Během pár minut jsme se vystrojili, zabalili povinné vybavení (sušenky, pití a foťák), naskládali se do auta a vyrazili na Moravu. Nedávno aktualizovaná navigace nám (konečně) ukazovala i části městského okruhu, které už pár let fungují a tak cesta podle displeje Tomíka byla po zaznamenaných komunikacích a nejeli jsme poli. Krom klasického drnčení D1 jsme se nepotkali s žádnou kolonou nebo objížďkou. Skutečně jsme se za dvě hodinky a kousek ocitli na dohled jednoho z pavilonů Brněnského veletržního areálu. Jelikož se naše auto pyšní pražskou poznávačkou, schovali jsme ho do placených a zastřešených garáží.
Chráněni moderně provedenou střechou jsme se dostali z chodníku až ke vstupu a po průchodu rotačními dveřmi se ocitli u pokladen. U usměvavé slečny jsme zakoupili vstupenky a obdrželi kartičku s QR kódem. Za kasami už bylo slyšet šum davu, technické zvuky i nadšené výkřiky. Vstoupili jsme a rázem se ocitli ve světě vědy a techniky. Na každý exponát bylo skoro povinností si sáhnout a vyzkoušet jej. Ve velké většině byla na panelu patřícího k vystavovanému úkazu instalována klika či tlačítko. Po uvedení do chodu se začaly dít věci.
Co je v centru k vidění a vyzkoušení tu popisovat nebudu, protože to rozhodně stojí za návštěvu a na nějakou důležitou věc bych určitě zapomněl. Mohu ale říct, že jsme ani jedinkrát nezalitovali návštěvy. Zajímavým doplněním science centra je divadelní představení, věnované hlavně dětem a zaměřené (jak jinak) na vědecké pokusy. Při naší návštěvě se prezentovaly vztahy a různé reakce mezi horkem a mrazem (tak bylo i nazváno představení). Eva a Aleš (překvapivě ani Adam, ani Vašek) ukazovali chování různých materiálů (nafukovací balónek, míček, banán) v extrémně nízké teplotě (-200 stupňů pana Celsia) a já tak mohl poprvé na vlastní oči spatřit, co dokáže tekutý dusík. Jestli nás s Luckou pokusy bavili, tak děti byly doslova fascinující a všemožně se zapojovali. Jeden chlapeček (možná budoucí terorista) na každý dotaz prezentátorů odpovídal, že pokus skončí buď výbuchem, anebo se látka změní v helium. Já jsem poučil a nyní vím, že banán lze použít pro zatlučení hřebíku.
Po ukončení půlhodinové šou jsme si doprohlédli zbývající atrakce a pomalu se chystali na cestu domů. Koneckonců bylo půl páté a nás od obýváku dělilo dvě stě kilometrů. Zakoupili jsme si tedy pružinku na památku a vyrazili. I když lednice byla vybavena pekáčem, ve kterém si lebedily francouzské brambory, stavili jsme se u "Devíti křížů" na něco nezdravého, protože jsme měli obrovský hlad. Aby nám někdo nahoře najevo, že volno končí, osladil nám cestu deštěm a zhoršenou viditelností. Ve zdraví a bez jediné újmy jsme však cestu přečkali a v pořádku se vrátili domů. A tak skončil náš v minutě naplánovaný výlet. Rozhodně jsme toho spontánního rozhodnutí nelitovali.
