Jak je velké většině z Vás známo, cokoliv, co zavání tancem a parketem, nenávidím a podřizuji se tomu pouze v krajních mezích (svatba byla ten případ). Když mi Martin zavolal (ve stejný den, kdy tam jela Lucka provozovat kadeřnickou činnost), proč jsem zatajil doma, že se o víkendu koná plesání, vytušil jsem, že je zle a že tomu neujdu. Přiznám se, klel jsem na všechny strany. Což o to, navlíknout se do obleku a tvářit se společensky, to by mi šlo. Ale to tancování…

Na chvilku jsem si zahrál na telefonní ústřednu, volal sem (Romanovi, Lucce) a tam (Lucce a Martinovi) a mé pohoršení velmi rychle povadlo. Dozvěděl jsem se totiž, že se nejedná o ples, ale o jakési setkání, na kterém se mám dostavit v „pětadevítkách“ (maskáčích) a že ženy rozhodně nemusí být zahaleny do večerních rób. Tak ono to nakonec nebude tak zlé.

V pátek se stavila Anička (Martinova manželka) s tím, že svého chotě hodlá překvapit. Nepojede totiž z domova, ale ze zcela tajného místa (od nás a s námi). Celé tajemství Martin rychle odhalil tím, že během několikavteřinového telefonického rozhovoru s manželkou oznámil, že je mu jasné, že přijede s námi. To je právě ta logika.

Protože oběma ženám to slušelo, vypadal jsem vedle nich, jako náhodný kolemjdoucí zrovna se vracející z lesa. K dokonalé image zálesáka jsem postrádal jen žebradlo, dřevěný klacek a odér ohně. Tentokrát jsem si byl stoprocentně jistý, že otáčející se hlavy a zkoumavé a nechápavé pohledy patřily mně. Ale byl to rozkaz a o těch se nediskutuje. Před centrem jsme se setkali s Martinem, Haničkou a Pepou a Pelim.

Jakmile jsme vstoupili do útrob Kongresového centra (Paláce kultury), dostoupilo moje zostuzení bodu vrcholu. V maskáčích jsme tam nacestovali jen my. Kam oko pohlédlo, všude postávali papaláši v oblecích, šarže v uniformách a kravat tam bylo nepočítaně. U jezdících schodů nás uvítal (ve stejném obleku) Roman, který nám předal vstupenky a uvedl nás krátce do dění (jako proč tam jsme). Nechali jsme se doprovodit (já se sklopeným zrakem, abych nevnímal načinčané okolí) až ke stolu (který se naštěstí nalézal na samém konci) a zasedli. Protože na stole bylo příjemné pohoštění, pustil jsem se do likvidace chlebíčků.

Na úvod jsme byli svědky ceremoniálu slavnostního nastoupení vlajek (samozřejmě nepřišly samy, přinesli je vlajkonoši). Pak se u mikrofonu střídali různě postavení (nemyslím na pódiu, to bylo pro všechny stejné) funkcionáři. Vesměs se dopustili všichni toho samého. Představovali, děkovali a slibovali. Nastalo předávání ocenění. Protože oceňovaných bylo spousty, vyplnili jsme čas, kdy skupinky jmenovaných nastoupili k dekorování a zase se odebrali na své sesle, povídáním, trefnými poznámkami k setkání a dalším, radostným postřehům života.

Jednou z velmi přínosných věcí večera (krom přichystaného pohoštění), bylo pivko za patnáct. Za tu cenu bylo poslouchání děkovných ovací příjemnější. Kde se vzalo, z ničeho nic se ozvalo Romanovo jméno, jakožto žádané osoby pro předání medajle. Roman, tajemný jako Zoro, se jen ušklíbl a odešel vstříc publiku a pódiu. Jakmile se vrátil, byli jsme zvědavi, na tu nádheru, kterou obdržel. Vyznamenání bylo zdokumentováno na jakémsi diplomu a místo klasické medaile zvolil autor podobu psích známek americké armády opatřené o věnování. Hezké, i když jsem nepochopil, proč to bylo opatřeno i poškrábáním. Nesmím opomenout, že Roman nebyl jediný z řad naší roty, kdo obdržel placaté poděkování.

Když byly všechny osoby obdarovány, započala volná zábava. Nejprve se spustily rytmy české vesnice. To už jsem měl v sobě dvě a půl piva, takže mi nohy lehce podupávaly do rytmu. Nebylo třeba se ale obávat chuti do tance. Dobře jsme se bavili, já Lucce ukazoval některé spolubojovníky ze záloh (kteří se tam občas mihli) a užívali si večera.

Roman se poté odebral provozovat pro něj smysluplnější činnost. Jel na chatu. I my jsme si chvilku po nástupu kapely „Šlape to“ řekli, že opustíme bojiště a uchýlíme se domů. Ve společném chumlu jsme docestovali až do metra a s přibývajícími stanicemi jsme se začali rozpadat.

Z prvotní obavy se vyklubal hezký večer a můžu říci, že jsem velmi rád, že jsem se ho mohl zúčastnit. Příště si budu pozvánky prohlížet daleko pozorněji. Slibuji.