Mě tuhle otázku například zodpověděla kuchyňka, která má sloužit asi pro 20 lidí. Hned na začátek uvedu, že kuchyňka slouží individualisty, kteří se nechtějí stravovat v jídelně, anebo si chtějí uvařit kávu. Místnůstka zabírá prostor velikosti dvou mých bytů včetně balkonu a kočárkárny. Designem mi připomíná Terezu a její „ahoj vyvolení“. Jsou tu dvě kuchyňské linky, dva pulty, na každé straně po dvou mikrovlnkách, dva automaty na kávu, dvě varné konvice a dvě nádoby na pitnou vodu. Zřejmě to takto vybavili, kdyby náhodou přijel celý autobus pojišťováků. Prostě miliony lítaly oknem...

Ale k mému problému. Přišla na mě potřeba – velká potřeba. Vstoupil jsem na toalety a světlo se automaticky rožnulo. Místnost je velmi pěkně zařízená (opět alá „ahoj vyvolení“). Vlezu si do kabinky, kam by se nás vešlo šest a konal jsem...

... z ničeho nic – tma. Má doba, po kterou mám nárok na osvětlení zřejmě uplynula. Usmál jsem se a zamával. Nic. Zamával jsem s větší vervou a loktem mi projela ostrá bolest, jak jsem narazil na držák papíru. Podle rachotu, který vydával plechový kryt držáku, nebyl ani on bez újmy. Protože osvětlení místnosti se nezměnilo a dalšímu poškození mé tělesné schránky a vybavení toalet jsem se chtěl vyhnout, vyzkoušel jsem, jestli zde není zabudován hlasový spínač. Z mých úst se postupně vyloudily slova typu: „světlo, rozsviť, rožni, osvětli“ a podobně. Současně se slovní zásobou stoupala i hlasitost mého projevu. Svůj verbální výstup jsem ukončil řevem „dopr---e dělej něco!“. Marně. Tma mne stále obklopovala.

Vzhledem k tomu, že jsem se nechtěl vystavit trapné situaci, aby se mě někdo ptal, proč tu sedím po tmě, na pomoc jsem si vzal svůj mobilní telefon. Mou klícku osvětlilo světlo slabé, ale nadějné. Uvedl jsem držák papíru do původního vzhledu a jal se dokončit svou činnost. Jelikož jsem se chtěl vyhnout praní pos---ých spotků, spotřeboval jsem asi deset metrů toaleťáku. S dokonale podřeným pozadím jsem se začal oblékat a hlavou trefil kliku dveří. Ústrojí na otvírání dveří naštěstí vydrželo, moje hlava však ne. Světlo v místnosti se změnilo a já začal vidět červeně. Když jsem po paměti zkontroloval umístění všech svých svršků a spodků, nahmatal jsem kliku a otevřel dveře – do tmy. Ani tam senzor nezafungoval. Znovu jsem zopakoval mávání a hopsání, opětovně se stejným výsledkem. Tma jako v ranci. Na pomoc jsem si přivolal telefon a rozzářeným displejíčkem rekognoskoval nový areál. Právě včas, protože kdybych se rozhodl učinit ještě jeden krok, konfrontoval bych hranu dveří.

Za neustálého mačkání kláves mobilu (protože mám nastavený úsporný režim) jsem se doploužil k umyvadlu. Ani tam jsem senzor neaktivoval. Pojal jsem myšlenku, že je lepší si jít s nemytýma rukama rozsvítit, než čisťounký přijít o mobil. Musel jsem vylézt až na chodbu a pak se vrátit. Sláva, místnost nabrala původní světlost. Co nejrychleji jsem aplikoval mýdlo a vodu na ruce a v obavách ze tmy jsem se je ani nesušil a vypadly z této kobky. Na chodbě jsem potkal kolegu, který na mě upřel výraz „cos tam tak dlouho dělal“. Jen jsem se pousmál a pokračoval v útěku, protože kdybych mu vyprávěl, že jsem hledal kliku, asi by mi stejně nevěřil.

Na stole mám leták, na který mám (v případě potřeby) napsat své žádosti a upomínky. Přemýšlím, že zažádám o balíček svící, anebo navrhnu instalaci tabulek s popisem „tlačte rychle“. Nemám nic proti tomu, když se šetří a souhlasím s tím, že svítilny nemusí spotřebovávat proud i v době, kdy tam nikdo netrůní, ale když je tu na každých dvou metrech mikrovlnka a kávovar, snad by se mohlo svítit na hajzlu, ne?