Trasa byla velmi dobře značená (jako vždycky) a nebylo důvodu zmatkovat. Navíc postup Lukáš kontroloval na elektronické mapě. Všechno šlo jako po másle do té doby, než jsme dorazili k místu, kde se značky tak nějak vylučovali navzájem a tvořili nepochopitelný obrazec. Díky této situaci jsme přišli na fakt, že nám v batůžku chybí jedna podstatná věc. Mapka. Naštěstí za námi postupoval stejně zmatený dav, od kterého jsme mapu vyžebrali. Zorientovali jsme se a nabrali znovu správný směr. Druhou věcí, kterou jsme tak nějak nezabalili byla voda (měli jsme jen PETku s trochou tekutiny na dně). S tímhle trablem nám pomohl domorodec cvičící u pumpy studny. Nabídl se, trochu zabral a flašku jsme měli rázem plnou. Nebylo nač si stěžovat.
Trasa doposud šla kolem Brna, Brnem a za Brno. I když se to zdá nemožné, znovu jsme měli spousta témat k diskuzi a bylo pořád co probírat. Checkpointů bylo na trase celkem sedm, takže bylo pořád na co se těšit. Navíc se kolem pochody nacházely dva exempláře Hitlerových dálničních mostů. První z nich nás hodně zklamal. Ne, že bychom čekali svastikou ozdobený viadukt, ale rozhodně jsme nečekali betonový kvádr uprostřed pole. Ať jsem se snažil objekt vyfotit jakkoliv, rozhodně se nejednalo o nic hezkého a rozhodně to nepřipomínalo historickou památku. Spíš to na to obilí.
U Brněnské přehrady si dal Lukáš rychlou sváču v podobě párku v rohlíku. Mezitím co čekal na cibulí vylepšený hotdog, já jsem doplňoval naše tekuté zásoby. Dopadlo to tak, že terasa před stánkem byla pokryta dvoucentimetrovou vrstvou vody. Znovu jsme procházeli městem, v nohách jsme už cítili bolení a Lukáš se přiznal, že bodavá bolest v koleni mu přináší nemalé trápení. Ale stejně jako před týdnem, odmítal jakékoliv úlevy. Náladu mu nezlepšil (ani mě ne) druhý Hitlerův most. Jednalo se totiž o stavbičku, kterou jsme málem přehlédli, neboť jsme jí považovali o jakýsi kanál.
Zbytek cesty jsem Lukáše vyzpovídával. Dozvěděl jsem se tak průběh cvičení, každodenní život vojáka i kde je na jeho posádce umístěn muničák (pro kontráše - jedná se samozřejmě o vtip). Po posledním kontrolním bodě se už Lukáš nekoukal na mapu, aby nevěděl, jak daleko je cíl. Z jeho tváře se naprosto vytratil úsměv a v půlce jednoho nehezkého stoupáku byl nucen převázat si koleno. Z těchto skutečností jsem odtušil, že mu není hej (z jeho úst totiž doposud nepadlo slovo stížnosti). Bez jakéhokoliv očekávání se před námi objevil můstek, z kterého jsme vycházeli a my se tak ocitli v cíli. Konečně. I já, bez jediné fyzické újmy, jsem pociťoval únavu a bolení. Od moravských slečen jsme obdrželi medajle, diplom a gratulaci a umístili svá těla na lavičku. Oddech podpořili klobásou a Zulu limonádou a pak spokojeně odťapkali do kempu.
Na vyprázdněné louce opět vládl jen náš stan. Nebylo před kým se skrývat a tak jsme se lehce svlečení vykempili na sluníčku a odpočívali. Po hodince (vylepšené kávou, kterou obstaral Lukáš) jsme si zabalili věci, vlezli do auta a odjeli. Poprvé se mi povedlo během cesty z pochodu neusnout. Možná to bylo tím, že po pár kilometrech cesty jsme stavili na pozdní oběd a na jedné benzině nedaleko domova jsme poskytovali auto-pomoc nestartujícímu meďáku.
Děkuji svému kamarádu a pochodovému parťákovi za společnost při dupání a pevně doufám, že dostojí svému slibu a před dalším maršem si nechá nohu dát do pořádku.
