probojovávají polem. Podle reakcí a komentářů jsme mohli soudit, že oni mají situaci o hodně složitější, dobrodružnější a nebezpečnější než jsme měli my.
Úterý
V úterý jsme zase stříleli, stříleli a stříleli. A protože Plešivská střelnice nesplňovala některé požadavky (třeba nemá ďábelské schody), odjeli jsme ráno do hodinu a půl vzdáleného Zruče Žďáru (ne nad Sázavou). Celodenní činnost byla v několika momentech proložena dupárnou (pochodovou přípravou) s a bez zbraně a instruktáži o maskování jedince. Absolvovali jsme tolik obávanou a diskutovanou střelbu za pohybu bez míření a stříleli jsme s přebitím (dva zásobníky s dvěma ranami). Pravidelným aspektem byla zbývající munice, která se musela vystřílet. Měli jsme tak možnost si některé cvičení několikrát zopakovat.
Abychom vyplnili čekání na noční střelby, ukrytí v nedalekém hvozdu jsme vyslechli instruktáž, vedenou velitelem čety, o selekci raněných. Protože se jedná o odborníka na slovo vzatého, přednášku jsem neprospal, ale naopak napjatě poslouchal. Zapamatoval jsem si věc nejdůležitější. Jakmile Vás někdo označí černým fixem, nesnažte se vstát. Jste mrtvý.
Noční střelby mi paradoxně zlepšily dojem. Díky Romanově radě jsem pozměnil míření a někdy velmi spoře osvětlené figury sejmul. Normálně otravné a zdlouhavé procesy byly velmi dobře řízené a všechno šlo jako po drátkách. Inu, když se chce, všechno jde. Každopádně nechat odstřílet skoro sedmdesát lidí nějakou chvilku zabere, takže jsme se do postelí dostali kolem jedné hodiny ranní.
Středa
Znovu do Zruče Žďáru. A proč? Kvůli vypálení 3 kulek (ano, čtete správně) tři hodiny na cestě. Posledním střeleckým úkolem bylo zasáhnout postupně se zvedající terče (ve vzdálenosti 50, 60 a 75 metrů) ve stoji, kleku a lehu. I když se v podstatě na tuhle vzdálenost nedá cíl minout, mě se to povedlo. A to hned třikrát. Nevěřil jsem vlastním očím, ale plecháče ne a ne jít dolu. Smutně jsem odcházel a výkonem se radši nechlubil. No, tajemstvím to stejně nezůstalo dlouho. Výkoňák si mě po chvilce zavolal s tím, že jsem nesplnil a díky nadbytečné munici (ale to jsou noviny) mám možnost si reputaci opravit. Postavil jsem se tedy znovu do fronty a čekal. Najednou zpoza mých zad přišel dotaz. "Víš o tom, že máš mířidla na 200?". Sice jsem se neviděl, ale cítil jsem, jak se červenám. Není divu, že jsem se netrefil, když jsem střílel metr nad. Svůj omyl napravil a vida, šlo to. Tři ze tří.
Na Dlouhé nás po obědě čekali instruktoři z Vyškovské akademie. Jakožto profíci a afgánští veteráni nám přišli kázat o správném chování na KáPéeMku. Z přednášky udělal moravský dialekt proložený vojenskou mluvou místy velmi zábavnou věc. Probírali jsme detaily strážní služby, povinnosti a práva strážného (všechno a nic), průběh strážení, předávání služby, povinnosti a práva dozorčího orgánu (nic a všechno).
