Hned na samotném začátku jsem pořádně zamíchal itinerářem a posunul celý plán o nějakou tu hodinku dozadu. Důvodem byl můj špatný odhad (to aby si někdo nemyslel, že jsem to udělal schválně) a v době, kdy na mě Lukáš zvonil u vchodu jsem stál ještě na Pankráckém chodníku. Změnili jsme místo srazu na interiér pošty Prahy 9 a já se pokusil o zrychlený přesun (dokud mi to plíce dovolily). Když jsem prošel v lehce zplaveném stavu prosklenými dveřmi, přivítal mě Lukáš s úsměvem na tváři, pseudokafem v ruce a podával mi lístek s číslem. Oznámil mi, že nebylo nutné spěchat, neboť v dnešní den se patrně rozhodlo širé okolí využít listovní služby a on se dostal k okénku až po dvaceti minutách. Naštěstí se mýlil a já jsem posunul složenku okýnkem po deseti minutách stepování. Vítězoslavně jsem vsunul peníze do portmonky (proto jsem tam šel) a vydali jsme se domů.
Prozřetelnost mě vedla k tomu, abych balení nenechal na lehkou váhu a krom drobností měl vše připraveno. Do kufru (našeho oblíbeného Wranglera) jsem přidal ještě zubní pastu s kartáčkem, notebook a flašku ferneta a mohli jsme vyrazit. Protože lyžování bez lyží se provozuje celkem špatně, jeli jsme tyto nánožní vynálezy vyzvednout do Dejvických kasáren (v rámci pomoci od Svazarmu a hlavně Lukášova táty). Nabrali jsme hůlky, boty, lyže, helmu a brýle a výbavu umístili do prostorného auta. Když jsme zadními dveřmi soukali druhý futrál s lyžemi, Lukáš trochu pochybovačně nadhodil, že neví, jak se tam vejdeme (přitom je vybaven vozidlem oplývajícím nadměrným prostorem). S mezizastávkou u pana Meka (ani jeden jsme neobědvali a žaludky volaly po naplnění) jsme se dovezli až s Lukášovi domů.
Ze dveří se na nás vyřítili oba klucí a brebentili, jak je všechno přichystáno a že si hračky balili sami. Bylo nám trochu divné, proč se protahují dost namáhavě malou mezerou mezi dveřmi a futry, ale jakmile jsme spatřili kupu věcí určenou k odvozu, zabírající půl předsíně, pochopili jsme. Lukášův povzdech na tou hromadou Káťa nadšeně komentovala tím, že v nejvyšší nutnosti lze doma nechat druhé balení papírových kapesníčků. Lukáš šel skládat do auta (lehce to připomínalo rébus) a já se rozhodl zjistit svou úspěšnost v nedávno absolvované zkoušce. Mezitím, co kolem mně kmitala celá rodina, seděl jsem s kafem po ruce u stolu a střídavě se přihlašoval, odhlašoval, generoval a zapisoval. Po čtvrt hodině jsem se přeci jen rozhodl Lukášovi pomoct v jeho snažení a společnými silami jsme umístili lyže i lyžičky do auta. Mohli jsme vyrazit.
S lehkým zaváháním a následným návratem (je v kufru peněženka?) jsme putovali po dálnicích, silnicích a silničkách až k cíli. Kolem šesté zastavil Lukáš auto na malém parkovišti. Následoval hovor s paní majitelkou. Po pár vteřinách odklonil Lukáš mobil od ucha a oznámil nám, že paní má teď něco jiného na práci a bude se nám věnovat za deset minut. Opustili jsme přední sedačky a šli zevlit ven. Lukáš začal odmotávat materiál z nosičů, já jsem kouloval kluky přes sklo. Výsledkem bylo, že nám oběma mrzly ruce. Naštěstí se paní objevila a uvedla nás do útrob dvoupatrové, velmi pěkné chaty. Náš přechodný životní prostor se nacházel v přízemí, což bylo velmi příjemné. Poprvé jsem si to uvědomil, když jsem nesl druhou bednu s hračkami.
Apartmán se skládal ze dvou pokojů (celkem dvou dvoulůžek a jedné postele), štíhlého kuchyňského koutu, sociálního zařízení děleného na dva a obývacího pokoje. I přes prvotní nápad a nadšení, že velcí klucí budou bydlet spolu jsme si nakonec ustlali podle rodin. Lehce jsem si vybalil (pověsil bundu na ramínko do skříně a ferneta do lednice), oblékl se do domácího a sedl si ke stolu s pocitem hladu. Zdlabal jsem polovinu dobroty od tchýně (guláš) a pídil jsem se, co bude dál. No samozřejmě, že na řadu přišlo všeobecné veselí a hraní her. K tomu všemu, abychom lehce napomohli lepší náladě, jsme si přiťukli fernetem a zobali slané, sladké, zdravé i nedoporučované dobroty. Projeli jsme naše hlavní město (hra Praha) křížem krážem, cestovali kolem Světa a osvěžili si znalosti o naší zemi (Zlaté Česko). Z lehké únavy, možná z pokročilého věku, stalo se, že jsem od půl desáté začal zívat a s lehkými pauzami jsem to vydržel až do odchodu na kutě. Hodiny sice ukazovaly nehorázně mladou etapu večera, ale nedalo se nic dělat. Prostě se nám chtělo spát (samozřejmě kromě Káti). Tím pozbyl platnosti první z dnů.
