Jestli někdo holduje hrám typu Dungeons and Dragons (po Česku Dračí doupě), anebo se vyžívá v počítačových hrách podobných Strongholdu, byl by (stejně jako já) v sedmém nebi. Po vstupu do areálu se proti nám rozprostřela kamenná pevnost. Kulaté věže, čtvercové věže, padací most, balista, stany obléhatelů před vchodem a střílny na hradbách. Tím vším Warwick disponoval. Zatímco Lucka určovala tempo a směr pochodu, já jsem kolem ní pobíhal s výrazem malého dítěte o Štědrém dnu.
Díky brzkému příjezdu jsme si mohli hrad důkladně prolézt bez nutnosti třít se a čekat. Rozlehlá stavba je rozdělena na několik sekcí věnující se například společenskému životu u dvora, přípravě rytíře do bitvy a samozřejmě mučení. Je tu možné shlédnout ale i jak dvorní dámy trávily svůj čas a muzeum zbraní a zbrojí. Navíc ve stáncích byly k dispozici suvenýry (my jsme si pořídili pohár – magnetky nebyly), středověké moky i něco na zub. Když se vnitřek a nádvoří začalo plnit lidmi, odebrali jsme se a hrad s jediným (mým) cílem. Spatřit trebuchet na vlastní oči. Povedlo se. Znovu jsem tak popřel svůj věk a vměstnal jsem do sebe mysl malého klučiny. Navíc nám procházka nabídla ještě nádherný pohled na zadní stranu hradu, u které jsme trávili několik fotografických minutek.
Warwick jsme opouštěli právě včas. Dlouhé řady autobusů vměstnaných na parkovišti označovali, že míra naplněnosti dosahuje vrcholného stavu. V mezičase putování někdo oblohu vymaloval nádhernou modrou barvou a doplnil ho sluníčkem. Toho jsme si samozřejmě náležitě vážili a na jeho počest (toho, který to zařídil) snědli dva řízky.
Po půl hodince jízdy (asi 13 kilometrů) jsme se ocitli v rodišti a současně místě posledního odpočinku spisovatele Williama Shakespeara, Stratfordu nad Avonou (prosím, nejedná se o prodavačku kosmetických doplňků). Z malebných uliček bylo cítit historii. Když jsme ale zastavili před domem, který byl o poznání starší než ostatní (ale stejně dobře udržovaný) a před ním se fotili lidi, pochopil jsem, že je něčím výjimečný. A ono opravdu. Stáli jsme proti rodnému domu Willíka. Zde se tedy zrodila legenda, na kterou každý středoškolák připravující se na maturitu, nevzpomíná zrovna rád. Nyní jsem si ale vzpomínání užíval a zašátral v paměti. Hamlet, Romeo a Julie, Mickey a Minnie, Pat a Mat… nebo ne? No, je to už dlouho.
Když jsme procházeli městem, pan dramatik na nás vykukoval z každé výlohy, každého krámku, plakátu i cukrárny. Bylo vidět, že si tu velkých lidí (na rozdíl od nás) váží (anebo že by to byl kšeft?). Když nás pan průvodčí prováděl kolem radnice města a jednoho z bydlišť Williama, příležitost nám nabídla jednu neplánovanou zastávku (ne, nejednalo se o toaletní pauzu). V rámci velikonočních oslav byla veřejnosti přístupná středověká škola, kde se i Willda učil čtení a psaní, ale hlavně poskytuje své služby dodnes. Mladý student ve školní uniformě nás uvítal v předsálí a trochu směle nás provedl historií školy. I když jsem některé slovní obraty zachytil, byl jsem rád, že nám pan průvodce dělal zprostředkovatele záznamu (první dotaz z úst pana průvodčího byl na to, jestli je student ženatý :D). Z celé školy byly přístupné pouze některé místnosti, ale rozhodně to za ten zážitek stálo. Mohli jsme si tak prohlédnout Shakespearovu lavici a porovnat jí s psacím stolem umístěným v učitelském kabinetě. Kupodivu, oba byly důkladně popsané.
