První cesta manželů

Protože se každá správná svatba neobejde bez cestovatelského potvrzení, aby byl utužen vztah (a někdy i zamakáno na potomstvu), ani my jsme to neudělali jinak. Protože nejsme zastánci nákladných a dlouhých pobytů v tropech nebo různých orientálních krajin, rozhodli jsme se strávit týden v městě, které jsme navštívili nedávno. Během našeho západočeského putování nám učarovali Františkovi Lázně, líbánky se budou odehrávat tedy tam. Zakoupili jsme si lázeňský pobyt a hodlali si to maximálně užít.

pátek 13.09.2013 31.10.2013 00:00:00 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Lucík a Jenda
PROČ (důvody a účely) kultura /

Pátek

Když jsme v pátek vylezli z postele, dobalili jsme zbytek věcí a po snídani nastavili do navigace náš cíl. Tím byl pension Josef. Přestěhovali jsme se do auta a vyrazili na západ.

Když jsme projížděli Lucčiným rodným krajem, vznikla na palubě vozidla myšlenka, že bychom se tam mohli zastavit a něco odevzdat. Samozřejmě to nebyl problém, nebylo ještě poledne a ubytovat se máme do šesté hodiny večerní. Komplikace nastaly až při nájezdu na Plzeň. Lehkým nedopatřením (kupodivu jsem v tom nebyl úplně já sám) jsem odbočil směrem na Prahu a šupajdili jsme zase zpět k domovu. Jasně, říkáte si, v čem je takový problém to na nejbližším sjezdu otočit? No, páni silničáři rozkopali několik kilometrů dlouhý úsek s tím, že asi tři nájezdy (a tudíž i sjezdy) nebylo možno použít. Navíc na začátku postavili kulatou cedulku s číslicí 80 veprostřed. Abychom se dostali do stejného místa, nám zabralo krásných 40 minut.

Náladu a chuť jsme si zpravili u výborného jídla podávaného v Plzeňské pizzerii San Marino. V podstatě se jednalo o takovou povinnou zastávku, protože kdo jednou okusí, nebude chtít chodit jinam.

Pak už jsme jeli cestou necestou a kolem třetí hodiny zastavili před krásným domem, nesoucí na štítu nápis „Pension Josef I“. Vstoupili jsme tedy dovnitř a přihlásili se k pobytu. Protože pan majitel nebyl aktuálně přítomen, všechny informace a náležitosti s námi vyřídila moc milá paní. Krom klíče od pokoje jsme dostali ještě pískátko (elektronický klíč od brány) a ovladač na bednu. Pak s námi zašla přivolaná kuchařka do místa našeho ubytování. Přes křižovatku a několik domů po silnici se nacházel mladší bratr penzionu. Sourozenectví však bylo jasné na první pohled. Jmenoval se totiž „Pension Josef II“.

Dostali jsme útulný pokoj v prvním patře. Všechno, co jsme potřebovali k životu, v něm bylo. Rozloučili jsme se se závodčí a povybalili věci. Jakmile jsme všechno úhledně nacpali do skříní, zásuvek a dalších úložných prostor, vyšli jsme si na první lázeňskou procházku s tím, že z ní se rovnou odebéřeme na večeři.

I když jsme si město prohlédli nedávno, stejně jsme se pustili hlavní třídou až k lázeňským pavilónům. Počasí nám přálo. Sice bylo na teplotě (hlavně, když kolem nás proběhl vítr) znát, že už není léto, ale sluníčko se nám pohupovalo nad hlavou a dělalo lázně ještě hezčí.

Na večeři si pak přeplnili břicha výbornou krmí (kvalita se v průběhu vůbec nezhoršila) a po ní se odebrali na první, Františkolázeňský spánek.

Sobota

I když jsme si jeli hlavně odpočinout a nic nedělat, nehodlali jsme za žádnou cenu prolenošit celý týden zevlováním na pokoji. Před devátou hodinou jsme se odebrali do Josífka na snídani (ta byla pro změnu výborná) a vyrazili do centra (to se bude dost často opakovat, protože považujeme Františkovi Lázně za opravdu nádherné město).

