Vzhledem k tomu, že Lucka má tuhle trasu hodně natrénovanou (to protože pořád jezdí za Aničkou řešit nějaké ty holčičí věci), popisovala mi cestu do nejmenších detailů. Nemám na mysli zatáčky, křižovatky a odbočky. Někdy jsem měl i pocit, že si pamatuje jména na zvoncích v ulici, kterou jsme projížděli. O desáté hodině dopolední jsme zaparkovali a postávali v očekávání. K mému milému překvapení s námi šel i Martin (přeci jen, být sám na tři ženský), který byl sice po noční, ale nedal se spánkem přemoci. Z jeho pozdějšího vyprávění jsem pochopil jeho nepotřebu spánku. Je to totiž stroj.

Krásné, slunečné, i když mírně profoukané a chladné, počasí vysloveně vyzývalo k procházce. A tak jsme se vydali podél Vltavy "Dvořákovou stezkou", která nás po několika kilometrech (prý asi pěti) dovedla až k Nelahozeveskému zámku. Tam nás kromě nacpaných parkovišť a neustále tápajících aut nemile překvapila i fronta lidí táhnoucí se až k hlavní silnici. Naštěstí druhý konec lidského provazu (začínající pokladnou) nevznikal až u mostu, ale zhruba v půlce cesty, takže stání na poplatek bylo otázkou několika minut. Zakoupili jsme papírek a pustili se do okoukávání stánků.

Hliněné, dřevěné i kovové výrobky střídaly sladké i slané dobroty. K vidění byly drobné šperky, miniaturní hrníčky, ale i džbánky na pořádný pár piv. Nechyběl samozřejmě umělecký sklář, jemuž pod rukami vznikají neuvěřitelná díla. V samotném nádvoří zámku bylo k vidění hodně podobného, navíc zde svá plátna nabízel malíř a s dětmi (a někdy i jejich maminkami) laškoval šašek. Protože nádvoří obepíná zámek ze tří stran, vůně linoucí se z hrnců a kotlíků tak rychle nevyprchaly. Pokušení neodolal Martin, ani Lucka, kteří si dali guláš. A podle jejich výrazů své slabosti nelitovali.

Já, i když jsem dlouhodobě odmítal jakýkoliv pokrm, jsem byl nucen pozříti grilovaný oštěpek (pod výhrůžkou fyzického a možná i psychického násilí). No, nebudu tady zastírat, byla to dobrota. Prolezli jsme ještě vnitřek, kde se, k našemu překvapení, neodehrávalo vůbec nic. Prolezli jsme ještě vinný sklep. Tam se schovával zbytek kejklířů a řemeslníků. Košíkář, vinař a sýrař (tam Martin znovu zhřešil a nakoupil rodině něco dobrého). Vydali jsme se ven, Lucka a Martin (hřích do třetice všeho dobrého) si koupili horkou čokoládu.

Naše rozmýšlení o tom, jaký doprovodný program navštívíme v rámci vstupu, ukončila přítomnost dvou sokolníků (sokolnického manželského páru) a jejích létajících ratolestí. K předvádění dravců jsme samozřejmě dostali také slovní doprovod, takže jsem se spousta nových věcí dozvěděl. Vzhledem k tomu, že počasí se rozhodlo nebýti dále jarním a teplota pomalu ale jistě klesala, shlédli jsme jen přehlídku káňat (lesního a Harrisova) a orla bělohlavého. Na bidýlkách čekalo ještě hejno ptactva, my jsme své kroky namířili zase zpět a stejnou procházkou, s fotící zastávkou v železničním tunelu, se dostali k Martinovi domů. Pozváni jsme byli ještě na kafe a výborný malinový dortík domácí výroby.

Doma mi Lucka, protože jsem odmítal jakoukoli drobnost z jarmarku, předala dárek na mlsání. Děkujeme za krásný společný výlet a doufám, že zase brzo někdy někde (jak říkal Martin, nejpozději na konci května).