Pondělí
Přesunuli jsme se tedy do Jindřichova Hradce a začali se potulovat (lehce připomínající trempy bez kytar) kolem nádraží. Lukáš, u kterého nejde ihned rozeznat, jestli je v práci anebo na výletě (to ty maskáče), byl celkem proti trávení dlouhého času na peróně. Ne snad proto, že by se bál elektriky, anebo vlaků obecně, ale z toho důvodu, že Hradec je krom jiného domovem 44. motorizovaného praporu (ještě k tomu lehkému) a dalo by se očekávat, že se tu bude pohybovat i kontrola. Nestalo se naštěstí nic, a že jsme na tom nástupišti prozevlili nějakého času.
Po několika slovních přetahovanicích, kdo pojede, kdo zůstává, kdo by chtěl jet a kdo nechtěl, se nasoukaly do stříbrné ponorky (s vlakem to nemělo pramálo nic společného) s jistými výjimkami ženy a děti (stejně jako na Titanicu). I přestože všichni čekající věřili spíše tomu, že objekt s kulatými okénky odlétne, nakonec mašina v klidu odklusala po kolejích. Časomíra se spustila a my měli zhruba půl hodiny, abychom se po vlastní (dvoustopé) ose dostali do Kamenice nad Lipou (asi 20 km). Samozřejmě to nebylo tak lehké. Jestli se ptáte proč, pak vězte, že jedním z hlavních důvodů jsem byl já. Jednak jsem zaujímal místo spolujezdce v čele kolony (takže navigátor) a pak jsem dostal ještě vysílačku.
No, Lukáš poslouchal jak navigaci, tak mě. Ale u mě nepřijímal informace o cestě, jen moje žvatlání. Proto jsme dorazili na místo s časovou rezervou bez velkých oklik a bloudění. Obsadili jsme nádraží a vyčkávali příjezdu vlaku. Po chvilce se stříbrná tužka přiřítila po jedné ze dvou kolejí, které tam vedly a hned, jakmile vlak zastavil, začaly se z útrob valit známé a radostné tváře.
Sice navrátivší byli plni zážitků, hlavně proto, že mašinfíra jednu zastávku přejel a musel couvat, ale hlad byl silnější. Nezvolili jsme nic jiného, než klasickou nádražku, stojící hned vedle železniční stanice. Veliký sál obsahoval spousta místa na sezení, které jsme okamžitě obsadili. Já jsem samozřejmě nemohl zaujmout jídelní pozici nikde jinde, než u Káti, Lukáše a Domíska s Davídkem. S Dominikem, kterého jsem měl hned po levé ruce, jsme si chvilku hráli na nakupování a pak v něm bleslo něco, co nešlo vymazat. Rozhodl se, že si objedná milion smažáků.
Mamka, taťka i já jsme mu horem dolem vymlouvali, že to nejde, že takováhle objednávka není reálná. Domísek si stál za svým. Já, bláhově spoléhající na to, že oběd nesní, jsem s ním uzavřel dohodu, že když bude hezky jíst a dojí, zeptám se servírky (už nikdy nebudu s touhle rodinou uzavírat žádné smlouvy). Dominik nejenže všechno snědl a u stolu ani nehlesl, ale ještě uzmul mamce jeden knedlík. Měl jsem to spočítané.
Když k nám dorazila asi pětadvacetiletá (ne, že bych tak přesně odhadl věk, pro mě je každá 25ka) slečna a sklízela talíře, směle jsem se pustil do otázky. Vyposlechla si mě, a i když jsem důrazně a několikrát uvedl, že se na to ptá mladý pán vedle mě, koukala na mě jako na debila (ono se taky není čemu divit). Zčervenala, zavrtěla hlavou a utíkala od našeho stolu trousíc za sebou příbory. Asi jí to hodně vzalo, protože pak už se neukázala. Dali jsme si kafíčko, já zbaštil Romanovu (s jeho vědomím) palačinku, Davídek chodil pro stejnou sladkost taky k sousedům a po zaplacení jsem se odkutálel ven. Znovu jsme se vrátili do Jindřicháče.
Přišel čas plánování, kam se vlastně půjde. Nejdříve padla volba na Krýzovy jesličky. U vchodu nám cedule oznámila, že tento rok už máme smůlu, pak jsme chtěli navštívit zámek a setkali se s tím samým výsledkem (prošli jsme si alespoň park). Když už docházely nápady (několika lidmi zmiňovaný armyshop měl zavřeno), rozhodli jsme se, že najdeme nějakou kavárnu a tam si dáme dorta. Nebudete věřit, ale i to byl celkem problém.
Je pravdou, že vměstnat někam tucet vojáků s kupou ratolestí není taková sranda. V jedné cukrárně měli málo stolů, ve druhé málo židliček, ve třetí málo dortíků. Nakonec jsme našli podnik, který krom široké nabídky sladkostí všech tvarů a barev mohl nabídnout i velký nekuřácký salonek (salon), kam jsme se bez obtíží vešli. Nevěděli jsme ale, že do klidného a bezproblémového chodu podniku vneseme notnou dávku zmatku. Už na samotném začátku nás organizace zpracování objednávek trochu udivovala. Naší skupinu si rozebraly tři servírky. Jejich postup při zpracování objednávek se nedá moc popsat. Jedna začala u okna, druhá uprostřed místnosti a třetí pobíhala náhodně mezi stoly.
Když přišli první kafe a dortíky, buď to nikdo nechtěl s tím, že si to nikdo neobjednal, anebo se ozývali lidi, že ještě pořád nedostali svoji dobrotu. No, probíhalo to opravdu zajímavě. Vrcholem všeho bylo placení, kdy se u nás sešly všechny tři a postupně si to odškrtávali a všechno si dvakrát kontrolovaly. Musí se ale nechat, že zákusky tam dělat uměli.
Odpoledne se posunulo, blížil se večer a nadešel čas loučení. Od naší grupy se odloučili Lukáš s rodinou a Martin s rodinou. Z velké, hrůzu nahánějící jednotky, se stala v několika minutách výletní skupinka. Zůstali jen Roman s rodinou, Hanička s Pepou, Naďa s Vojtou a moje maličkost.
Večer jsme si ale i tak užili. Chvilku jsme s Vojtou a Lucinkou hráli Saboteura a protože obelhat Lucku nebylo nic těžkého (je to prostě poctivá a důvěřivá mladá slečna), šla jí pomoct i Naďa. K závěru večera, abychom se zapojili do hraní všichni, jsem vytáhnul na světlo světa hru Elektrika (kterou jsem se naučil na Jitčině a Jindrově svatbě). Na chvilku nás zabavila, a když to přestalo bavit, šli jsme spát. Já tentokráte k Pepovi, protože náš původní pokoj byl už uklizen.
Úterý
Z úterního dne stojí za zmínku jen moje řidičské umění. Aby nemuseli Naďa s Vojtou domů vlakem, busem, anebo pěšky, nabídl jsem se, že je odvezu do Prahy. Sdělili mi, že nejideálnější lokalita, kde bych jim mohl zastavit, by byl Zličín, ale nepohrdnou Smíchovem. Navigován Tomíkem jsem podnikl takovou okružní jízdu, že mi v Braníku oznámili, že si radši vystoupí hned tady u pumpy. No jo, je to se mnou těžké.
Víkend se moc povedl a jsem rád, že jsem se ho mohl zúčastnit. Všem moc děkuji za milou společnost a spousta zážitků. Doufám, že se v brzké době znovu sejdeme. Končit, pozor, pohov.