Vzhledem k tomu, že na pódiu (což byl vagon metra) se vystřídalo několik hlavních aktérů, nejdříve si dovolím je uvést, jak vstupovali na scénu. Kromě těchto postav zde účinkovali i další role, ale ty nejsou tak výrazné, jako tyto:

Nervózní třicítka – blondýna oblečená do bílé košile, šedivých plátěných kalhot a jakýchsi piškotů, které zdobily její chodidla. Nevím, jestli dotyčná prožívala epileptický záchvat, připravovala se na hudební zkoušku (coby bubeník), nebo ráda tancovala. Každopádně její podupávání, neustálé změny sedací polohy a slepičí chování (při kterém osoba velmi nepřítomným výrazem pozoruje okolí a hlavou pohybuje dosti rychle) nasvědčovalo, že není zcela v pořádku.

Zombie – anglicky mluvící (možná, že se i v zemi mrtvých mluví angličtinou) párek mladých lidí, kteří byli nedávno přítomni velmi blízko výbuchu. Alespoň jejich potrhané, zmuchlané a ohořelé šatstvo tím bylo důkazem. Chlapec měl po nohou a rukou zajímavé obrázky a holčina (nebo co to bylo) nejspíše pozřela silný magnet, neboť měla po obličeji různé kovové součásti. Nikdo mi nemůže vymluvit, že si tohle člověk nechá udělat dobrovolně.

Horst a jeho dětský sbor – silnější pán dosti podobný Trautenbergovi. Jen klobouček a hůlka mu chyběla. Namísto toho třímal v ruce kytaru, která pocházela nejspíše z levného zboží, neboť měla jen pět strun a velikostí připomínala hračku. Kolem něho poletovalo, strkalo se a pokřikovalo stádo malých, asi desetiletých, němčíků.

Důchodkyně na společné cestě – Thelma a Luisa po čtyřiceti letech.

Ingrid a klony – Typická obyvatelka severských zemí, rozkopírovaná do pěti podob. Na jednotlivých exemplářích byly při důkladném pohledu patrné drobné změny, většinou jen v šatstvu, držení těla a hlasitosti smíchu. Jinak všech šest se honosilo modrou barvou očí, jasně žlutými vlasy a bledší než bledou pokožkou.

A jaké bylo představení?

Jak jsem psal, bylo odpoledne a já jsem se chystal podstoupit cestu domů. Nastupoval jsem na Chodově a nic nenasvědčovalo tomu, že dnes zažiji něco výjimečného. Když souprava zastavila na Roztylech, dveřmi vstoupila „nervózní třicítka“ a umístila se na sedadlo přede mne. I když jsem si četl, vibrace podlahy prozrazovaly její činnost. Začal jsem pozorovat. I když slečna neměla v uších sluchátka, ani jiné nástroje vykazující zvuk, dotyčná své nohy nutila do zajímavých tanečních kreací. S hlasovým záznamem oznamující uzavření dveří, se ve vlaku objevili „zombie“. Měl jsem pocit, že si pro mě přišla smrt. Naneštěstí si otrhanci sedli také naproti mně, tedy hned vedle nervózy, jejíž nohy se střídavě objevovali asi deset centimetrů nad podlahou. Metro se rozjelo. Smrťák vyprávěl své partnerce nejspíše nějakou veselou historku z podsvětí, neboť ta se začala smát a poodhalila, že kousky kovů se nalézají i v jejím nitru. Třicítka byla v rozkvětu a začala nohama slídit, kam až její údy dosáhly. V duchu jsem začal tušit, že tahle cesta bude dlouhá.

Na Kačerově se do vagónu prodrala lavina dětí, německy řvoucích a dupajících po všem, co se ocitlo pod jejich sandálky. Já jsem se připletl (i když jsem seděl) do cesty roztomilému tlouštíkovi, který mi zkrášlil boty špínou, pomuchlal palec a složil noviny batohem do nečitelného stavu. Jako velitelem těchto dítek, ukázal se býti Horst. Nejenže na něm bylo vidět, že také nenalézá prostoru, protože se na své svěřence lepil, ale nejspíše nebyl vybaven řečí. Každého oslovoval totiž rukou na dosti choulostivých partiích. Ale jak se i náš stát poučil, toto chování je normální. Velmi mě zaujala jeho kytara, která byla vybavena pouze pěti kolíky (a proto jen pěti strunami). O rozměrech tohoto hudebního nástroje jsem již psal v úvodu. Byla prostě malá. Nevím, co s ní Horst zamýšlel. Možná, že se v německy mluvících zemích hraje pouze na pět strun, tak proč utrácet za něco, co nepoužívám, že? Na nervózní třicítku jsem již neviděl. Zeď „dédéeráckých“ capartů mi clonila ve výhledu. Protože se zeď neustále mlela, byl mi poskytnut na chvilku výhled, při kterém jsem zjistil, že už žmoulá v ruce mobilní telefon, mile se usmívá a podlahu již netrápí. Tak už asi konečně napsal...

Zombie se vytratili a s nimi odešel i sbor tyranů. Letmým pohledem na svou nohu jsem zjistil, že poškození boty po nájezdu němců nebude trvalé. Poškození palce však na dlouhou dobu ano.

Na Vyšehradě se osazenstvo vlaku rozšířilo o „Thelmu a Luisu“. Kolem nich se nacházely asi tři páry volných sedadel. Jim však do oka padla pouze jedno. K tomu se obě dobelhaly a začaly si dávat navzájem přednost. Jejich galantnost přerušilo cuknutí vagónu, které obě uvedlo do pohybu (spíše letu) a umístilo je na pána sedícího vedle mě. Díky bohu, že tam seděl. Jinak bych je na klíně přivítal já. Chvíli měly nápad pokračovat v tanci při jízdě, ale pak to vzdaly a na příští zastávce vystoupily.

Jednu, možná dvě zastávky se nestalo vůbec nic. Neuvěřitelné. Jakmile vlak zastavil ve stanici Florenc, nastoupila „Ingrid“ a pak ještě pětkrát. Nevím, jestli je možné docílit takovouhle podobu přírodně. Takže je možné, že nám vědci lžou a klonování lidí a již zcela běžná věc. Nechápu ovšem, proč klonovaly zrovna tento objekt, když na světě je spoustu lepších možností. Jejich vybledlá těla okupovala sedadla napravo ode mě. Hlasitý projev (nejspíše porucha při kopírování, nebo dědictví po vikingách) se nesl po celou dobu působení těchto dívčin v prostředku MHD. Chvílemi se oddávali zpěvu, chvíli utužovaly svá těla mlácením a jako vrchol předvedly zmatek při otvírání dveří. To, že se na trase C otevírají dveře někdy vpravo, jindy vlevo, nebyly schopny pochopit a vystoupit z vlaku chtěly pomocí síly.

Konečně se ozvalo z repráku „Prosek“ a já jsem zcela vyčerpán opustil scénu tyranie. Na různých částech těla jsem měl vzpomínku na každého aktéra tohoto dramatu. Od třicítky brnění kloubů, zombie mi daly poznat nových vůní, Horstovo dítko mi upravilo chodidlo, stařenky vyzkoušely tvrdost mé holeně holí a Ingridky na mě zanechali zděšení.

Každopádně tohoto poznání nelituji, protože se člověk zocelí a myslím si, že kdo přežije jízdu metrem, přežije cokoliv.