Z chaty jsme vyrazili společně, ale u sjezdovky pro malé a začínající s příznačným názvem "Sirotek" jsme se rozloučili a s klapotem přeskáčů pokračovali za naším cílem. Lukáš nechal nabít permici a my započali další sérii. Protože jsem měl stále před očima výjev ze včerejší kolize, na začátku jsem jezdil tak nějak napůl a velmi opatrně. To mělo za následek četnost mých pádů, protože jsem zuřivě brzdit začal deset metrů před potencionální překážkou. Pokaždé, když jsme se s Lukášem sešli u pípátek a na mém oděvu přibyla nová vrstvička sněhu, pousmál se a optal se, co že to bylo tentokrát. Studnice kombinací neznala konce. Na svahu jsem postupně potkal pomalu jedoucí dítě, pomalu jedoucí dvě děti, stojící matku s dítětem, muže odbočujícího zvláštně vpravo, ženu odbočující zvláštně vlevo a kochajícího se snowboardistu (zřejmě bezpohlavního). Ti všichni a ještě další byli impulzem k tomu, abych se na svahu vyválel. Přemýtal jsem v hlavě myšlenku, že bych šel své jezdecké umění zkoušet k Domískovi.
Lukáš, vybaven nástrojem Endemondo, sbíral informace o našich jízdách a trasách a nákresy na mapě začínaly připomínat dětské omalovánky. S přibývajícími hodinami a slunečním zářením bez přerušení začínala sjezdovka nabírat trochu nechtěných vlastností. Sníh byl mokrý, lepil se, byl neuvěřitelně těžký a na trati se začínaly objevovat větší a větší muldy. To krom jiných nástrah s sebou přineslo i neuvěřitelně pálící stehna (jakože svaly) ve finiši. Po 14té jízdě jsme se tedy s Lukášem rozhodli, že pro dnešek ježdění zanecháme a půjdeme se trávit den něčím jiným někam jinam. Doma jsme uložili šraňky, převlékli se a vyrazili na sirotka.
Domísek lítal na sjezdovce jako by tam byl pečený vařený nějaký ten pátek. Jen tu a tam mu Káťa ústně (někdy i fyzicky) předala radu nebo doporučení. O kousek dál si Davídek s Lukášem prožíval bobování. No a já jsem mezi tím pobíhal s foťákem v ruce a pořizoval snímky. Když Domískův "pojízdný koberec" přestal kobercovat, přesunuli jsme se ke klukům a i já jsem se svezl na plastovém pekáči. Davídek po mě chtěl, abychom nebrzdili a zastavili až u železniční stanice (nacházející se za hlavní silnicí) na peróně, ale já jeho touhy překazil a lehce ho tím nazlobil. Pak jsme s Lukášem zažali vymýšlet kraviny (jak jinak). Dva dospělé chlapi, kteří táhnou společnými silami jedno dítě na bobech (už při zápisu Domíska do školičky se slečna instruktorka Katka nemohla dovtípit, kdo je taťka), to přecházeli lidi s mírným zaváháním. Ale ze svahu kutálející se stejné postavy v jednom kruhu (držící se za kotníky), způsobilo zastavení kolemjdoucích a jejich nechápavého zírání.
Dostatečně vydovádění jsme popadli boby a jeli jsme domů stavět sněhulácu a vykopat tunel. Zatímco Káťa se zhostila tvorby neživé postavy, Lukáš se chystal vyrobit delší sestru Blanky. Nejdřív odhazoval sníh malým a pak velkým hrablem, když kapacita těchto nástrojů přestávala stačit, razil podzemní propojení dvoumetrovou tyčí (ani nevím, kde jí splašil) a nakonec se do vykopaného otvoru ponořil celý a z jeho útrob vyhazoval sníh zřejmě silou mysli. Co ale dokonale vytvářelo výjev z dob otrokářství byl Domísek, stojící s rukama za zády nad tátou, hledící na výtvor trochu kritickýma očima. Tu a tam ručkou v rukavici ukázal na místo, které se mu ještě nezdá býti v pořádku, anebo jen preventivně upozornil. Asi hlavně díky Domískově radám bylo propojení otevřeno pro veřejnost v extrémně krátké chvíli. Kátin sněhulák byl již také na světě. Lukáš mu k dokonalosti přikouzlil ještě čapku a dílo bylo dokonáno.
Následoval výlet do Rudy. Večer měl následovat druhý pokus o vytvoření krupicové kaše (při úterním Lukáš vyrobil oslazené teplé mléko). Prohnali jsme se tedy krámem, nasbírali maličkosti (jako krupičku) do košíku a jeli zpět. Lukáš se dal do vaření, Káťa odstrojovala kluky a uklízela, já jsem si vlezl do sprchy. Když jsme lezl ven, narazil jsem na pobíhajícího Lukáše. Ten mi ukazoval krabici kakaa a zeptal se mě, jestli uhádnu, co jsme v obchodě zapomněli a pro co se musel během mé očisty vracet. Pak mi prozradil, že se jednalo o nejdražší pořízení v jeho životě. Ale při druhém stornování krupicovky by kluci asi zbořili Šumavu.
Večer jsme zase hráli.