Jak jsme se báli trojky, aneb Železnorudské lyže

2. díl: Jak jsem se trochu brutálně seznamoval - Úterý

I přes zatažené žaluzie na oknech se do mého pokoje úzkými mezerami loudilo sluníčko. To mě přinutilo zvednou tělo z postele a jakmile jsem spatřil blankytně modrou a naprosto vymetenou oblohu, nabil jsem se energií. Zčlověčil jsem se a vylezl ze své komnaty. Samozřejmě jsem byl posledním spáčem. V obýváku již všichni naplno fungovali a na zemi kluci vytvořili malé staveniště. Na můj dotaz, co z toho vznikne mi oba bratři souhlasně odpověděli, že tank.

úterý 10.02.2015 20.02.2015 13:41:21 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
KDO (osoby a obsazení) Lukáš /
KDY (období a interval) zimní dovolená /

Nasnídali jsme se (všichni na mě kolegiálně čekali), a řešili jsme první cestu na sjezdovku. Lukáš hbitě a velmi zručně upravil lyže, já se pokusil s vypětím všech sil doprovázené remcáním nasoukat do bot. Kluci, jejichž velký den v podobě prvního pobytu na lyžích právě nastal, zuřivě pobíhali po všech místnostech apartmánu (někdy i s lyžemi na nohou) a dávali jasně najevo své nadšení a touhu. Oblékli jsme se do nesportovně, nelyžařsky a nestylově vypadajících svršků a spodků a vyrazili jsme vstříc vleku. Ten se nacházel skutečně na hod kamenem daleko. Stačilo nám pouze překonat parkoviště, které nám vyčarovalo úsměv na rtech, protože parkovné byla stokoruna, a vystoupat menší kopeček. Já jsem se podruhé v tomto dopoledni soukal do přeskáčů, Lukáš obstaral denní permice (jsem od přírody kolegiální) a klukům vyřídil lekci v lyžařské školičce. S Káťou jsme počkali, až budou vyzvednuti a po jejich odchodu (ve skupině byli jen kluci a holčička nerozumějící ani anglicky, ani česky) jsme se přesunuli ke vstupu na lanovku, tam připnuli lyže, píply si vchod a čekali na sedačku.

I přes nějakou tu frontičku odbavoval transportní mechanismus lyžaře celkem rychle a my si po pár minutách poťapkávání sedli a užívali si jízdu na vrchol. Ta trvala zhruba deset minut a přestože byly sloupy lanovky umístěny mimo sjezdovky, našlo se pár odvážlivců, kteří krosili stráň pod námi. Naše první jízda směřovala k informační tabuli, která zobrazovala všechny sjezdové možnosti zdejšího kopce. Modrá dvojka byla pro začátek jasnou volbou. Není důvodu pro hrdinství a vymáznout se hned na začátku je přece blbost. Tak zřejmě právě proto se mi to stalo a já po pár stech metrech zažil první fyzický kontakt s lyžařkou. Tak dlouho jsem se vyhýbal a vymýšlel trajektorii, kterou pojedu, až jsme oba skončili na zadku, obalení sněhem. Do zpěvu mi rozhodně nebylo, protože jsem zjistil, že sestřelenou osobou je mladá slečna, postrádající oproti mé váze zhruba třicet kilo. Omluvil jsem se a došmajdal k ní.

Slečna seděla a nemluvila. I přes moje neustálé dotazy, jestli jí nic není, jestli může vstát a podobně z ní nevypadla věta delší tří slov a jen něco brblala. Zato muž (zřejmě přítel, anebo hodný strýc) komentoval moje počínání velmi silnými slovy. Jen díky tomu, že se nacházel deset metrů níže a na nohou měl připjaté prkno, které mu znemožňovalo stoupavý pohyb, jsem nedostal okamžitě přes hubu. Nakonec se zadařilo a mladice promluvila. Byla v pořádku, zdravá a celistvá, ale v menším šoku, který potřebovala rozdýchat. Ještě nějakou dobu jsem nad ní postával a když se postavila na ski a velmi opatrnou jízdou se ztratila z mého dohledu, dokončil jsem trasu. To to hezky začíná. Lukáš mi byl v těchto těžkých chvílích oporou a moje rozhodnutí hodit lyže do lesa mi rozmluvil.

S dalšími výjezdy a sjezdy se moje fóbie vytrácela a lyžování sem si začal užívat. Protože nebyla sjezdovka dlouhá nudle, ale komunikacemi propojený kopec, každá cesta dolů byla originální a nečekaná. Sněhu byla kopa návaly lidí se pomalu vytratily a i když se nad námi snesla mírná mlha, z lyžování jsme měli potěchu (těla i duše). Jediné, co nám trochu vehnalo strach do očí (i nohou) byla sjezdovka označená číslem tři, na které jsme se po pár hodinách ocitli. Jakmile jsem spatřil sráz dolů, končící zatáčkou do lesa, silně jsem pochyboval o správném označení červenou barvou. Tento pocit jsem neměl sám, jak jsem se dozvěděl ihned poté, co jsme se s Lukášem shledali u turniketů. Na trojku už teda ne.

