Zprvu prázdný dům, krom čtyřpackového obyvatelstva, se začal postupně plnit a na večeři jsme se sešli v plné sestavě. Tam se probírala účast na závodě detailněji. Slovo dalo slovo a my jsme se něco málo po sedmé vydali do jedné z Hořovických zatáček, kousek od cíle závodu. Trať a pozice odbočky dala tušit, že se nebude jednat o nudný úsek, ale je zde vysoká šance být svědkem řidičova zápolení s vozovkou. Postavili jsme do prostoru vytyčeného fáborky a očekávali příjezd prvního vozidla. To přijelo zanedlouho, ale rychlost, s kterou se přiřítilo, se nedala označovat za závodní. Byl to pořadatel a rozhodl se pozice přihlížejících ještě trochu poupravit. Jeho rozhodnutí, že pozorovat závod je možné pouze z dvaceti metrů (což bylo v ubývajících světelných podmínkách trošku komické), bylo přijato s velkou nevolí. Nicméně se lidi odsunuli dle nařízených instrukcí, aby se po odjezdu direktora mohli vrátit do svých původních pozic.
Po dalším čekání se kolem nás konečně prohnalo první, zjevně závodní – jednalo se o Porsche, auto. Reflektory, připomínající spíše strážní věže gulagu, ozařovaly vozovku desítky metrů před auto a řev motorů s přehledem přehlušil píšťalku jednoho z hlídačů, jejíž zvuk měl upozornit kolemstojící na blížícího se závodníka. Zatáčka projetá na půl plynu přes ručku, hrabání kol a odlétající štěrk. S jemnými nuancemi probíhal průjezd většiny aut.
Jelikož o autech, závodních autech a závodních autech jezdící rallye nevím zhola nic, pojal jsem účast jako fotografický seminář o pořizování snímků ve zhoršených světelných podmínkách, kde je snímán objekt pohybující se rychlostí kolem sta kilometrů v hodině. Myslím si, že většina profesionálů by Vám potvrdila, že se jedná o umění vyžadující spousta hodin trávených focením. Já, jakožto čistokrevný amatér můžu říci, že se jedná o nadlidský výkon. Každopádně jsem nic nevzdával a fotil. Výsledkem bylo několik snímků vpravdě podobných modernímu umění. Barevné čmáranice ve tmě, sem tam světlo. Neustále se ztmavující obloha mi napověděla, že to ani v budoucnu nebude lepší. Po dvaceti závodnících jsem to vzdal a aparát uklidil.
Protože jeden z rodinných příslušníků mé manželky jest též závodníkem rallye a čirou náhodou (kdo by to byl řekl) se této eRZety (rychlostní zkoušky, jak jsem se dozvěděl) taktéž účastnil, vyčkali jsme jeho průjezdu. Když se kolem nás prohnalo auto, zvukem a obrysem karosérie (jak tvrdili Michal a Lucčin taťka) podobné Jardovu, zajásali jsme a odebrali se domů. Ostatní řidiči na ocase pelotonu nás už nebavili. Každopádně nás zážitek tak nadchl, že jsme se domluvili na pokračování zítra v ranních hodinách.
V sobotu mě musela Lucka doslova vypudit z postele. Ticho a čerstvý vzduch nezkažený Prahou vytváří dokonalé spací podmínky, takže vstávání se stává hodně náročným. Nicméně se mi to povedlo, vstal jsem, trochu posnídal a nasedl do tchánova auta (které stálo již přistaveno před brankou). Tentokrát jsme nejeli jen k místní zatáčce, ale cestovali jsme asi čtvrt hodiny. Srážky za posledních pár dní vykouzlily na oranicích kvalitní bahýnko, takže při přesunu na pozorovatelnu jsme si podrážky opatřili lehkým nánosem (samozřejmě kromě připraveného taťky – ten se vybavil gumáky).
