Všechno to začalo tím, že mi Milda oznámil, že tam odjíždí již ve čtvrtek a že jedu s ním. Jelikož doprava nebyla organizována, nadšeně jsem souhlasil a na otázku proč už ve čtvrtek, když akce je pořádána od pátku jsem obdržel zcela Mildí odpověď. „Jsem řek´, že tam jeden ve čtvrtek.“. Dalších otázek jsem se vyvaroval a čekal na další instrukce. Když jsem se nabídl, že vyřídím ubytování, po několika pokusech, kdy se mi málem povedlo zaneřádit intranet kopiemi XLS souboru jsem se opět obrátil na Mildu s tím, že mi to nějak nejde. Svedl jsem to na připojení a skvrny na slunci.

Poslední instrukce, které jsem obdržel, zněly, že mám stát v 17:00 na Radlické. Když jsem telefonicky ohlásil svou přítomnost (bylo za pět minut pět), ve sluchátku zazněla věta, že jsem tu brzo, která byla pronesena dosti nelibým hlasem. Abych splnil další požadavek mého dopravce, vydal jsem se na pěknou, čtvrthodinovou procházku („jen obejdeš ten barák“). Tam už jsem se konečně setkal s Mildou a Pavlou (členka Milošova týmu). Cesta ubíhala rychle a svižně (kromě zácpy na dálnici), přičemž náš kormidelník se nepřerušovaným komentářem postaral o zábavu.

Po šesté hodině jsme dorazili do sportovního areálu nedaleko Nymburka. Počasí nám vice než přálo a slunce stále svítilo. My jsme se vylodili a u velmi milých a pozorných recepčních (ironie jako hrom) jsme se ubytovali. Pokoj jsme měli, na rozdíl od ostatních, až ve čtvrtém patře, ale zato na konci chodby. Trochu jsem přemýšlel, že 15 minut na únik v případě poplachu by mi mohlo stačit. Poté, co si Milda vybral postel, kde jeho a můj polštář se nacházely zhruba půl metru od sebe, mi oznámil, že chrápe.

Na dnešní den nebyly hlášeny žádné atrakce, takže jsme se vydali na večeři. Ruka osudu nás však nasměrovala do místního baru, kde se již několik lidí občerstvovalo pivem. Pohledy a komentáře barmanů nám prozrazovaly, že jsme tu velmi vítaní. Následovala chvilka konverzace a konzumace a poté jsme se odebrali do jídelny, kde jsme pozřeli večeři. Na řadu přišla zábava. K dispozici bylo plno aktivit, například stolní fotbálek, stolní tenis, kulečník, šipky a pro opuštěné duše i televize. Pendloval jsem mezi stoly a lidmi a plně se oddal poznávání nových lidí a utužování kolektivu. Jak se mé zábrany pomalu bortily, vnutil jsem se do kolektivu fotbalistů, kde jsem chtěl předvěst své umění. Chyba. Nevím, jestli se jednalo o mistry republiky, Evropy, či světa, ale po několika obdržených brankách mi bylo naznačeno, že jsou tu i jiné zábavy a v televizi dokonce dávají nějaký zajímavý seriál. Neodradilo mě to však a tento stůl (ale s jinou osádkou) jsem navštívil ještě několikrát.

Podle informací našeho šéfa, má fungovat bar, dokud budeme pařit. Když bylo celé oddělení v nejlepší náladě a začínalo se to rozjíždět, bar zavřel. Asi jsme dostatečně nepařili. Někteří jedinci požádali o několik lahví vína a protestně se posadili metr od zavřených dveří baru. To jim (podle sdělení) vydrželo až do čtyř hodin do rána. Já, protože jsem celý večer konzumoval jen pivo, jsem nechtěl podlehnout nějakým kombinacím tekutin a odebral jsem se do postele.

Snídaně byla ohlášená na 8:00, začátek přednášek na 8:30. My jsme se vzbudili pár minut před osmou a na snídani dorazili v půl. Díky ohleduplnosti přednášejících byl začátek posunut o 15 minut. Nakonec se stejně začínalo v 8:50. To, co se probíralo, zde nebudu uvádět, neboť to podléhá firemnímu tajemství. :-). Přednáškový cyklus byl ukončen dopoledne a nás čekal oběd a volná zábava. S plným žaludkem jsem se tedy začal připravovat na fotbalový zápas (tentokrát ne stolní) a zlehka si připomínal rady Máry, abych nebyl za stojícího debila. Sportovní vyžití, které trvalo dvě hodiny, mě uspokojilo. Jak psychicky (nebyl jsem za stojícího paňácu), tak i fyzicky (neboť jsem si zas po dlouhé době zaběhal).

Do večeře jsme se jen tak pohybovali po areálu, já jsem si zahrál partii kulečníku (velmi směšný pokus) a matně si vybavoval jména lidí, kteří mě zdravili. Asi to seznamování nějak nezvládám.

K večeru padl návrh, že by si pár jedinců, kteří si prozřetelně vzali mobilní počítače, mohlo zahrát na válku a oddat se multiplayerovému hraní. Milda notebook měl, já ne. Dělal jsem tudíž pozorovatele, rádce, informátora a zvukovou kulisu. I když mi bylo velení vojáka na chvíli svěřeno, po několika minutách jsem ho opět vrátil do rukou Mildy. Hra byla zábavná, ale bohužel se ukázalo, že vylodění v Normandii nedopadlo úspěšně pro spojence a němci tudíž přepisovali dějiny.

Čas nemilosrdně postupoval a my jsme se vydali směrem k domovům. Milda, jako správný gentleman, nabral ještě dvě slečny, které dopravil až domů a nakonec vyklopil i mne. Domů jsem se tedy dostal bez jakýchkoliv potíží a čekání na zastávkách. To je servis... Doma jsem hodil jen bágl ke dveřím a vydal se do postele. Byl jsem unavený, ale velmi potěšený z této akce.