Takový běžný úterní podvečer

Byli by jste ochotni sedět čtyři hodiny ve skrčené poloze před počítačem a prožívat fiktivní boj? Jste schopni oddat se tak fantazii, že mluvíte v kódech a útok na Vaši základnu berete jako největší urážku? Je Vaše nátura schopna přijmout fakt, že se budete na stejnou akci těšit za další týden? Jestli odpověď na většinu otázek zní „NE“, pak raději dál nečtěte. Pokud víte, co znamená StarCraft, budete v obraze.

sobota 12.07.2008 12.07.2008 00:00:00 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
KDO (osoby a obsazení) LAN párty /

Už od desáté hodiny dopolední se na displeji mého počítače zobrazovali zprávy – občas trochu zoufalé – oznamující zbývající čas do začátku válčení. Tyto informace přicházeli od Mildy. Po týdnu hledání a studování různých (nejlepších) strategií, je před námi opět úterý, které se nese v duchu StarCraftů po síti. Myslím si, že jsem půl hodiny před koncem pracovní doby připomínal studenta základní školy v poslední den studia. Věčně jsem poposedával, myšlenkami plul po jiné, než pracovní obloze, a nervózně pokukoval po hodinách. Ale čas, i když velmi pomalu, plynul...

Když se ozval Milda (který u vchodových dveří zásadně volá telefonem – nepoužívá dveřní zvonek), můj tep se zvýšil. Už ve výtahu jsme probírali strategie a taktiky, kooperaci pro nadcházející bitvu. Naše žaludky byly naplněny večeří (kterou Milda vymyslel – a to dobře) a ze stolu během vteřiny zmizely všechny nepotřebné věci. Všechno bylo propojeno, zapojeno, nastaveno, rozběhnuto. Jako kulisu jsem pustil album Bonie Tylerové. Jdem na to...

Bytem se šíří zastřený hlas Bonie, která pěje o lásce a opouštění, a dva mladí chlapi jsou shrbení nad svými notebooky a zuřivě hýbají myší a ťukají do klávesnice. Do skladby se občas vluzuje nějaký zvuk, který tok hudby přeruší. Jednak jsou to strohé otázky, odpovědi a konstatování situace na obrazovce (většinou podané náležitě hrubě, s použitím nespisovných, až sprostých slov) a dalším rušícím elementem je párek andulek, který shlíží ze své klícky a svými vřískavými hlasy mučí naše bubínky. První budova stojí, po vesmíru zmateně pobíhají shluky robotů s hroudami diamantů v klepetech a napětí stoupá. Bonie se rozplývá nad svým milým a na klec letí korkový tácek. Milda nechápavě kroutí hlavou. „To je dálkové ovládání na snížení hlasitosti“ uvádím ho do taje. „Ale nějak nefunguje“ řve Milda, aby vyvinul nutné decibely k přeřvání opeřenců. Na klec letí další dva tácky, zmuchlaný papírový ubrousek a málem i cukřenka, kterou jsem musel Mildovi rozmluvit. Začali jsme se opět věnovat bojování. Postavil jsem kasárna, střeleckou věž a technologické středisko. Výrobna vojáků konečně vyplivla jednoho paňáka a do mé základny se za lehkého upozornění počítače „Bejz ándr atak“ vehnalo stádo nepřátel připomínající prvomájový průvod. „Mildo, mám problém“ obrátil jsem se se skrytou prosbou na svého spolubojovníka. „Už stavím kasárna, počkej“. Hromada šrotu, povalující se maso (prozrazující polohu mých vojáků) a čoud ukazoval na to, že čekání není to pravé pro řešení mého problému. Flek na radaru prozrazoval, že má základna – zbytky – se neustále plní nepřítelem, který se zjevně nepřišel podívat na architektonické skvosty jiné rasy. Z posledních sil jsem lehce zranil jednoho (nejslabšího) nepřátelského vojáka. Odměnou mi byl pohled na apokalypsu a zaseknuvší se Taylorka.

Nová hra, nové možnosti, nové naděje. „Musíme to teď vyhrát“ prozradil mi svou taktiku Milda. Klik klik, cvak, nadávka... Celý večer se nesl v podobném duchu. Bonie už nezpívala, protože po čtvrté jsem už ty srdceryvné verše poslouchat odmítl a energie na výměnu CD nebyla. O zábavu se nám postaraly andulky, kterým jsme do domečku nainstalovali již mnoho předmětů, ale veškerá snaha o jejich odhlučnění se minula účinkem. Naučili jsme se rychlejší stavbu budov, efektivnější produkci vojáků, zkorigovali jsme kooperaci a vystoupali jsme na technologickou špičku. Počítač nás sice překvapil vždy, ale náročnost odražení jeho útoků klesala.

Večer jsme uzavřeli kolem 23 hodiny s tím, že příště budeme ještě lepší, budeme bojovat proti více nepřátelům a postavíme větší armádu. Slib, že se tu opět sejdeme příští úterý byl dán, a Milda se odebral domů. Letmým pohledem jsem zjistil, že ptáci usnuli vyčerpáním a CD Bonie Tylerové již asi hrát nikdy nebude. Pouklízel jsem, sbalil válečnou zónu a vše uvedl do stavu „byt“. Ale nic nezmění mé rozhodnutí, že v úterý to začne nanovo....Obrazový materiál

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Milda napsal(a) 02.06.2009 15:02

Parádní článek :-)

vytvořit / odpovědět

Fotogalerie