I když se jednalo o několik dlouhých měsíců čekání, první ze zářiových víkendů zaklepal konečně na dveře a my jsme se dočkali. Ještě více jak pro nás byl pro Káťu s Lukášem víkend odpočinkový a relaxační proto, že nechali (s těžkým srdcem) doma oba dva své syny. V pátek si nás Lukáš vyzvedl. My umístili své plátěné zavazadlo do přeplněného kufru, který rozhodně nepřipomínal, že se budeme za necelé dva dny vracet. Honem rychle z Prahy ven.

Během jízdy jsme si sdělili své plány, nejaktuálnější zážitky a Lukáš nám vylíčil své nemocniční útrapy. Zjistil jsem, že pravděpodobnost, že se dostaví na naši společnou akci bez jediné újmy na zdraví, je prakticky mizivá. V Hradci jsme uspořádali nájezd na místní nákupní středisko, abychom vyplnili stravovací mezery mezi snídaní a večeří, jelikož jsme měli polopenzi. Samozřejmě nám nemohly v košíku chybět ani dobroty na večerní mlsání. Nákup chvílemi připomínal rabování, tu a tam hledání ztraceného syna a z velké části se jednalo o čistě zmatené pobíhání. Tašky narvané sladkostmi a slanostmi (to je divný slovo) Lukáš umně vměstnal do mezizavazadlových prostor a sdělil nám, že si potřebuje opatřit ještě jednu položku. Plavky. Podstupovat hromadnou vířivou koupel bez pokrytí střední části těla se mu jaksi nechtělo.

Samozřejmě i koupací vybavení jsme nakonec opatřili a trajdali si to cestou na Jablonné. Díky několika zpomaleným řidičům (z kterých měl Lukáš opravdu radost) a uloudaných kamionů se čas příjezdu poněkud oddálil a ze stejného důvodu byl Lukáš telefonicky vyžádán. Když ale potvrdil, že se nechystáme víkend trávit jinde a že jsme už pod kopcem, telefonistka byla spokojená.

Auto jsme zanechali na mlhou pokrytém parkovišti a vstoupili do vnitřku chaty. Já jsem se přemístil o několik (13) let zpět. I když zdi nesly novou omítku a v chodbách nebylo jediné nehezké místo, z místa jsem cítil atmosféru toho našeho starého Sucháče. Ubytovala nás stále vysmátá slečna, která nám předala klíče v podobě kartiček od pokoje 403 a sepsala s námi dokumentaci, jako bychom kupovali parcelu. Objednali jsme se na masáž i vířivku a pak honem na pokoj.

Narychlo jsme prošmejdili několik místností našeho ubytování a honem zamířili do jídelny, aby nám kuchař nezapřel večeři. Zatímco holky zkoumaly nabídku jídelního lístku, my jsme zrakem jezdili po velkém sále a vzpomínali, jak to tenkrát bylo. Když se u našeho stolu objevil číšník, objednali jsme si a čekali.

Za chvilku se na našem stole zjevily talíře a my je začali pomalu čistit. Já jsem zaléval výtečné grilované maso dvanácti stupňovým pivkem.

I když hodina byla více večerní, než bychom si přáli, stejně jsme rozložili herní plán a oddali se zábavě. Jak se ukázalo v mém případě, dávat si k večeři alkoholický nápoj nebylo moc strategické. Krom klasického myšlenkového zatmění jsem každých pět minut zíval. Ten večer mi jakékoliv kulturní, historické i obecné vědění o našich zemích bylo jaksi ukryto. Jediné, co jsem plnil velmi kvalitně, bylo luxování misek s dobrotami. Hned poté, co byl vyhlášen vítěz, jsme zalezli do pelechů a šli spát.

