Protože nejsem příznivcem mrhání a brzkého utrácení čehokoliv, opětovně mi na prosinec zbylo mnoho dní dovolené (kterou nejvyšší nařídil utratit) a já si tak mohl užívat třítýdenního volna. Na svatou Lucii jsem šel naposledy do práce. Je pravdou, že když jsem přál svému šéfovi krásné prožití vánoc, nekoukal se na mě zrovna radostně. Poté, co jsem mu dokázal, že mi volno schválil, sice výraz nezměnil, ale pustil mně.
Každému, kdo si představuje, že jsem jen seděl doma a válel se, musím oponovat. Již týden před dovčou se mi můj kalendář začal plnit povinnostmi a závazky. Došlo to až tak daleko, že jsem si vytvořil speciální arch papíru, na který jsem data zvěčnil. Harmonogram v jistých dnech připomínal diář hodně postaveného managera. A co že jsem to tedy dělal?
Dveře
Hned v pondělí nám přišla firma montovat bezpečnostní dveře (to aby nás nikdo neukradl). I když mě technik (který přišel pár dní předtím provést zaměření) ujišťoval, že to bude brnkačka, nejednalo se o bezproblémovou instalaci. Na šichtu dorazili dva pánové. Jeden starší, očividně zkušenější, česky mluvící, druhý mladý, silnější, východně mluvící. Seznámili jsme se, já nabídl kafíčko a pití a pánové se dali do práce.
Protože si mladík objednal rozpustnou kávu, nezapsal jsem se jakožto hostitel nejlépe. Já sám instantní směs moc nepiju a návštěv, kterým je možné tuto variantu podávat, moc není (vlastně už nás nikdo nenavštěvuje). Když jsem otevřel plechovku, pozdravila mě vůně připomínající kafe jen velmi okrajově. Stejně tak vzezření bylo dosti pochybné. Ale což, pomyslel jsem si, nechtěl turka, tak co se budu rozčilovat. Téměř neupitá tekutina v opuštěném hrnečku byla jasným důkazem toho, že si pán moc nepošmáknul.
Asi po deseti minutách, kdy se začaly po chodbě linout dosti brutální zvuky a sem tam zaznělo sprosté, opovážím to nazvat až sprosté, slovo, jsem se šel podívat, jak jde odborníkům práce od ruky. Hned, jak jsem se objevil mezi futry, hodil po mě staršina pohledem a podal mi krátký, leč velmi výstižný report o situaci. „No, co vám budu vyprávět, kdybych mohl, tak bych do těhle futer tyhle dveře nerval.“ Pokusil jsem se usmát a rychle se vytratil. Když uběhlo dalších 15 minut, zavolal si mě znovu a sdělil mi, že když urvali cosi ze dveří, obrousili sem tam něco ze zárubní a jisté prvky nepoužili vůbec, dají se dveře zavřít. Na mou otázku, zda bude tedy bezpečnost zajištěna, se nejistě ušklíbl, podrbal se a utáhl něco šroubovákem.
Po třech hodinách jsem podepsal fakturu o provedené práci a obdržel klíče. Vzhledem k tomu, že dveře zatím drží a dají se zamknout i odemknout (nevím, co z toho je důležitější), jsme spokojení.
Znovu k modelaření
Rozhodně se nemůžu prohlásit za modeláře plastikových modelů. Charakterizoval bych se jako člověk, který od mládí pomocí lepidla sestavoval letadla. Tuhle činnost jsem ale nějakou dobu nevykonával. Ani nevím, čím to vlastně bylo. Prostě nebyl čas (ano, ta nejtrapnější odpověď). V úterý jsem se ale k tomuto koníčku zase vrátil. Ne z vlastního rozhodnutí, ale díky tomu, že jsem od Markéty a Máry dostal k narozeninám model helikoptéry (anebo vrtulníku?) Mil Mi-24 Hind.
Znovu jsem tedy vyndal všechny pomůcky k modelaření, které jsem za tu dobu nasbíral, a rozhodl se, že se do toho znovu pustím. Velkým restem, který mi zbyl ve skříni, byly dva rozdělané modely. Německý Me-262 (1:72) a můj zamilovaný Mitchell B-25 (1:24). Pustil jsem se do Němce.
Od té doby jsem začal pravidelně navštěvovat obchod Pecka Modelář v Letňanech (díky za to, že tam jsou). Nejdříve jsem si pořídil sadu pilníčků a barvy. Až v obchodě jsem se rozhodl k tomu, že si pořídím ještě modelářskou podložku. Celý nadšení jsem se pustil do lepení. Práce celkem šla. Až do té doby, než jsem zjistil, že zaprvé potřebuji závaží o celkové hmotnosti 20g, aby mi model nepadal na zadek a zadruhé, zanedlouho přijde na řadu barvení. I když jsem si dávno koupil airbrushovou pistoli (protože moje patlání štětcem bylo prostě katastrofální), měl jsem z toho obavy, protože se nejednalo o žádnou špičku, dala se pistole použít pouze pro velké plochy. Začal jsem přemýšlet o tom, že bych si koupil airbrush o něco lepší. A myšlenka rostla a začala mi vrtat v hlavě.
Ze stavu hloubání mě vyvedla Lucka. Řekla mi, že pokud po tom toužím, nemám o ničem přemýšlet, oblékneme se a dojedeme jí koupit (no není ta ženská poklad?). Stalo se. Z obchodu jsem ale neodcházel jen s pistolí. Odborníci, kteří se u Pecky nacházejí, mi prozradili, že pokud nemám kompresor, moc si krásného nástřiku neužiju. No, hádejte, jak to dopadlo? Ano, zakoupil jsem i kompresorek.
Hned můžu říci, že to stálo za to. Nenastříkal jsem toho sice mraky a k uměleckému dílu to má hodně daleko, ale rozhodně to stálo za to. Stíhačku jsem dodělal (chybí mi jen ty zpropadené fleky kamufláže) a už se těším na bombardéra.
Shánení, nakupování
Letos snad poprvé jsem měl asi 14 dní dopředu opatřeny všechny dárky a nemusel jsem tak prožívat každoroční běsnění a duševní ztrádání. Stejně tak jsme se včas zásobili surovinami, abychom nemuseli panikařit v předvečer třiadvacátého, že něco nemáme. Cukroví bylo nazdobeno (velmi málo ochutnáno) a všechno připraveno na hladký průběh. Sem tam jsme něco vytvořili, uvařili, dokoupili. Ale jinak zařízeno naprosto dokonale (klasicky ne mým přičiněním).