Po této milé zastávce jsme pokračovali až ke kostelu Nejsvětější trojice, kde William Shakespeare svou životní cestu ukončil. Shlédnout místo jeho posledního odpočinku bylo povinností (chtěnou) a já jsem si u jeho náhrobku uvědomil, že jsem rád za to, že jsem utrpěl nějaké to vzdělání (ano, přiznám, jsem poslední dobou dost melancholický). Kostel kromě této významné památky je pro Čechy pozoruhodným ještě kvůli jedné věci. Jako v jednom z mála míst v Anglii zde poskytují Česky psané průvodce.
Když jsme se vraceli zpět, z ničeho nic před námi vyrostla budova připomínající tovární halu. Už, už jsem hanobil stavitele s tím, že nebyl zcela při smyslech, když do této lokality umístil cihlovou kreaturu. Krátce nato jsem byl ale obeznámen, že se jedná o Royal Shakespeare Theatre (black swan) a lidi platí spousta peněz, aby tu mohli shlédnout představení. V tom případě ano, krásně to podtrhuje okolí krajiny. Ještě si dovolím jednu perličku. Před divadlem se nacházeli dva červení sourozenci (poštovní schránka a telefonní budka), kteří svým stářím přesahovali součet věku několika z nás.
Poslední zastávkou dnešního dne bylo studentské (nebo studijní?) město Oxford. Přiznám se, nečekal jsem, že budeme potkávat mladé studenty oblečené v uniformách na každém rohu, ale že nejčastější atrakcí k vidění bude Harry Potter, to mě dost překvapilo. K vidění bylo spousta budov s přízviskem nejstarší. Minuli jsme nejstarší dům i nejstarší hospodu. K té jsme se dozvěděli zajímavou historku. Putyku navštěvovali jak studenti, tak i profesoři. A stejně tak, jako alkohol zvedá náladu, umí i zvýšit agresivitu. A to se před nějakým tím stoletím stalo a postavily se proti sobě pěsti lektorů a žáků.
Nakoukli jsme do útrob nejznámější koleje (stejně jako nevypadáme jako věřící, rozhodně jsme nepřipomínali skupinu dychtící po vědomostech) a prohlédli si (z ulice) i velkou halu, která sehrála hlavní roli ve všech dílech již zmíněného Harryho. Protože bylo hezky a my jsme stihli všechno v časovém termínu, dovedl nás pan průvodčí ještě k Oxfordskému muzeu. Tuto budovu jsme hodnotili sice zvenčí, ale i tak bylo na co koukat. Poté přišel rozchod a zábava dle vlastního přání.
Vzhledem k tomu, že penál ani studijní materiály jsme s sebou neměli, procourali jsme si uličky a nahlíželi při tom do výkladních skříní. Našli jsme prodejnu s kouzelnými hůlkami, butik s famfrpálovým vybavením a zpoza jednoho skla na nás vybafl skřítek Dobby. V době, kdy jsme u jedné z Oxfordských věží čekali na celé osazenstvo autobusu, jsme se dozvěděli vskutku zajímavou věc. Navzdory naší domněnce, že pan průvodčí musí být vysokoškolský profesor filozofické fakulty, nebo alespoň historik, nám byla předložena syrová pravda. Zaměstnání našeho pečovatele bylo historii na míle vzdálené. Byl hydrolog a hydrometeorolog (nevím, co je co, ale určitě jedno z toho zkoumá déšť).
Plní dojmů a zážitků jsme naskákali do autobusu a nechali se odvést k ubytovně. Proces večeře se opakoval včetně nabídky jídel, jen se trochu urychlil. Zatímco já jsem zůstal věrný kuřeti, Lucka ochutnala tradiční fish and chips. Z jejího výrazu jsem vyčetl, že se nebude jednat o její oblíbenou krmi. Hurá na pokoj, připravit na poslední den a hurá do peřin.