Start byl znovu doprovázen kontrolou, nuceným odsunem (s následným návratem) a silnici zdobila mlha. Na tu jsem měl zprvu zlost, protože rozdílů mezi fotkami v noci a fotkami v mlze není mnoho. Jedny jsou černé, druhé bílé. Naštěstí se tu a tam ukázalo sluníčko a mlha se pomalu rozpouštěla. Závod začal.
Protože jsme znovu stály v úseku velmi ostré pravotočivé zatáčky, nebyla o zážitky a podívanou nouze. Několikrát byl nucen fotograf (vyslaný pořadatelem), ukrytý ve škarpě, odhopkat do bezpečí hluboko do bahna, aby nebyl poznamenán závodním nárazníkem. Viděli jsme jedny skorohodiny (pán se rozhodl, že pojede zpět na start), pár výskoků přes rigol a jednou byl závod přerušen. Důvodem byl odskok závodícího Poláka do polí (i s autem).
Když se mlha rozestoupila úplně a viditelnost byla na jedničku (i když výhled byl trochu pokažen příchodem reportérky, která zakotvila přímo před mým objektivem), já jsem radostně oznámil, že fotky rodinného příslušníka by konečně mohly být pořízeny. S prstem na spoušti a okem u hledáčku jsem očekával příjezd Jardy. Když ani po půl hodině auto neprojelo, zavolal Michal o informace a pak nám je reprodukoval. Bohužel převodovka se odporoučela dvě stě metrů za startem. Ani teď jsem nedostal příležitost se trochu blýsknout svým fotografickým nadáním a pořídit snímek na památku. Pročvachtali jsme se k autu a odjeli domů. Nicméně v průběhu dopoledne padl návrh, že bychom se mohli zúčastnit (bez Michala, ten měl svůj program) utkání místního čutálského spolku.
Naobědvali jsme se (jak jinak než výborně – po dlouhé době jsem si pochutnal na vdolcích), chvilku vytrávili a když dorazil tchán, odjeli jsme na návštěvu k Lucčině babičce. Tam jsem pro změnu zdlábl koláč a kremrole. Tam jsme potkali ještě Lučinou tetu (manželka má hodně košatý strom příbuzných), takže na lavičce, pod slunečními paprsky, bylo spousta témat k rozhovoru. Jakmile se přiblížila doba úvodního hvizdu píšťalky (s drobnou mezizastávkou na zahrádce místní restaurace), odcestovali jsme do Žebráka na fotbalové utkání.
Nedá se to popsat jinak, než předpisové klání okresního přeboru. Počet diváků šel spočítat na prstech jedné ruky s tím, že někdy nebylo poznat, jestli dotyčný fandí bílým, modrým, anebo pouze přišel nadávat rozhodčímu. Abych měl ze zápasu nejlepší dojmy, dostal jsem dvě pivka a klobásku. Čutaná bez jakýchkoliv dramatických obratů skončila nerozhodně 1:1. Nejednalo se sice o prvoligový zápas Arsenalu, ale zážitek a atmosféra byla báječná.
Když jsme dorazili domu, čekala nás pro změnu večeře. Já jsem nemohl ani náhodou odolat dobrotám, které se schovávaly v lednici, a k čaji si nandal po jedné sladkosti. S lehkým sebeobviňováním jsem ulehl a hned usnul.
Do nedělního rána jsem procitl až dopoledne. V deset hodin jsem se dopotácel do obýváku, a když jsem popřál dobrého jitra, dva páry očí (kočičí nepočítajíc) na mě hleděly dosti nechápavě. Byl jsem vyzván, abych se nasnídal, ale Lucčina mamka dodala, že s „citem“. Jsem dost čitelný a už i tady se o mě ví, že jsem schopen stláskat mraky sladkého, i když vím, že v horizontu dvou hodin se bude podávat oběd. Po obědě jsem, stejně jako celý víkend, nevykazoval žádnou činnost, ale i tak čas hrozně rychle utekl. Po dlouhé době jsme se (nechtěně, protože auto je zasaženo nemocí) odebrali na nádraží a cestu do Prahy absolvovali vlakem.
Další jarní víkend skončil. Moc děkuji za pohostinnost a program, kterého jsem se mohl zúčastnit.
