Protože mám tento areál přes všední den jako na dlani, mohl jsem pozorovat, jak se tráva postupně plní auty a dodávkami, z jejichž vnitřků maličcí človíčkové staví stany, stánky a pódium. Kolem oběda se již projevovaly repro bedny a myslím, že jejich výkon ucítil nejeden obyvatel této městské čtvrti. Jak se odpoledne blížilo k večeru, v uličkách a hlavně u kavárny na Půl cesty se to začalo hemžit lidmi.
Abychom všichni dostáli svým pracovním povinnostem a neodpíchli si předčasně, dali jsme si sraz v půl sedmé. Už při výlezu z metra bylo k eskalátorům slyšet řádění. Šli jsme v podstatě po sluchu. Navíc proudy lidí šinoucí se tam i zpět byly jasným důkazem toho, že se na přírodním obdélníku něco odehrává. Prodrali jsme se ke kafárně a čekali na příjezd jednoho kočárku a dvou přátel. Po pár minutách a jednom vtipném telefonátu od Jindry jsme byli všichni.
Pozorovali jsme mraky lidí a já porovnával, která ze tří front je nejkratší, abychom si dali jedno na uvítanou. Z mého matematického rozpoložení mě vysvobodil Jindra, když mi podával plechovku s pivem. To vylovil zpod kočárku, stejně jako Jíťa vyndala limonádu a rozlila jí do přinesených kelímků. Lehce překřikování lidmi a soustavou o výkonu několika tisíc wattů jsme si sdělovali novinky.
Abychom nevystáli na tak již pomuchlaném betonu důlek, obešli jsme areál kolem dokola a mohli tak okouknout, jak kdo slaví čarodějnice. Prošli jsme kolem lidí na dece, lidí bez deky, lidí bez trik, někdy dokonce i bez kalhot. Naše kroky nám křížili mladí, staří, dospívající i neidentifikovaní. Prostě jsme se setkali se širokým spektrem obyvatelstva.
Naše působení jsme ukončili ještě jedním obkroužením a s malým čekáním, až připravující se kapela spustí noty (k čemuž nedošlo), jsme změnili trasu a odebrali se směrem na metro. Tam přišlo loučení. I když se jednalo o celkem krátkou sešlost, bylo to moc příjemné a já moc organizátorům děkuji za její svolání. Doufám, že takovýchto odpoledních randez-vous bude ještě hodně.