Už to skoro vypadalo, že ani letos se nám nezadaří a na trhy se nepodíváme, když náhle, jednoho večera v druhé polovině prosince si tak večeříme a Lucka mi smutně povídá, že jsme to plánování nějak nedokončili. Zasedli jsme tedy k počítači a hledali vlakové spojení z Prahy do Vídně. To nám přišlo celkem drahé a tak jsme se po malých krůčcích postupně dopracovali na autobusový spoj do Drážďan, který provozuje společnost Student agency. Za pár minut jsme měli objednány i zaplaceny místenky tam i zpátky (v obou případech sedadla 47, 48) na 22. prosince. Na dvouhodinový výlet jsme z Prahy vyráželi v sedm hodin ráno, zpět pak pět minut před čtvrtou odpolední. Spokojeně jsme si pogratulovali nad dobře provedenou prací a těšili se na pondělek.
V sedm, přesně na čas, zaklapl pilot dveře a vyrazil. Z amplionu se nám ozval stevard Ondřej a spustil svůj do detailu našrocený úvodní proslov. V pár vteřinách nás stihl uvítat na palubě, poprosil nás, abychom si zapjali bezpečnostní pásy, nevyhýbali se z oken a nekouřili za jízdy. Popsal nám možnosti osobního dotykového panelu umístěného na opěradle před námi a informoval nás, že dostaneme pití, noviny a sluchátka. Všechno samozřejmě pouze v případě, že projevíme zájem. Pak stejně rychle zopakoval i anglickou verzi povídání. Mezitím, co jsme se řítili ranní tmou, několikrát se protáhl mezi sedadly a své sliby z repráků dodržel.
Lucka si objednala čokoládu, já samozřejmě kafe. S horkými nápoji v kelímkách jsme pozorovali každé to svoje. Zatímco Lucka koukala před sebe na sedadlo, kde se Lukáš Langmajerů, coby voják, snažil vyřešit své problémy se ženami, já jsem detailně zkoumal svá víčka z vnitřku a jen velmi zřídka mrknul na právě probíhající scénu Lucčina filmu.
Jak bylo uvedeno v jízdním řádu, tak se skutečně stalo. V devět hodin ráno jsme se ocitli před Drážďanským hlavním nádražím a byli propuštěni do ulic. Letmým pohledem jsme určili azimut pochodu a pak hledali toaletu, protože se ve mně hlásily, jak jinak, základní potřeby. Jelikož jsme se nalézali v kapitalistické zemi, nalezené zařízení bylo zpoplatněno. Abychom nemuseli prodělat dvě eura, Lucka osvojila své lingvistické schopnosti a rozměnila nám. Spokojeni a vyprázdněni jsme po čuchu postupovali tušeným směrem. Na půl cesty jsme narazili na orientační tabuli obsahující mapu, u které jsme si ověřili správnost našeho tušení. Dokonce, k našemu velkému překvapení, jsme zjistili, že už se nalézáme na prostranství prvního z trhů (Dresdner Winterlichter - ulice Prager Strasse).
Bohužel nejzazší otvírací doba byla až hodinu po našem příjezdu. Tudíž jsme měli dostatek času si projít trhy bez chumlů lidí a nikde se netlačit a nestrkat. I když to bylo velmi příjemné, mělo to jednu velkou chybu. Nikde nebylo nic k dostání. Podobně lidmi zaplněnou cestou jsme prošli trhem Striezelmarkt (na náměstí Altmarkt), přes Advent na náměstí Neumarkt až k tradičnímu vánočnímu trhu u kostela Frauenkirche. Bylo něco málo po desáté hodině. Přehopsali jsme most Augustusbrücke, prolezli Augustusmarkt (ve čtvrti Neustadt) a svou časotrávící pouť ukončili na Neustädter Advent (v barokní části čtvrti Neustadt).
Do jedenácté hodiny, otevírací hodiny posledně jmenovaného trhu, nám zbývalo asi dvacet minut. My, jako správní Češi, jsme vybalili svačiny, termosku s čajem a zabrali si lavičku, na níž jsme se oddávali jídlu. S posledním soustem odbila na hodinách jedenáctá. Mohli jsme se tedy pustit do vstřebávání vánoční atmosféry plnými doušky. Po podobné trase, jakou jsme se dostali sem, jsme se vraceli zpátky. Krámky a stánky už měly zvednuté okenice a odhrnuté opony. Mohli jsme si prohlížet nejrůznější zboží, začínající vánočními ozdobami, přes dřevěné hračky, až po studené, anebo teplé dobroty.
Protože trhy nebyly nikterak rozlehlé, postupovali jsme celkem rychle. Nejdelší čas jsme pak trávili na Striezelmarkt na náměstí Altmarkt. Tam byla vánoční atmosféra nejintenzivnější a moc se nám tam líbilo. Ochutnali jsme třešňový punč, ve dvou zdolali megahamburger a pořídili si spousta dárkových (Lucka se rozplývala u stromečkových ozdob) i chuťových (tradiční Drážďanskou štolu) předmětů. Když už míra lidí, kteří jsme byli schopni akceptovat, překračovala mez, pokračovali jsme dál. Na chvilku (abychom se ohřáli) jsme se uchýlili do obchodního domu a posadili se u vchodu obchodu Primark.
Pozorovali jsme lidi, kteří z tohoto krámu táhnou čtyři a více tašek a velmi často jsme zaslechli rodný jazyk. Po chvilce pátrání nám bylo jasno. Za výlohami se blýskaly cedule oznamující slevy v hodnotách několika desítek procent (většinou překračující padesátku) a cenovky s hodnotou 1,99. Abychom se také přiučili a nezůstali v neznámu, prošli jsme se po obchodě. Šaty, trička, sukně, sukničky, kalhoty, prostě hadry, prostě nic pro nás. Teplo, které jsme nasáli, bylo dostačující a my se znovu vydali do ulic. Zbýval poslední trh - Dresdner Winterlichter. Ten už hodně připomínal Pražské vánoční trhy (blikající cinkrlátka a jiné nesváteční věci), takže jsme ho jen prolétli (cestou koupili sněhuláčcí bratry) a vydali se na nádraží.
Na autobus jsme si sice museli trochu počkat (nebylo divu, když se řidič musel proplést městem ve špičce), ale po zasednutí a rozjetí neměla cesta chybku a v Praze nebylo zpoždění tak veliké, jako v Drážďanech. Výlet se povedl a já jsem si ho užil, stejně jako trhy. Po dlouhé době jsem tak měl možnost nasát krásu vánočních trhů a mezi davem lidí se nemotat kolem stánků, kde orientálci prodávají všechno možné.
