S menšími obtížemi (protože jsem se nedržel instrukcí) mě Zdenda před desátou (celého zadýchaného) nabral u baráku a po kolosálním přivítání (den jsme se neviděli) vyrazili směrem na Kladno. Zdenda jel téměř po paměti, až na samotném konci střelnice ve Vinařicích totiž není přesně ve Vinařicích) nám musel orálně pomoci jeden ostýchavý běžec. I když se omlouval za vyjadřovací problémy, popsal nám cestu naprosto přesně. Zaparkovali jsme v houští, hned vedle Audiny.
Jakmile jsme zaslechli z vrcholku, tyčícího se nad námi, střelbu a přečetli si ceduli (velkou jako kráva), tušili jsme, že jsme u cíle. Sbalili se a vyrazili nahoru. Areál mě překvapil, protože více než střelnici mi připomínal ubytování pro východoevropské stavebníky. Vlezli jsme do jedné z buněk, kde nám instruktor vysvětlil, co máme všechno podniknout a vyplnit, než dostaneme kvér do ruky. Upsali jsme se a zbylých deset minut (do začátku) šli trávit ven pohledem na terče a snažící se střelce.
Když se ve dveřích školící místnosti (hodně vznešeně řečeno) objevil udělaný člověk a hýkl naším směrem, jestli jdeme a že už jsme tu měli být, trochu jsem tušil, že je něco špatně. Usadili jsme se ke stolu a utichli. Pán štřelbyvedoucí započal přednášku. Uvítal nás, ověřil si přítomné a námi objednané balíčky. K nám, jakožto k pozdně příchozím, tu a tam prohodil nějakou rýpavou poznámku, abychom věděli, že dalších přestupků se prostě nesmíme dopustit. Dozvěděli jsme se něco o bezpečnosti, o pravidlech střelby a hlavně o lidské blbosti. Takto poučeni jsme byli vypuštěni ven.
Na několika stolech, spojených do dlouhé nudle, leželo vyrovnáno nespočet zbraní. Pistole, revolvery, samopaly, útočné pušky, ostřelovačské pušky a brokovnice. Všechno jsme si mohli patřičně otlapkat, vyzkoušet a pořídit si akční nebo líbivé snímky. Pa přišlo na řadu fasování střeliva, což byl celkem rychlý proces. Tedy až do té doby, než jsme přišli na řadu my dva. Zbrojíř nakoukl do papíru prezentující voucher a zarazil se nad tím, že máme informaci o počtu lidí zapsáno perem a ještě jako jméno + 1. Zamračil se na nás a prohlásil, že ten list je falzifikát, protože balíček je pouze pro jednu osobu a tu jedničku jsme si tam napsali ručně. Pak vzal telefon a hodlal si to ověřit.
Nás to kupodivu nerozhodilo, protože jediné, co nám mohlo hrozit, byla veřejná ostuda, fyzické násilí, následná návštěva zubaře a okamžité vyloučení. Tedy nic, z čeho bychom měli mít strach. Naštěstí se po pěti minutách telefon rozezněl a po ukončení hovoru nám instruktor oznámil, že voucher je skutečně pro dva, ale měli jsme přinést dva papíry a tudíž budeme potrestáni.
První probíhala střelba z ostřelovacích pušek. To v našem kompletu nebylo, takže jsme jen pobíhali kolem (pořád ale za hlavněmi) a komentovali události, které jsme měli možnost spatřit. Probírali jsme velmi patrný kontrast mezi zvuky vydávající jednotlivé pušky. Zatímco nalevo (nevím, o co se jednalo) zbraň ženy vydávala tiché pšouknutí podobné kapslikovce, vpravo umístěný Dragunov po každém výstřelu rázně prořízl vzduch. Co nám také neuniklo, byla střelecká pozice (a její kombinace) chlápka, který se neustále kroutil, právě u Dragunova. Chvilku měl vepředu pravou nohu, pak levou, pak se přikrčil, později narovnal, posunul si pušku, posunul si židli, posunul si stojan. Prostě vytvořil kombinace každý s každým. Nakonec se mu nějak podařilo zavadit o spoušť a vyšla rána.
Po výměně všech ostrostřelců přišli na řadu útočné pušky a samopaly (o rozdílu jsme byli detailně poučeni). Protože se palebná čára nacházela o 50 metrů blíže tečům, vybral si vedoucí na úseku své právo trestat a vyslal nás přestěhovat stůl, což jsme bez komplikací zvládli a odčinili tak svůj vroubek. Na něj se postupně navršili automatické zbraně různých ráží, výrobců, velikostí i hmotností.
Umístěn jsem byl napravo od Zdendy, byl mi ukázán terč číslo sedm, dostal jsem do ruky mě známou padesátosmu do které jsem nasunul zásobník a mohl střílet. Vzhledem k tomu, že šlo o střelbu jednotlivými ranami ve stoje, pohupoval se mi terč dost znatelně. Po dostřílení jsem totéž opakoval ještě s „Ákáčkem“ a M-4. Poslední ze jmenovaných se rozhodla mi činit menší problémy a uprostřed střelby se mi prázdná patrona kousla v komoře. Přivolaný odborník se snažil vyšťourat hilznu nejprve nehtem, pak celým prstem a nakonec se mu to povedlo až kleštěmi. Nasunul zásobník, natáhl, dvakrát vystřelil a znovu. Stejná závada. Když ale se stejnou zbraní střílel Zdenda, poslal do terče celý zásobník bez jediného zaškobrtnutí. Na to jeden z instruktorů prohlásil, že závada není na zbrani, ale v rukou.
