V sobotu dopoledne jsme se vydali k Rokycanům a krom koledníků v krojích (Májovníků – divné, v červnu) nebyla cesta ničím zvláštní. Snad kromě vedra, které bylo zapříčiněno vymetenou oblohou a sluníčkem. Ve vesnici Strašice jsme putování po vlastních kolech ukončili a přestoupili do hromadné dopravy, poskytující kyvadlovou přepravu do vojenského prostoru. O tom, že se jedná o hromadnou dopravu, jsme nemuseli ani vteřinku pochybovat. Pět lidí umístěno na metru čtverečním bylo dostatečným důkazem.
Asi desetiminutový zážitek končil na parkovišti kousek od vstupu do areálu. Z dálky už byly slyšet zvuky bitvy, nad hlavami nám proletěla Casa. Protože cesta k hledišti byla lemována různými stánky a vystavovanou technikou, vzali jsme to hezky poctivě a popořadě. Vlezli jsme do prvního stanu a hned za plátěnými dveřmi (padacími) se nás ujala mladá vojanda. Prezentovala nám útvar, u kterého slouží. Číslo ani přesný název si nepamatuji, ale cílem skupiny bylo předpřipravit civilní obyvatelstvo na příchod ozbrojených sil. Z fotek a vyprávění jsme si znovu potvrdili fakt, že máme velké štěstí, že žijeme v centrální Evropě.
Další prohlídka už byla trochu rychlejší. Raketa, tank, vozítko, radar, dělo. Sem tam nějaký ten suvenýrek, klobása a pivko (zcela neočekávaně byla u posledně jmenovaného stánku fronta z všech nejdelší). Prodrali jsme se až k jevišti a zaujali celkem pěkná místa. Napjatě jsme sledovali události. Jako první námi shlédnutou atrakcí byla prezentace pyrotechnické jednotky a dálkově ovládaného robůtka, ničícího vybuchující pasti. Zatímco chlápek, který kolos (velikostně odpovídalo vozítko ještěrce) ovládal, nevykazoval sebemenší vzrušení, děti napětím hopsali a rodičům popisovali celý průběh. Nadšení, které propuklo, jakmile robot svými řetězy odhalil nálož, neznalo pak mezí.
Slunko se rozhodně neschovávalo a svítilo na nás ze všech sil. Nám to však nikterak nevadilo, protože program byl plynulý a mezi jednotlivými akcemi nebyly velké prodlevy. Chvilku po odminovači se v prostoru objevil německý tank s nacistickými insigniemi na bocích a komentátor ohlásil, že budeme svědky bitvy u Dukly. Stalo se. Dlouho odolávající německou armádu nakonec zdolali rudí bojovníci a ukončili tak vládu tyranů. Jedinou velkou ztrátou Rudé armády byl nepojízdný tank Žižka, který se uvedl do nemohoucí podoby poté, co mu majitel vypnul motor. Z bojiště sice dostal dosti nedůstojně (odvlekl ho vyprošťovací tank), ale dostal.
Klapka, střih. Dalším představením bylo představení současné vojenské techniky Armády České republiky v bojových podmínkách. Protože nemá cenu, abych zde detailně popisoval události odehrávající se v téměř hodinovém intervalu, zmíním pouze, že jsme viděli příjezd Range Roverů, bleskového výsadku, příjezd tanků a houfnic, letecký útok vrtulníků, rekognoskaci terénu pomocí bezpilotního letounu (takový modýlek), následný výsadek z helikoptéry, krycí palba a závěrečná tanková bitva. Jestli jste nikdy nebyli svědky takovéto podívané, vřele Vám to doporučuji, protože podle mého názoru je určitě na co koukat.
Po ukončení moderní války jsme se znovu vydali do týlu. Zaprvé jsme si chtěli projít zbytek expozice a za druhé jsme chtěli zmizet z výhně, kterou letní počasí vytvořilo. Já jsem během našeho putování padl do dilematu, zda si koupit nůž, malé tričko, anebo sluneční brýle. Zatímco Lucka byla ve svém rozhodování rychlá a za chvilku si nesla v ruce svrchní část oblečení, já jsem bloudil mezi stánkaři, narážel do přibývajících lidí a nebyl se schopen rozhodnout (nakonec to vyhrály brýle). Hlad, ubývající tekutiny a hluboké odpoledne nám dalo najevo, že je čas se s Bahny rozloučit. Opustili jsme tedy areál a pustili se k místu, kde jsme tušili nástupní zastávku autobusu.
Místo ní jsme našli lidský řetěz nepravidelného tvaru a nedefinovaného začátku i konce. Do toho všeho vnesl velkou dávku zmatku ještě řidič, který předními dveřmi zastavil u nejpozději dorazivších. Tak se stalo, že z hada se stal pobíhající chumel. Jestli si někdo pamatuje ze základní školy termín „Braunův pohyb“ a jeho definici, my jsme byli jeho svědky. I když to bylo hodně těžké, zachovali jsme si chladnou hlavu, dobrou náladu a hlavně krapet slušnosti (na rozdíl od ostatních). Sice jsme nechali odjet pět autobusů, ale do šestého nastoupili jako homo sapiens.
Auto jsme našli ve stejném, i když trochu více rozpáleném, stavu. Se spoustou zážitků a fotografií jsme vyrazili dom.
