Vzhůru na ostrov za královnou a oběma Vilíky.

3. díl: Jak jsme si užili pravé Londýnské počasí

Vstávání jsem v neděli nepokazil. Každopádně to nic neměnilo na tom, že se nám z postele vůbec nechtělo a zažívali jsme malý únavový syndrom. Z pelechu nás ale vypudila vyhlídka na pokračování v poznávání Londýna. Vzhledem k tomu, že se jedná o celkem rozlehlé a mnohohlavé (obyvatel je tam jako u nás v republice) metropole, pouhý den (asi ani týden) nestačí k tomu, pozastavit se nad jeho krásami.

neděle 20.04.2014 11.06.2014 05:58:47 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Lucík a Jenda
KDE (polohy a umístění) zahraničí /
PROČ (důvody a účely) kultura /

Snídaně byla veskrze stejná. Jen tentokrát se několiko spoluobčanů ohradilo nad tím, že by si přáli kafe i džus. Přeci jen, jsme Češi a není to zadarmo. My jsme se snažili od skupiny diskutujících distancovat co nejdále a pro jistotu se nebavit, aby si někdo nevšiml, že disponujeme stejnými řečnickými schopnostmi.

Po nastěhování do autobusu (včetně všech zavazadel a možná i něčeho navíc) jsme byli spočítání, uvítání a informováni o tom, že dnes si již užijeme ostrovní počasí a po velkou většinu dne budeme podrobeni pršení. My s Luckou, bez představy toho, co znamená v Anglii déšť, jsme se trochu radovali, že nasajeme atmosféru. Vyrazili jsme do hlavního města. Bezpečnost – nebezpečnost, vystupovali jsme na rušné ulici, a díky špatně umístěným dveřím (to ježdění vlevo, to je věc), do silnice. Naštěstí nikdo neutrpěl újmu a na chodníku jsme se sešli všichni. Z druhého břehu na nás pomrkával Big Ben (pochopitelně, nemám na mysli seriálovou postavu, ale ručičkovky umístěné na nábřeží). Jeho lákání jsme na chvilku odolali, přejitím ulice se od vody vzdálili a po chvilce se ocitli před památníkem věnovaným pilotům RAF, kteří bojovali a padli při obraně impéria. Rozdíl mezi uctívání hrdinů u nás doma a v Anglii je markantní. Dvě obrovské desky byly z obou stran posety jmény, mezi nimiž byly i Českoslovenští piloti.

Pak jsme se znovu vydali k velkým hodinám. K jednomu z Londýnských symbolů jsme se dostali přehopkáním Temže. Pod velkou věží s ciferníkem jsme obdrželi výklad historie a zajímavostí. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že hodiny se zastavily za svou existenci pouze dvakrát a že jsou starší, než sousední parlament. Vědomostmi nabitý pan průvodčí nás posunul o pár kroků dál a u nedalekého parlamentu (House of Parliament) ve výkladu pokračoval. U jezdecké sochy Richarda Lví srdce jsme se dozvěděli, že vzdálenost mezi členy Labouristické strany a Konzervatisty je rovna délce dvou mečů (aby se navzájem nepozabíjeli). Všudy přítomné bariéry a bezpečnostní opatření prozrazovaly, že můžu být rád za klid, který v Praze máme. Od žluté budovy jsme se odebrali k bílé – Westminsterskému opatství (Westminster Abby), stavbě tak velké, že se mi nevešla ani z několika desítek metrů do objektivu. Do útrob jsme se, i přes velké úsilí pana průvodčího, nedostali (opět jsme museli ustoupit ve prospěch duchovnu). Musím však hodně ocenit jeho smysl pro důvtip a podnikavost. Strážcům opatství totiž oznámil, že nás ani tolik nezajímá interiér, jako pamětní deska, kterou odhalil bývalý pan prezident Václav Havel.

