Místu jsme nepřišli na chuť žádným nedávno zhlédnutým dokumentem, nedávným výročím, ani tipem na internetu. Prostě jsme koukali do mapy a hledali, kde jsme ještě nebyli. Protože těchto míst ve Středních Čechách pomalu ubývá, šli jsme na to jinak. Shodli jsme se s Luckou na tom, že nejméně navštěvovanou lokací je jih. Zbraslav i Dobříš máme zkouknuté a tak mi prst, kterým jsem jezdil po mapě, zůstal na městu Příbram a já si vzpomněl na Frantíka. Navrhl jsem památník a Lucka souhlasila. Dosnídali jsme (tyhle ranní porady se odehrávají vždycky u šáklu čaje), sbalili se a vyrazili.
Praha nebyla v nedělní dopoledne nikterak zaplněná, takže jsme si to střihli přes jindy sebevražedný Smíchov. Cesta z Prahy dolů byla v pohodě, ale co nás oba trochu vystrašilo, byl před Příbramí frajer v mercedesu, který si to šinul v protisměru a nechtěl v tom přestat, dokud nepředjede kolonu pěti vozidel a jednoho kamionu. Krom toho, že jsem pravým zrcátkem sklidil úrodu vedlejšího pole a utrpěl malý infakrtík se nic nestalo. Debil.
Užuž jsme chtěli auto obrátit a vydat se nazpět, protože cesta lesem se nám zdála nekonečná, když se před námi objevila věž rozhledny stojící na kraji areálu bývalého tábora nucených prací Vojna. Já jsem pobíhal kolem ostnatých drátů a pokoušel se o umělecké fotky, Lucka se vydala sehnat vstupenky. Po krátké chvíli se vrátila s neutrálním výrazem, že musíme posečkat půl hodiny, než se z právě probíhající prohlídky vrátí paní průvodkyně, neboť ona jest jediná povolaná prodejem. Zatímco jsme čekali, napsal jsem Frantíkovi a pozdravil ho mobilní zprávou. V cukuletu jsem obdržel odpověď, ve které se mi omlouval, že nás nemůže osobně provést, protože je nemocen. Pak mi sdělil, že si mám u kasy říct o jeho publikaci a kdyby byly problémy, mám odkázat prodejce na jeho osobu.
To bylo něco pro mě. Někde si o něco říct. Posledních deset minut jsem poťapkával před zaskleným okénkem prodejního místa a střídavě se přemlouval k tomu, abych se vymáčkl a hned vzápětí jsem se přemlouval, abych se na to vyprdnul. Všechno nakonec vyřešila moje milovaná žena. Malým okénkem pokladny vstrčila peníze, poprosila o dva dospělé, jednu magnetku a publikaci od Frantíka. Když na ní prodavačka nechápavě upřela své brýle a zeptala se, jestli pana doktora nějak blíže známe, Lucka nikterak nepozměnila svůj úsměv a odpověděla, že je to manželům (tudíž můj) dlouholetý známý a bývalý kolega. To ženu uspokojilo, vydala nám dva sešítky a omluvila se, že další publikace nám nemůže poskytnout zdarma. Pak ještě dodala, že Frantík doma marodí s nohou a jestli ho uvidíme, máme ho pozdravovat. Všichni jsme byli spokojení.
Mezi tím se do prostranství dostavil průvodce. Mladý, zřejmě ještě v záběhu, a mírně nesmělý (jak jsme později zjistili) průvodce nás uvítal před hlavní budovou památníku a pozval nás na vyhlídkovou věž. O té nám hned v úvodu oznámil, že je to jediná budova areálu, která zde byla vystavena až nedávno a slouží pouze pro administrativní účely a jako rozhledna. Krátce nás seznámil s historií areálu, popsal nám okolí a ozřejmil běžný život zde vězněných pétépáků. Poté nám v krátkých bodech oznámil, jak bude prohlídka probíhat a tím řeč skončil. Jeden z návštěvníků (neustále se motající kolem a nesledující) položil první důležitou a velmi chytrou otázku. Jestli věž, na které se teď nalézáme, patřila k původním stavbám. Mladík celou úvodní větu prakticky zopakoval. Protože jsme s Luckou okoukali snad všechna okna, seběhli jsme dolů a čekali na ostatní.
Prošli jsme dvojí bránou lágru a octli se v táboře. I když bylo hezky a modrá obloha měla evokovat spíše opačné pocity, bylo mi nějak stísněně. Nebylo čemu se divit při pohledu na strážní věže umístěné v rozích i na obvodu oplocené plochy a dřevěné baráky. Depresivní atmosféru pak doplňoval průvodce informacemi o životě vězňů a strašnými podmínkami, ve kterých žili. Podívali jsme se na samotky, kulturní místnost (jednu zeď okupoval Stalin v nadživotní podobě), parodii na operační sál s marodkou a standardní ubikace.
Na závěr jsme mohli okusit pohostinnost bunkru (korekce), což bylo betonové sklepení bez oken a osvětlení se stropem ve výšce zhruba 160 centimetrů. Dalším vylepšením tohoto zařízení byla teplota nalézající se vždy o několik (desítek) stupňů Celsia od okolní a dovnitř pronikající voda v případě dlouhodobějšího (dvoudenního) pršení.
Tím celá prohlídka skončila a my jsme rozloučili a odjeli. Nenabrali jsme však směr ku Praze, kde by nás k obědu čekala jen studená plotna, ale pokračovali jsme v trase. Strakonická totiž kromě častých kolon a nehod nabízí mimo jiné i restauraci Na Dole. Zaparkovali jsme a usedli ke stolu. Po chvilce jsme byli obdařeni jídelními lístky, po minutě polévkou a hlavní jídlo nám přistálo na stole ani ne za deset minut. Rychlost rozhodně nebyla vykoupena kvalitou, protože jsme si báječně pochutnali a po půl hodince seděli zase v autě a upalovali domů.
Nebuďte rozlítostněni, že jsem o historii nenapsal víc, ale nerad bych něco uváděl na nepravou míru a navíc Vám to alespoň přidá na chuti toto místo navštívit sami.
