Hned v sobotu, jakmile jsem vylezl na balkón, jsem zjistil, že žabky nejsou rozhodně v kondici, anebo setsakramentsky lžou. Jediné, co mě neodradilo od fyzického výkonu, byla absence deště. Obloha byla zamračená, teploměr neukazoval nikterak vysoko, ani když jsem se na něj úpěnlivě a prosebně minuty koukal. Ale byli jsme dohodnuti a nikdo nic nezrušil (což bych se zřejmě ani nedozvěděl, protože poslední dobou používám telefon spíše jako těžítko).

V pátek ráno jsem si krapet přivstal, doladil a vyzdobil kolo a vymazal si dosud ujeté kilometry na měřiči. Důvodem nebylo mé rozhodnutí začít novou sezónu pěkně od začátku, ale protest tohoto zařízení proti požadavku na fungování. Světla, kapsu, řetěz a blatník jsem si nainstaloval na kolo a vyrazil. Podle harmonogramu jsme se sešli se Zdendou na Kačerově a vyrazili vstříc Mírovi (ten se přibližoval z druhé strany). Míra utrpěl lehkou indispozici, takže sice dorazil o trochu později, ale úsměv přes celý obličej vykouzlil hned na začátku.

Trasa daná nebyla. Prostě šlapat, dokud budeme moci. Naše putování Vám popisovat nebudu, protože ho nedám dohromady. Jen díky Zdendovi, který to nacvakal do mapy, máte možnost vidět, kudy jsme šlapali. Nevím, jestli je ten údaj směrodatný, ale celkem to vydalo kolem pětadvaceti kilometrů. Projetá místa pro nás zase nebyla tolik důležitá, jako sranda, kterou jsme na bicyklech zažívali. Chvílemi naše počínání připomínalo výstup cirkusových artistů, někdy se nepříliš vzdalovalo chování uprchlých svěřenců psychiatrického zařízení. Ale o to přeci šlo, ne?

Z toho všeho blbnutí jsme museli vydanou energii načerpat v jedné Chodovské restauraci. S tím dobíjením jsme to krapet přehnali a s funěním jsme se museli notnou chvilku přemlouvat k nasednutí na kola a pokračování. Nakonec se podařilo a my jsme odcestovali kolem Hostivařské přehrady k bodu našeho rozloučení (nejdřív se odpoutal Zdenda a my s Mírou ještě chvilku pošlapávali společně). Přiznám se, měl jsem toho dost a vidina dalšího šlapání domů mi nepřišla lákavá. Vzdal jsem to a nalodil se na metro na skorokonečné céčka. Oba mí spolukolovníci si zachovali čest a domů se dopravili po svých.

Sezóna je tedy pro mě otevřená a já doufám, že podobných výletů bude ještě hodně. Oběma klukům moc děkuji za příjemně strávenou sobotu a přeji hodně sil do budoucích výletů.