Právě před Westminsterem jsem na vlastní uši zaslechl tolik známé odbíjení Big Benu – byla to desátá. Kolem bílých zdí jsme se odebrali k úřadu Britského předsedy vlády – Downing street číslo 10. Bezpečnostní opatření nám už sice nedala možnost shlédnout dveře s desítkou, ale zážitek to byl i tak skvělý (stál jsem najednou na místě, o kterém jsem jen slyšel). Další naše kroky, které byly skrápěny ohlášeným deštíkem, směřovali ke kasárnám královského jezdectva. Cestou k nim jsme spatřili ještě několik památníků (v podstatě na každém kroku si někoho připomínají). Jízdárnou jsme prošli a na nádvoří nás stihla průtrž mračen. Při pauze na odčerpání tekutin z našich těl pan průvodčí změnil bojový plán. Aby mu promýšlení strategie šlo lépe a pohodlněji, půjčila mu Lucka svůj deštník (samozřejmě kočičí). Průvodce touto pomůckou totiž vybaven nebyl (dle jeho slov bylo důvodem dobalování věcí jeho manželkou) a multifunkční desky, které si držel nad hlavou, už přísun deště nezvládaly. Tímto dobrým skutkem jsme si vysloužili mapu Londýna, která byla jinak věcí zapovězenou.

Útočiště před vodou nám dala kultura, jmenovitě Londýnská galerie, umístěná na Trafalgarském náměstí. Jak rádi jsme si prohlíželi díla světových mistrů, zvláště proto, že byla zastřešena a navíc byl vstup zdarma. I když jsem malířský barbar (nepoznám gotiku od renesance), zaujal nás program, který se odehrával v jednom sále galerie. Tam malé děti (kolem sedmi let) seděly na parketách a bedlivě poslouchali vyprávění o dílech a malířských technikách. Doslova nám vyrazil dech pohled na výsledek malování některých děcek. To co kudrnatá holčička vytvořila za několik minut, bych já nesesmolil ani po hodinovém snažení. Po hodině nasávání obrazové atmosféry a zdlábnutí jednoho chleba jsme se znovu sešli před budovou. Déšť povolil, i když obloha byla pořád stříbřitá a bylo jasné, že dešťová nadílka na sebe nenechá dlouho čekat.

Pohledem jsem se rozloučil s vysoko postaveným Nelsonem a juchal za rychle se pohybujícím davem. Další zastávkou byla Britská admiralita (Admiralty Arch), což je budova (do zatáčky), jak by se dalo očekávat, vychovávající britské admirály. Bez hnutí tuto stavbu pozoruje kapitán James Cook, který, jak jsme se dozvěděli, se stal položkou na jídelníčků divochů (někdy se nevyplácí se vracet). Dlouho alejí, připomínající mi trochu Champ Elyses jsme došli až k samotnému paláci jejího veličenstva – Buckinghamu. I když pan průvodčí sliboval bábovku a pokec s Alžbětou a Káťou, nestalo se tak. Velice potají nám prozradil, že paní domácí moučník patrně spálila a nechává se zapírat.

Stejnou cestou jsme se dostali až na Piccadilly Circus – náměstí s andělíčkem a velkou rohovou reklamní tabulí. Na té je mimochodem stále někde zobrazována prezentace černé bublinkové limonády tajného receptu. Zatímco CocaCola byla nepřehlédnutelná, Amora jsme neshlédli, protože si lebedil pod lešením. Jednou z postraních uliček nabízela vstup do čínské čtvrti. Právě tam jsme dostali rozchod a prostor toulat se desetimilionovým městem na vlastní pěst. Nastala zkouška mých komunikačních schopností v jazyce anglickém.