Když si všichni zkontrolovali terče a více či méně uspokojení se vrátili na palebnou čáru, nastala změna zbraní. Odnesli jsme kopu saprů a vrátili se s hromadou pistolí. Průběh střeleb byl stejný. My se Zdendou (zdatní to vojáci kovaní mnohými bitvami v Battlefieldech) jsme měnili zásobníky jak na běžícím páse (já občas kombinoval patrony jedné ráže se zbraní ráže jiné) a terč jsme ještě více prošpikovali. Tím jsme se dostali s množstvím střeliva na nulu a zábava pro nás skončila. Při pozorování, jak střílejí ostatní, nás velmi zaujal postoj některých osob (zakloněni tak, že každý výstřel je vrátil o půl metru dozadu), manipulace se zbraní (chytnu pistol a hned pálím, jedno že do země) a jiné cirkusové kusy. Již jen jako pasivní členové jsme se účastnili střelby z brokovnic na kovový zvonec (nebo co to bylo).
Bylo po boji. Dým vycházející z hlavní se pomalu vytrácel a ozvěna utichla. Posbírali jsme prázdné patrony, chvilku pokecali s instruktorem, rozloučili se a nadšení a spokojení opustili areál střelnice. Abychom uspokojili své nenaplněné břicha, rozhodli jsme se ještě stavit v nedaleké restauraci. Že se z obědu stane příběh sám pro sebe, jsme netušili.
Jelikož si Zdenda pamatoval pozici patrového domu s velkým nápisem „Restaurace“ na fasádě, zastavil u něj za pár chvil. Plni očekávání jsme prošli dřevěnými vraty a těšili se na něco dobrého. Hledali jsme vitrínku a denní nabídkou, hledali jsme cedulku navigující ke vchodu, nikde nic. Vlezli jsme tedy dovnitř. Pusto, prázdno, po levé a pravé straně dveře (oboje zavřené), před námi schodiště. Protože se zleva ozýval zvuk rádia, Zdenda uchopil, po dlouhém rozmýšlení a dohadech, kliku právě těchto dveří. Paní v domácím úboru vycházející z obývacího pokoje nám sebrala slova. Oznámila nám, že se jedná o bytovou jednotku, že restaurace tu není a dlouho nebyla a máme se jít najíst někam jinam.
Lehce v šoku jsme ujížděli po hlavní ulici, dokud jsme nenarazili na dvě matky (jedna byla matka té druhé matky) pohybující se proti směru naší jízdy. Otevřeným okýnkem jsem se zeptal, jestli se v blízkém, anebo i dalekém (hlad jsme měli opravdu velký) okolí nenachází nějaké stravovací zařízení. Ženy se na sebe zahleděly, nechápavě zavrtěly hlavami a sborově položili otázku: „V neděli“? Pak si mezi sebou něco brebentily a z nepřeberného množství slov jsme zaslechli, že můžeme k Hyňasovi. Kdo, nebo co to je jsme netušili a tak jsme poděkovali a pokračovali po silnici. Padesát metrů poté, co jsme minuli ceduli s nápisem Kladno 6km jsme vjeli do Kladna (jestli Vám to nedává smysl, nám také ne). Po jednom obracecím manévru prázdného města vjel Zdenda do ulice, na jejímž rohu byla podle všeho otevřená restaurace.
Naklusali jsme dovnitř, objednali si gulášovku a výpečky a čekali. Při čekání nám dělal tichou společnost odpočívající muž schovávající se za poloprázdným půllitrem piva. Za deset minut se přiřítil číšník s dvěma mísami plné až po okraj a popřál nám dobré chuti. Pustili jsme se do toho, spáč pokračoval v činnosti. Když jsme dostali na stůl druhý chod, přišla odpočívajícímu muži dělat společnost žena. Nejdříve o její přítomnost nejevil zájem, ani když ho třikrát dloubla, ale pak se probral a začal něco žvatlat. My jsme se mezitím pustili do nejzvláštnějších chlupatých knedlíků, jaké jsem kdy jedl (chutnaly jako bramboráky).
Narvali jsme to do sebe a chlápek třikrát změnil postoj k ženě. Abychom nedostali po tlamě (teď byla situace hodně napjatá), rychle jsme zaplatili a odkulili se ven. Zdenda sešlápl plyn až na podlahu a zastavil se až před naším barákem.
Tím celá střílecí neděle dospěla do svého konce. Díky jednak Mírovi za obdarování a hlavně Zdendovi za parádní den, skvělý zážitek a bezchybnou společnost. Doufám, že se se zbraněmi zanedlouho sejdeme znovu.