Ve tři jsme uznali, že míra našeho vyčerpání je právě na té míře, že by se jen kvadraticky zvětšoval počet pádů a riziko zranění (ať už vlastního, anebo cizího). Vycvakli jsme lyže a putovali domů. V teple obýváku nám Káťa oznámila, že Domískovi jde lyžičkování na jedničku a moc ho to baví, ale mladší synek se po pár minutách plužení rozhodl školu opustit (s náležitým zvukovým doprovodem). Vypili jsme si kafe a vyrazili do Železné Rudy na nákup poživatin. Po vstupu do malé filiálky celorepublikové sítě prodejen jsem na vlastní oči zjistil, čemu se říká vysokohorská přirážka. Cenu 58 korun za tvarohové buchtičky jsem si jinak nemohl vysvětlit. Nakoupili jsme tedy jen to nejnutnější (jako časopis se Spidermanem) a jeli povečeřet. Jídlo však nebylo připraveno na plotýnce našeho bydlení, ale stavili jsme se v restauraci "Na nádraží", která se kupodivu nalézala na nádraží. Klukům učarovaly palačinky, Lukáš s Káťou si objednali smažák a já jsem zdlábl plněné knedlíky se zelím.

Večerní program se nesl (a nebude tomu jinak ani v budoucí dny) v podobném duchu. Hygiena, hraní her (stejných, jen v jiném pořadí) a zábava. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem začal zívat ještě dříve, než v pondělí. Noční klid jsem lehce vyrušoval chrchlacím záchvatem. Ráno mi Káťa oznámila, že jí to nevzbudilo, ale bylo to v půl čtvrté.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 23.02.2015 11:59:08

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Hurá na lyže - Pondělí

Když se mi Lukáš ozval (překvapivě po roce) a nabídl mi společný týden na horách, stejně jako pokaždé jsem to s radostí přijal. Oznámil mi, že tentokráte poputujeme za sněhem na jih naší republiky a ubytováni budeme na dohled od našich germánských sousedů. Cílová destinace pro byla na Šumavském Špičáku. Všechna pozitiva, jakými bylo například ubytování v apartmánu nedaleko sjezdovky za velmi slušnou cenu, areál s mnoha sjezdovkami a dalšími velmi pozitivními okolnostmi trochu kazila absence Lucky. Ta musela plnit své pracovní povinnosti a nemohla se zúčastnit. Odcestovat jsme měli tedy jen v pěti.

2. díl: Jak jsem se trochu brutálně seznamoval - Úterý

I přes zatažené žaluzie na oknech se do mého pokoje úzkými mezerami loudilo sluníčko. To mě přinutilo zvednou tělo z postele a jakmile jsem spatřil blankytně modrou a naprosto vymetenou oblohu, nabil jsem se energií. Zčlověčil jsem se a vylezl ze své komnaty. Samozřejmě jsem byl posledním spáčem. V obýváku již všichni naplno fungovali a na zemi kluci vytvořili malé staveniště. Na můj dotaz, co z toho vznikne mi oba bratři souhlasně odpověděli, že tank.

3. díl: Z pádu do pádu - Středa

Po absolvování repetice ranního rituálu (vstával jsem jako poslední, všichni na mě čekali se snídaní, Kapitán Amerika v bedně) jsme se shodli, že i dnešní větší část dne budeme trávit na sjezdovce. Když Davídek viděl, jak na sebe s tátou (každý sám na sebe) navlékáme lyžařské propriety, dušoval se, že dneska chce jít taky sjezdovat. Že ho to bavit bude a hned si cpal hlavu do přilby. V kombinaci s plyšovým pyžámkem s obrázkem paňáca vypadal neuvěřitelně odhodlaně. Káťa to však přešla s úsměvem. My, stejně jako včera, jsme se rozhodli nastoupit na svah bez hůlek (stejně to jen překáželo).

4. díl: Po dvaceti letech na běžkách - Čtvrtek

Po snídani jsme s Lukášem přemítali, jestli budem pokoušet sjezdovku i dnes, anebo si hodíme odpočinkový den. Je pravdou, že mé dříve narozené tělo neslo notnou dávku opotřebení a vidina toho, že budu znovu napínat stehenní svalstvo se mi moc nezamlouvala. Shodli jsme se tedy na tom, že sjezdaření odložíme na později (možná odpoledne, možná následující den). Co jsem ale zvolil jako sportovní alternativu (válet se by byla hanba), bylo běžkování s Káťou. Ta na hory jela s nadějí, že se alespoň jeden den vydá po bílé stopě a projede si okolí. A protože ve dvou se to lépe táhne, nabídl jsem se, že jí budu dělat doprovod a po dvou desetiletích se znovu postavím na to úzké a vachrlaté dřevo. Káťa to uvítala, Lukáš souhlasil (sám totiž tento druh dvoustopého zimního sportu odmítl provozovat) a začal pro kluky vymýšlet plán.

5. díl: A už je zase po sněhu - Pátek

Nastal poslední den našeho pobytu na horách. Protože jsme čtvrtek přečkali bez lyžáků na nohách, chtěli jsme si ten krásně stísněný pocit z mačkaných chodidel ještě jednou ozkoušet a vypravili jsme se na sjezdovku. Ani dnes nám počasí zážitek nijak nekazilo, na rozdíl od šňůr lidí, které se táhlo notných pár metrů za turnikety. Nabili jsme si (no, Lukáš) permice na dvě hoďky a vzájemně se ubezpečovali, že fronty se za pár minut rozplynou. Bohužel, pravdu jsme neměli. Počet lyžařů začal po našem příchodu stagnovat a pro dvouminutovém sjezdu jsme čekali zhruba dvacet minut na vývoz na vrchol.