Opustili jsme hlouček a díky získané mapě si stanovili trasu k místu, které jsme chtěli vidět – muzeum Sherlocka Holmese. Na plánku zabírala cesta asi deset centimetrů, což vypadalo jako velmi dostupné. Abychom ale domů nepřijeli s prázdnou a krom vzpomínek měli i nějaký hmatatelný důkaz své přítomnosti, vlezli jsme do obchodu se suvenýry. Zatímco Lucka si ulovila tričko, já jsem bloudil mezi regály a hledal předmět, který by mě oslovil. Až společně jsme našli něco, co by se nám doma líbilo. Plakát Londýnských památek vyvedený v černobílých fotografiích, na kterých byly zdůrazněny pouze některé objekty jasně červenou barvou (klasicky budka, poštovní schránka a doubledecker). Mrkli jsme na sebe a oběma nám bylo jasné, že bez toho nemůžeme odejít.

Bohužel jsme ale smotaný produkt nenašli a tak jsem zkusil použít lekce v akci. Slovně, ale hlavně gesty (vlastně se jednalo o takovou pantomimu se skřeky), jsem poprosil o vydání plakátu z prodejního stojanu. Zdařilo se a my obdrželi stočenou relikvii. V duchu jsem děkoval paní učitelce Angličtiny za trpělivost a důraz, kterým do mě vtlouká vědomosti. Částečně uspokojení jsme pokračovali v putování za mistrem mezi detektivy.

Když jsme ani po deseti minutách neminuli ulici, kterou jsme minout měli, bylo nám to divné. Znovu jsem si dodal odvahy a otázkou zastavil náhodnou kolemjdoucí. Z otázky se vyklubala celkem povedená konverzace. Dva body pro mě. I když nám slečna nesdělila přesně, kde jsme, našli jsme se. Ono deset čísel na mapě Prahy a stejná vzdálenost na plánu Londýna je rozdíl několika set metrů. Zjistili jsme, proč jsme ještě neminuli ulici – protože jsme k ní prostě nedošli. Nabrali jsme trochu rychlejší tempo (já za Luckou doslova vlál) a po čtvrt hodině se ocitli v ulici Baker Street, před vchodem 221B. Bohužel jsme tam nebyli sami, ale o chodník se dělili s asi padesáti čekajícími. Že bude o Sherlocka takový zájem, nás překvapilo. Místo muzea jsme tedy vstoupili do obchodu, který i přes to, že se jednalo o rozlehlý objekt, neposkytoval mnoho prostoru (hlava na hlavě). Na co si vzpomenete z příběhů Holmese, to se tam (za nelidské peníze) prodávalo. Čepka, housle, dýmka i houpací křeslo. Smutní a přitom spokojení jsme se vydali zase zpět.

Abych vyhověl Mírově prosbě o odevzdání Oyster Card (Londýnská tramvajenka), uchýlil jsem se do útrob undergroundové stanice (i po pěti minutách ostré chůze jsme se nacházeli stále v Baker Street). Tam přišla studená sprcha, která mi shodila hřebínek. Při výměně slov s trochu odměřeným čtyřicátníkem jsem gramaticky pokazil snad všechno, co se pokazit dalo. Čas, tvary i slovosled vzal za své a já pomyslně hodil do svého anglického vzdělání vidle. Ještě, že jste mě neslyšela, paní učitelko.

Protože se v našich peněženkách nacházelo ještě nějaké množství místního platidla, stavili jsme se v několika obchůdcích a pořídili si další drobnosti. Mezi nimi i Vilíka. Abych nezneuctil náš věk a nezpochybnil zdravý rozum, nebudu rozvádět, o co se jedná. Jedno ale musím říci – nelituji toho a z toho obchodu bychom si ho odnesli znovu. Znovu sílící déšť nás pak zahnal do jedné z restaurací, kde jsme si dali kafe a trochu se zahřáli a oddechli si. Do posledního setkání sice nezbývalo mnoho času, ale my jsme se nacházeli kousek od něj. Znovu jsme se tak octli před Londýnskou galerií. Tentokrát jsme ale útočiště nenašli v ní, ale v nedalekém kostele. Tam jsem svou neschopnost ovládat cizí jazyk podtrhl znovu, když jsem pokoušel jedné ženě odpovědět na otázku, jaký je čas. Nejprve jsem ze sebe vyloudil, že je pět minut po čtvrt na sedm. Když se na mě nechápavě podívala, pokusil jsem to rozvést a vypustil, že je za deset minut půl sedmé. Když se ani tentokrát její výraz nezměnil, ukázal jsem jí hodinky. Kývla, trochu se pousmála a konstatovala, že je šest dvacet (myslím, že čas jsme probírali v první kapitole, hned po „my name is John“).

