Jak jsme si konečně splnili sněžné radovánky

Po dlouhých dvou letech se Lukášovi a mě konečně poštěstilo užít si sněhu s dřevíčky na nohou. Všechno (díky bezchybné plánovací schopnosti Lukášově) klaplo a my jsme podnikli o víkendu výlet do Šumavského Zadova (známého také jako Churáňov). Ženy a děti jsme nechali doma, což nebylo sice gentlemanské, ale po návratu jsme zjistili, že nikterak nespolečenské a naše manželky se dobře bavily.

sobota 01.02.2014 06.02.2014 00:00:00 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
KDO (osoby a obsazení) Lukáš /
KDY (období a interval) víkend / zimní dovolená /

Hned po práci mě Lucka vyzvedla v práci a my odsvištěli z Prahy. Cestou jsme podnikli pár zastávek, ale cesta byla čistá a prázdná jako právě vyleštěná podlaha. Po příjezdy následoval uvítací ceremoniál. Nejdůležitějšími v něm byli samozřejmě kluci. Museli nám vypovědět, co že se za ten dlouhý čas, co jsme se neviděli, událo. Protože se ježíšek hodně opozdil a několikrát se omluvil, že se nemohl dostat, dostali Domísek s Davídkem své podstromečkové překvapení až teď. Obří sklápěčka a bagr měly tak velký úspěch, že jsme dostali šanci na pár minut se přivítat také s Káťou a Lukášem.

Pak se to všechno tak nějak sbíhalo bez ladu a skladu a těžko si vzpomenout na dějovou linii. Káťa dělala hodinový dort, což není dezert připravovaný hodinu, ale sladká dobrota v podobě ukazatele času. Domísek pomáhal mamce lepit čísla a předvedl, že se už se v nich vyzná. Nespletl jsem ho ani svými matoucími posloupnostmi. S taťkou jsme si pak chvilku sedli k Play Stationu starší generace (rok 1990?) a pařili jsme dobrodružství Chipa a Dalea a SuperMaria. Proběhla velmi rychlá montáž lyží – bezpečnostních prvků a byly nám prezentovány dva nové přírůstky do rodiny. Morče Čumáček a králíček Ferda.

Jak jinak, samozřejmě o nás bylo dobře postaráno a dostali jsme výbornou večeři. Chvilku se zlobilo, chvilku se povídalo, pořád jsme se ale dobře bavili a smáli se. Musím říct, že zůstat bez úsměvu na tváři a předstírat zlobu (doprovázenou mračením), lze jen velmi těžko, když duo bratří začnou pronášet moudra. Pořad s tímto obsazením by byl podle mého jedním z nejsledovanějších.

Abychom se našim drahým polovičkám mohli věnovat alespoň chvilku, bylo jako páteční večerní program určeno hraní her (klasicky naše velmi oblíbené Česko – tentokrát ve filmové podobě). Ověřili jsme si, že naše znalost filmových hlášek je sice velká, není však všeobsahující a že existují v našich krajinách režiséři, producenti a dokonce i filmové počiny, o kterých nemáme ani páru. Abychom byli schopni ráno vstávat, odebrali jsme se do pelechu chvilku po půlnoci.

Sobotní budíček nebyl pro mě nikterak těžkým, když jsem si uvědomil, že na mě čeká lyžovačka a celodenní radovánky s Lukášem na svahu. Sbalil jsem všechno, co se válelo kolem jezevce a odebral se velmi potichu, téměř nehlučně (vtip) do obývacího pokoje. I když jsem si myslel, že jsem v celém domě vzhůru pouze já, zjistil jsem, že jsem se šeredně mýlil. V kuchyni jsem totiž našel Káťu, která nenesla ani pramalé známky ospalosti a připravovala nám svačinu. Dvě termosky, ze kterých se kouřilo, dávaly vědět, že o nás bude velmi dobře postaráno.

Výstroj a logistický materiál jsme naskládali do auta a vyrazili. Čekala nás mírně uklouzaná, hodinu a půl dlouhá cesta na jih. Lukáš nás naprosto neomylně navedl až k cíli. Tam jsme, pravda, trochu zakufrovali, ale jen díky tomu, že jsme čekali zasněžené vrchy a ne skoro jarní krajinu v rozpuku, s pár bílými fleky, opakujícími se po třech metrech. Tak jsme zjistili, že z původních šesti sjezdovek jsou v provozu jen dvě. Nedostatek sněhu nám ale radosti neubral, my jsme zaparkovali hned pod svahem a nasoukali se do kosmických bot. Ladným krokem se přikodrcali ke kase a zakoupili celodenní permici. Vzhůru na vrchol!

Popisovat šestihodinové ježdění nahoru a dolů by pro Vás nebylo asi zrovna zábavné a tak to shrnu do pár vět. Kromě jednoho pádu (mého, když jsem se pokoušel zatočit v téměř nulové rychlosti) bez jakékoliv kolize. Každým sjezdem jsme si zlepšovali a vybrušovali své jezdecké umění a po dvou hodinách jsme pokořili modrou sjezdovku téměř bez zděšení v očích. Jedinou věcí, která byla pro nás nová, byla fronta před vlekem. Kombinace nedostatku sněhu, jarních prázdnin a hezkého počasí nalákala na lyže mraky lidí. K obědu jsme pozřeli smažák s hranolky a nenechali si ježdění nikým otrávit. Když na hodinách odbila čtvrtá, poskládali jsme výbavu a odebrali se na místo odpočinku (ne posledního, pouze nočního).

