Nasnídali jsme se (všichni na mě kolegiálně čekali), a řešili jsme první cestu na sjezdovku. Lukáš hbitě a velmi zručně upravil lyže, já se pokusil s vypětím všech sil doprovázené remcáním nasoukat do bot. Kluci, jejichž velký den v podobě prvního pobytu na lyžích právě nastal, zuřivě pobíhali po všech místnostech apartmánu (někdy i s lyžemi na nohou) a dávali jasně najevo své nadšení a touhu. Oblékli jsme se do nesportovně, nelyžařsky a nestylově vypadajících svršků a spodků a vyrazili jsme vstříc vleku. Ten se nacházel skutečně na hod kamenem daleko. Stačilo nám pouze překonat parkoviště, které nám vyčarovalo úsměv na rtech, protože parkovné byla stokoruna, a vystoupat menší kopeček. Já jsem se podruhé v tomto dopoledni soukal do přeskáčů, Lukáš obstaral denní permice (jsem od přírody kolegiální) a klukům vyřídil lekci v lyžařské školičce. S Káťou jsme počkali, až budou vyzvednuti a po jejich odchodu (ve skupině byli jen kluci a holčička nerozumějící ani anglicky, ani česky) jsme se přesunuli ke vstupu na lanovku, tam připnuli lyže, píply si vchod a čekali na sedačku.
I přes nějakou tu frontičku odbavoval transportní mechanismus lyžaře celkem rychle a my si po pár minutách poťapkávání sedli a užívali si jízdu na vrchol. Ta trvala zhruba deset minut a přestože byly sloupy lanovky umístěny mimo sjezdovky, našlo se pár odvážlivců, kteří krosili stráň pod námi. Naše první jízda směřovala k informační tabuli, která zobrazovala všechny sjezdové možnosti zdejšího kopce. Modrá dvojka byla pro začátek jasnou volbou. Není důvodu pro hrdinství a vymáznout se hned na začátku je přece blbost. Tak zřejmě právě proto se mi to stalo a já po pár stech metrech zažil první fyzický kontakt s lyžařkou. Tak dlouho jsem se vyhýbal a vymýšlel trajektorii, kterou pojedu, až jsme oba skončili na zadku, obalení sněhem. Do zpěvu mi rozhodně nebylo, protože jsem zjistil, že sestřelenou osobou je mladá slečna, postrádající oproti mé váze zhruba třicet kilo. Omluvil jsem se a došmajdal k ní.
Slečna seděla a nemluvila. I přes moje neustálé dotazy, jestli jí nic není, jestli může vstát a podobně z ní nevypadla věta delší tří slov a jen něco brblala. Zato muž (zřejmě přítel, anebo hodný strýc) komentoval moje počínání velmi silnými slovy. Jen díky tomu, že se nacházel deset metrů níže a na nohou měl připjaté prkno, které mu znemožňovalo stoupavý pohyb, jsem nedostal okamžitě přes hubu. Nakonec se zadařilo a mladice promluvila. Byla v pořádku, zdravá a celistvá, ale v menším šoku, který potřebovala rozdýchat. Ještě nějakou dobu jsem nad ní postával a když se postavila na ski a velmi opatrnou jízdou se ztratila z mého dohledu, dokončil jsem trasu. To to hezky začíná. Lukáš mi byl v těchto těžkých chvílích oporou a moje rozhodnutí hodit lyže do lesa mi rozmluvil.
S dalšími výjezdy a sjezdy se moje fóbie vytrácela a lyžování sem si začal užívat. Protože nebyla sjezdovka dlouhá nudle, ale komunikacemi propojený kopec, každá cesta dolů byla originální a nečekaná. Sněhu byla kopa návaly lidí se pomalu vytratily a i když se nad námi snesla mírná mlha, z lyžování jsme měli potěchu (těla i duše). Jediné, co nám trochu vehnalo strach do očí (i nohou) byla sjezdovka označená číslem tři, na které jsme se po pár hodinách ocitli. Jakmile jsem spatřil sráz dolů, končící zatáčkou do lesa, silně jsem pochyboval o správném označení červenou barvou. Tento pocit jsem neměl sám, jak jsem se dozvěděl ihned poté, co jsme se s Lukášem shledali u turniketů. Na trojku už teda ne.
Ve tři jsme uznali, že míra našeho vyčerpání je právě na té míře, že by se jen kvadraticky zvětšoval počet pádů a riziko zranění (ať už vlastního, anebo cizího). Vycvakli jsme lyže a putovali domů. V teple obýváku nám Káťa oznámila, že Domískovi jde lyžičkování na jedničku a moc ho to baví, ale mladší synek se po pár minutách plužení rozhodl školu opustit (s náležitým zvukovým doprovodem). Vypili jsme si kafe a vyrazili do Železné Rudy na nákup poživatin. Po vstupu do malé filiálky celorepublikové sítě prodejen jsem na vlastní oči zjistil, čemu se říká vysokohorská přirážka. Cenu 58 korun za tvarohové buchtičky jsem si jinak nemohl vysvětlit. Nakoupili jsme tedy jen to nejnutnější (jako časopis se Spidermanem) a jeli povečeřet. Jídlo však nebylo připraveno na plotýnce našeho bydlení, ale stavili jsme se v restauraci "Na nádraží", která se kupodivu nalézala na nádraží. Klukům učarovaly palačinky, Lukáš s Káťou si objednali smažák a já jsem zdlábl plněné knedlíky se zelím.
Večerní program se nesl (a nebude tomu jinak ani v budoucí dny) v podobném duchu. Hygiena, hraní her (stejných, jen v jiném pořadí) a zábava. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem začal zívat ještě dříve, než v pondělí. Noční klid jsem lehce vyrušoval chrchlacím záchvatem. Ráno mi Káťa oznámila, že jí to nevzbudilo, ale bylo to v půl čtvrté.