Sobotní ráno se odehrálo ve velkém omylu. Někdo se domníval, a o tuto domněnku se s námi podělil, že snídaně je od půl osmé. Vstávali jsme tedy před sedmou, abychom v osudný čas stepovali před místností, v níž se podávala první krmě dne. U několika stolů bylo prostřeno a mezi nimi pobíhala paní recepční. Bylo nám celkem divné, že teprve připravuje tabuli, když už nadešel čas, ale jídlo zde bylo, tak nebylo co řešit. I po dvou mnou zhltnutých rohlících neustále kmitala u jídlem posetého stolu a oznámila nám, že ještě přinese párky.

Nadlábli jsme se královsky a ve dveřích jsme se potkali s nově příchozími. Ve výtahu (cesta po schodech nepřipadala v úvahu) nám pořád vrtalo hlavou, jestli naše návštěva jídelny nebyla mírně ukvapená. Pohled do letáku umístěného v pokoji nám sdělil, že ano, byla ukvapená. Hned na první stránce zela informace o tom, že snídaně se podává od osmi hodin.

Jelikož hotel poskytoval jedinou masérku a místnost, do které by se tři osoby nevměstnaly (možná pes, maximálně pudlík) nadešla čtyřhodinová etapa rotování. Čas čekání jsme vyplnili hraním (jak jinak). Poskakovali jsme po plánu nabízející otázky týkající se populární hudby a já zjistil, že včerejší absence mozku nebyla dána ani únavou, ani zlatavým mokem. Do slova a do písmene jsem výkony opakoval.

Jako první měla za sebou proceduru Lucka. Prozradila nám, že masáž provádějící mladá paní je z Ostravy, má dvě děti, trávila zde mládí a je ráda, že hotel opravili. S jemnými náznaky obav v hlase prozradila, že podala paní masážistce dvě informace. Jednou byla Lukášovo nedávné absolvování protikřečové injekce a druhá moje nevole k masážím. Lukáš odešel se smíchem na lehátko a já jsem se proměnil v trucující dítě. Do pokračující hry jsem v intervalech dvou minut prohlašoval, že na sebe šáhnout nenechám a přenechám své místo někomu jinému. Namasírovaný Lukáš, který se vyměnil s Káťou, nám sdělil, že mladá paní je z Ostravy, má dvě děti, trávila zde mládí a je ráda, že hotel opravili. Hrací hodinový maraton se opakoval dle stejného scénáře, včetně mého remcání.

Pak jsem přišel na řadu já a oba přítomné to stálo hodně sil (hlavně psychických), aby mě poslali dolů. Ve dveřích jsem se potkal s Káťou a byl umístěn do horizontální polohy. Procedura začala a paní spustila. Jak by se možná dalo odvodit, dozvěděl jsem se, že paní je z Ostravy, má dvě děti, trávila zde mládí a je ráda, že hotel opravili. Pak už jsme se věnovali dalším konverzačním tématům.

Hodina muchlání zad uběhla celkem rychle a musím přiznat, že to nebylo tak hrozné. Moje pozitivní stanovisko je způsobené hlavně tím, že mi nikdo neposouval trenýrky. Ovšem, jestli to bylo způsobeno Lucčiným doporučením, jsem se nedozvěděl.

Čtyřhodinové kolečko bylo tedy dokončeno a my jsme přemýšleli, jak uspořádat denní program. Nejdříve jsme se šli podívat na naší devětsetšestnáctku (jejíž exkurzi domluvil Lukáš). Kam se dalo, tam jsme vlezli. Bohužel jsme zjistili, že na spoustu míst se už proniknout nedá a stanice už nenabízí možnost ubytování. Druhou atrakcí dopoledne byla návštěva jelení rodinky, která si užívala turistickou pozornost v oboře hned před chatou.