Abychom nemuseli putovat za postelí celých 200 kilometrů, Lukáš zajistil přespání v nedalekém penzionu. Velmi pěknou, nově rekonstruovanou, dřevěnou chatu jsme našli bez potíží a po setkání s panem majitelem se ubytovali. I když jsme měli původně v plánu ještě večerní lyžování, po uvedení svých těl do horizontálních poloh jsme ho opustili. V neděli si ještě dvě hodinky pojezdíme a to nám bude oběma stačit. Zušlechtili jsme se tedy a odebrali se na večeři. No, vlastně na výkrm.

K jídlu byl totiž talíř polévky, která by nasytila regiment, pak kuře s bramborem (z toho měl Lukáš moc velkou radost) a mísa salátu, která se nedala sníst. Pokrm byl lahodný, ale bylo toho moc. Večerní zábavu jsme tedy započali funěním a povolováním kalhot. Protože se na jedné ze stěn jídelny nalézala televize, kochali jsme se chvilku její společností. Zkoukli jsme zprávy (zvířátka – vražda – znásilnění - bulvár) a rozdělali si Aktivity. Kdo tuto hru nezná, podotknu jen, že se jedná o společenskou hru určenou minimálně pro čtyři hráče. My jsme ale šikovní, pravidla jsme si upravili a hráli to jen jeden na jednoho. Chvilku po začátku Matrixe, se do klubovny přiřítily tři osoby (dva mužského, jedna ženského rodu) a rozjeli svou vlastní zábavu. Otevřeli si flašku bílého, během půl hodinky ji vyprázdnili a šli spát. Když nám na stole nezbylo žádných kartiček s úkoly a Neo sám sebe spatřil za vyvoleného, i my jsme se uchýlili do postelí. Po dlouhé době jsem usínal u zvuku rádia – naše staré, dobré adaptérkování.

Neděle se odehrála přesně tak, jak jsme chtěli. Dvě hodiny jsme ještě strávili na sjezdovce a pak se odebrali zase k domovu. Doma nám bylo oznámeno, že se naše ženy vůbec nenudily, ba ani netruchlily a šly spát půl hodiny před pátou hodinou ranní (no jo, hřálo je mládí). Vyměnili jsme si zážitky, trochu rozdováděli kluky a po rozloučení jeli domů. Vlastně ne domů, ale směrem k domovu. Návrat totiž trochu připomínal bojovku. Stavili jsme se u Lucky, nabrali skříňku, odjeli do Prahy, na jejímž kraji jsme odevzdali lyže a nakonec s reklamací skříňky na Čerňák.

I když jsme počítali s tím, že výměna zboží bude časově náročnější, zdaleka jsme netušili, že tam strávíme krásnou hodinku. Během našeho zevlení u pultu informací jsme se setkali s opravdovou špičkou lidského pokolení. Nejprve pracovnice důsledně kontrolovala každičký údaj faktury (překontrolovala i barvu razítka), než zavolala pracovníka sanitárního zboží. Mladičký glóbusáček, který dával najevo své odhodlání odevzdávat co nejlepší pracovní výsledky, se přiloudal po deseti minutách. Když jsme mu oznámili, jaká je naše potíž (expresní služba dodala správné umyvadlo, ale větší podumyvadlovou skříňku) a pultmistrová mu to ještě jednou pro jistotu přednesla, oznámil nám, že nám donese správný kus, pokud bude na skladě. Pětadvacet minut uteklo celkem rychle a před námi se objevil paňáca s umyvadlem v ruce a dobrou zprávou, že umyvadlo jest.

Nevěděli jsme, jestli se máme smát, anebo brečet a tak jsme si zachovali profesionální postoj a oznámili mu, že jsme neskonale rádi, že jsou umyvadla na skladě, ale my poptáváme skříňku. Globusáček odcestoval a za dvacet minut (vida, zlepšil se) se vrátil s papírovou krabicí rozměrově odpovídající. V tu chvíli se probrala kontrolorka a v ní dlouho potlačovaný pocit důležitosti. Zkontrolovala kódy, a protože neodpovídaly, poslala mladíka pro skener. To už Lucka nebyla docela v pohodě a já se pro jistotu přidržoval pultu. Po deseti minutách očividného bloudění (tu a tam jsme ho zahlédli) přinesl elektronickou krabičku. Píp, píp, a hle, odpovídá to. Naložili jsme bednu a chystali se projet brankou do obchodu. Paní generálová se znovu projevila a pronesla naším směrem zákaz vstupu s tímto zbožím. S jemným vztekem jsme se zeptali, jestli náhodou nejde krabice označit, jako zaplacená... vida, šlo to. Nervy drásající epizodka nás za chvilku opustila, ale na Glóbusáčka jsme narazili ještě dvakrát. Zřejmě hledal osobu, od které si půjčil skener.

Když to tak popisuji, je to hrůza, jak to rychle uteklo. Každopádně ale moc děkuji, že jsem si mohl zase po tak dlouhé době zalyžovat a prožít krásný víkend.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.