Ve tri čtvrtě na sedm se kolem pana průvodčího vytvořil hlouček, který odvedl na druhé místo setkání. Tam jsme nabrali zbytek a došli až k autobusu. Poslední nalodění, poslední pohled na Londýn, poslední všechno. Zatímco nám pan průvodce opakoval program uplynulých dní, my s Luckou jsme tiše seděli a promítali si vzpomínky. Jednu věc jsme si ale slíbili. Není to naposled, co cestujeme těmito ulicemi.

Cesta nazpátek je vždy trochu rychlejší a pro mě hlavně o dost smutnější než cesta opačným směrem. Protože kanál jsme přeplouvali v noci, nebyl důvod koukat z okna. Posadili jsme se do křesílek a vyprávěli si (a zakoupili si poslední suvenýr). Následných třináct hodin v autobusu se odehrálo bez velkých událostí a na Butovickém nádraží přišlo poslední rozloučení.

Londýn je jedno z nejkrásnějších měst, které jsme kdy viděli a díky průvodci na něj máme jen příjemné vzpomínky. Cestovní kancelář opětovně nezklamala a zaslouží si jedničku s hvězdičkou. Snad ten, kdo v Londýně byl, s námi souhlasí, že stojí za to vidět. A tomu, kdo tam nebyl, návštěvu doporučujeme. Stojí to za to.

...a to je asi tak všechno.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Jak jsem poprvé v životě jezdil vlevo

Konečně se přiblížil dlouho očekávaný den naší cesty mimo kontinent. Přípravy a plánování jídla, finančních potřeb a výstroje a výzbroje odsýpaly velmi rychle. Koneckonců jsme v tom již trochu kovaní a necestujeme poprvé. Ve středu jsme zalehávali s vědomím, že ráno stačí napěchovat do kufru jen hygienu a obsah lednice. Zatímco já jsem několik minut po zhasnutí vytuhl, Lucka prožívala cestovatelskou horečku.

2. díl: Shakespeare ve všech pádech

Když cestujete do krajů, kde si musíte přeřídit hodinky kvůli časovému posunu, lehko se Vám stane, že budete vstávat nadvakrát. Přesně tak se to stalo i mě. Naštěstí má Lucka takový pozorovací talent, že i rozespalá je schopna určit nesrovnalosti na chronometru. Po chvilce přesvědčování mě poslala zpět do postele a já mohl vstát až napodruhé. Snídaně se odehrála ve stejném stravovacím zařízení, jako večeře (a následující den tomu nebude jinak). Co se ale neopakovalo oproti předchozímu večeru, byl zmatek. Ten byl ještě daleko intenzivnější. Někteří členové výpravy nepochopili, že spojka NEBO znamená výběr jedné z možností. Pohled na bojující obsluhy kantýny s rozzuřenou Češkou byl tristní. V autobuse jsme se sešli hned na první pokus, proběhly počty a po úspěšné shodě výsledku s předpokladem jsme vyrazili několik kilometrů (vlastně mílí) za Londýn na středověký hrad Warwick.

3. díl: Jak jsme si užili pravé Londýnské počasí

Vstávání jsem v neděli nepokazil. Každopádně to nic neměnilo na tom, že se nám z postele vůbec nechtělo a zažívali jsme malý únavový syndrom. Z pelechu nás ale vypudila vyhlídka na pokračování v poznávání Londýna. Vzhledem k tomu, že se jedná o celkem rozlehlé a mnohohlavé (obyvatel je tam jako u nás v republice) metropole, pouhý den (asi ani týden) nestačí k tomu, pozastavit se nad jeho krásami.