V restauraci jsme se napucli dobrým jídlem a podnikli výlet do Jablonného. Jak jsme tak sestupovali po čtyřech kolech do údolí, počasí se vylepšovalo a zpod mraků na nás vykouklo slunce (ovšem Sucháč byl pořád obalen mlhou). Protože Lukáš zvolil cestou přes dědiny a vesničky, bylo co obdivovat. Městečko Jablonné nad Orlicí se skoro nezměnilo. Samozřejmě jsme nejdřív s Lukášem zkontrolovali všechny známé stavby, jejich otevírací hodiny a míru opotřebení. Navštívili jsme nádraží, kde Lukáš využil nádražáckých služeb a strávili zde několik chvilek nicneděláním. I když jsme velmi toužili po nákupu zeleniny a ovoce a dalších poživatin, po otevřeném krámku nebylo ani památky. Jedny otevřené dveře jsme nakonec našli a navzdory téměř nulovému sortimentu zde Lukáš zakoupil klobásu.

Jelikož Jablonné neposkytuje přehršel atrakcí k návštěvě, anebo jen k dívání, naskákali jsme do auta a nechali se odvést zpět na Kramářovu vilu. Tam už na nás čekala vířivka a nahřátá sauna. Vzhledem k tomu, že jsme neobývali cachtací místnost sami (ve vedlejším bublacím vědru seděl otec s dcerou), museli jsme s Lukášem krotit smysly pro zhovadilosti a chovat se alespoň trochu civilizovaně. Měnícím proudům bazénu jsme se hravě přizpůsobili změnou pozice a čas od času si odskočili do dřevem vykládané místnosti, kde bylo nelidské vedro.

Hodinu jsme utratili a utíkali na večeři. Protože jídelní lístek nabízel stejné položky, jako dnes v poledne a včera večer, byl výběr jídla poněkud problematický. Nakonec jsme vybrali a shodli se na vylepšení posledního jídla chlazenou sladkostí a objednali si zmrzlinový pohár.

Na pokoji proběhla večerní hra, lehce unavená, a rozchod do pelechů.

Na nedělní dopoledne jsme si, krom snídaně na kterou jsme již tentokrát dorazili dle rozpisu, objednali ještě jednu vodní lázeň. Sbalení jsme se hodinu vyčvachtali a k našemu velkému údivu dostali napomenutí dozorčího, že jsme nedodrželi služební hodiny. Kárající však velmi rychle pochopil, že nedostane jinou odpověď, než naše nechápavé obličejíky a šel připravovat osušky nově příchozím.

Při pokusu o opuštění pokoje jsme narazili na problém, že nám chyběla jedna vstupní karta do cimry. Prohledali jsme skříně, skříňky i šuplíky. Dívali se za televizi, pod televizi i do televize. Prolezli a obrátili dočasné ubytování (a někteří i zavazadla) doslova naruby, ale plastová věc nebyla k nalezení. Já jsem se vydal hledat o dvě patra níže, kde jsme před půl druhou hodinou postávali. I když jsem zburcoval recepční a dozorčího (ano, toho co nás huboval), nepomohlo to.

Když jsme se smířili s tím, že karta je ztracená a dojde k dalšímu vyčinění a zřejmě zaplacení, pronesla Káťa hlasité naléhání. Oslovila svého manžela, aby kartu vyndal. Jak on, tak Lucka šáhli do kapsy a nevěřili byste, co se stalo. Zatímco Lukáš třímal kartu stále jen jednu, v rukou mé manželky se objevily karty dvě. Nebylo to kouzlo, jednalo se o blbinu, na kterou jsme zapomněli. Sláva, hubování ani neplánovaný výdaj se konat nebudou.

Jezevčiny (o batožiny se přece nejedná) jsme uklidili do auta a protože se na obloze udělalo hezky, podnikli jsme ještě cestu na hotelovou rozhlednu. Vyšlápnutí několika schodů nám poskytl široký výhled po tu a tam mlhou pokryté krajině. Ale díky orientačním deskám jsme mohli určit, kdy už koukáme bratrům Polákům do talíře.

Zcupitali jsme dolů, rozloučili se s místem našeho mládí a s krátkou stravovací přestávkou u Medvěda jeli domů. U nás proběhlo ještě rychlé kafe, lehké shrnutí událostí a my osiřeli. Víkendové relaxování se nám moc líbilo a moc děkujeme za společnost. Doufám, že podobných víkendů ještě několik zažijeme.