I když jsem dostal s dostatečným předstihem výletní podklady, nebyl bych to já, abych zkoumání neodložil na neurčito. Prostě jsem si přečetl to nejdůležitější, což byl čas odjezdu a celková délka. Ostatní detaily, jakože budeme překonávat výškový rozdíl 700 metrů, vyskytneme se pár desítek metrů od nejvyššího vrcholu naší republiky a půjdeme po hraniční čáry, mi zůstalo skryto. Jen díky své neschopnosti jsem se tak nepřipravil o překvapení.
Jen chvilku poté, co nás Martin naložil, jsme upalovali po dálnici na východ. Vzhledem k tomu, že jsme se dlouho neviděli, neuběhla v autě jediná minuta, nevyplněná hovorem (tak mě napadá, že většinou jsem žvanil já). Profrčeli jsme všemi nástrahami silnic a chvilku po deváté ochutnali mírnou (o deset stupňů dolů) změnu klimatu na parkovišti v Peci pod Sněžkou. Nemuseli jsme se nikterak rozmýšlet, jestli se hned na začátku výšlapu vybavíme teplotní výstrojí. Do batůžku jsme kromě sváči a pití nacpali ještě šály a vyrazili.
Prvních pár set metrů bylo nenáročných. Na obloze se tu a tam dokonce ukázalo sluníčko a my jsme velmi jemně začali uvolňovat sevřené krky od mikin a svetrů. Cesta, neustále mířící jedním směrem se pak začala ale zvedat a nehodlala v tom polevit. I když okolní teplota svůj stupeň nezměnila, pro nás se začalo hodně oteplovat. Jak Martin poznamenal, bylo to zřejmě způsobené tím, že se blížíme k slunci :D. U odpočívadla, kde jsme prováděli lehké nabití sil a nasvačili se, se zjevil dosti vysoký permoník a zeptal se nás, jestli náhodou nejsme zájemci o prezentaci dolu. Sborově jsme odpověděli, že ne, ale jen Martin dokonale předvedl, co znamená popadnout příležitost za pačesy. S vteřinovou chvilkou zaváhání se nás zeptal, jestli bychom se chtěli do temných útrob hory podívat a poté, co jsme nadšeně souhlasili, se za permoníčkem rozběhl.
Výsledkem bylo, že jsme za chvilku stáli oděni v pláštích, s helmami na hlavách, před malou chajdou. S dalšími, nám neznámými, členy skupiny jsme si poslechli historii havířiny na Krkonošsku. Všechny čtenáře musím hned na začátek zklamat, protože Sněžka, i když je prolnuta mnohými štolami, neukrývá žádné vzácné kovy ani drahokamy. Naplněni informacemi, toužící po dobrodružství, jsme vstoupili do království temna.
Prošli jsme si několik set let starými chodbami, mohli si vyzkoušet, jak lehkou a nenáročnou práci měli havíři (samozřejmě ironie jako hrom) a dozvěděli se spousta zajímavých věcí o umění hornickém. I když trasa nebyla dlouhá, vynořili jsme se na denní světlo po hodině. S panem permoníkem jsme velmi společensky rozloučili (dostali jsme návdavkem brožurku) a znovu nastoupili na původní trasu směřující vzhůru.
Od té chvíle se nedalo hovořit o procházce, ale o výstupu. Stoupání, stoupání a zase jen stoupání. Sem tam jsme někoho předešli, někdy předešel někdo nás. Když už jsem myslel, že cesta je nekonečná a jediným vysvobozením je úhyn, nalil mi Martin další odhodlání šlapat do žil. Stačila mu k tomu krátká věta, ve které mi oznámil, že tuhle trasu ušla i jeho malá dcerka. S vidinou toho, že bych byl do konce života označen za bačkoru, jsem se zaťal ťapkat. Nakonec jsme se vydrápali na hřeben a naskytl se nám nádherný, i když mírně větrný, výhled. Dole, hluboko pod námi, se ukazovalo údolí, z kterého jsme vyšli a skoro na dosah ruky jsme měli Sněžku (proč jen já jsem si neprostudoval tu mapu?). Protože jsem na vrcholu naší republiky nikdy nestál, měl jsem obrovskou radost, že střechu Čech vidím na vlastní oči. Majestátní pohled trochu kazila fronta, která se k vrcholu táhla (bez jakýchkoliv pardonů se jednalo o mravenčí dálnici). I když jsme dostali možnost se na vrcholu zastavit, s Luckou jsme to zavrhli a nechali si tak v zásobě další návštěvu tohoto krásného místa.
S dosažením poloviny trasy, jako by se překlopilo počasí. Slunce se začalo víc a víc schovávat a všudypřítomný vítr zalézal pod bundu. Vydali jsme po hřebeni a nabrali tak kurz k autu. Po levé ruce Sněžku, po pravé Polsko jsme přešli rašeliniště a ocitli se u Luční boudy. Obrovské chaty, která kromě ubytování nabízí samozřejmě i něco dobrého a teplého do žaludku. Bohužel kuchař se nám ten den netrefil polévkou do chuti a tak jsme se jen rychle ohřáli a pokračovali dál. Krkonoše nám změnou počasí daly najevo, že horské počasí je nevyzpytatelné. Kromě poklesu teploty vylepšily klima ještě mlhou a občasným deštěm. Stále viditelná Sněžka se každou chvilku skrývala v mracích. Zachumláni do oblečení jsme pokračovali k další chatě – Výrovce.
Tam už jsme se z horského, nehostinného počasí, trochu vymanili a přes Richtrovy boudy dopochodovali zase do Pece pod Sněžkou. Příjemně unavení, ale hlavně spokojení jsme si zalezli do auta. Martin nás stejně bezproblémově, jako cestou sem, odvezl i nazpátek do Prahy.
Moc díky za nádherný výlet a příjemný zážitek.