V dolní části promenády jsme shlédli vystoupení mažoretek. Zatímco starší ročníky, vybaveny pítky, se oddávaly hlavně žesťové hudbě linoucí se od kapely, já pozoroval cvičenkyně (koukat mám povoleno) v jejich hezkých oblečcích. Když kapelmajstr zavelel, bubeníci přidali do rytmu a celý ansámbl odpochodoval směrem nahoru, kde (jak jsme později zjistili) se celé číslo opakovalo.

Při sběru informací jsme se dopídili, že městem projíždí turistický vláček, který kulturním lidem poukazuje slovem na krásy města. Zakoupili jsme tedy lupeny a nechali se vést okružní cestou. Díky tomu jsme objevili tu a tam nějakou sochu a usevernili jsme si mapu, kterou jsme obdrželi v infocentru.

K jasným cílům patřilo pozdravení se s Františkem. Lucka při tom otlapkala všechny možné končetiny a údy s jasným přáním (jaké to je, se neříká).

Když jsme pátrali po místu, kde bychom se mohli naobědvat, našli jsme zhruba v půlce hlavní promenády restauraci Cafe Prestige, které vypadalo velice luxusně. Zmátla nás ale cedule nabízející obědové menu (polívka, výběr z pěti jídel a desert) za kila bez kačky. Tomu se nedalo odolávat a usadili jsme se zde. Personál připomínající pracovníky exkluzivních hotelů kolem nás jen lítaly a my měli za pár chvilek objednáno.

Lucka si dala guláš, já jsem se nechal zlákat na klasický český trojboj vepřo-knedlo-zelo a vývar. Polévka byla dobrá, ale u hlavního jídla jsme se oba olizovali a vzájemně se ujišťovali, jak to máme výborné. Na talíř jsem dostal jak červené, tak bílé zelí a tři druhy knedlíků. Můžu Vám říct, že něco tak výborného jsem hodně dlouho nejedl (doufám, že se nikoho nedotknu). Prostě gurmánský zážitek.

Abychom nabranou energii nějak využili, pustili jsme se po stopách červenosrdíčkovské stezky. Ta nás měla vzít kolem Ameriky (patrně jedné z mnoha českých) a malého zooparku. Zjevně proto, že jsme tak urputně sledovali značky stezky, jsme se odklonili a skončili úplně někde jinde, než jsme měli. Viděli jsme pár sovích ospalců a kus jezera. Zbytek okruhu nám zůstal neodkryt. My jsme ale svého omylu úspěšně využili ve svůj prospěch a navštívili výstavu starých aut, umístěnou v jednom z lázeňských pavilónů.

Nabažení vůní oleje a benzínu jsme si to pomalu štrádovali domů, když jsme v altánu narazili na akordeónový (pro neznalé se jedná o obyčejnou tahací harmoniku) koncert. I když zrovna nejsem zastáncem ani výslovným příznivcem tohoto hudebního nástroje, překvapilo mě, že se s ním dá vytvořit taková pěkná hudba. Zasedli jsme na lavičky a poslouchali až do konce. Lucce se to tak líbilo, že se rozhodla pořídit nám první vzpomínku na líbánky a přispěchala s cédéčkem opatřeným dirigentovým podpisem. Musím říct, že udělala dobře.

Po večeři jsme si naplánovali atrakci, která byla sice trochu z ruky, ale rozhodně za to stála. Jeli jsme se podívat na zpívající fontánu v Mariánských lázních. Abychom nejeli na kvap, dali jsme si dostatečnou rezervu (a taky proto, že jsem řídil, tak abychom měli čas na to vybloudit na správnou cestu), takže jsme do začátku představení měli něco přes hodinu. Během ní jsme samozřejmě nezaháleli, ale pobíhali po Mariánkách s cílem ulovit co nejkrásnější noční fotografii. Nejvíc mě pobavilo to, že mi lampa umístěná za aparátem zkazila jeden docela hezký záběr tím, že nám vykouzlila na oblečení stín stativu (je vidět, že jsem prachsprostý amatér).

Asi třicet minut před epochálním zážitkem jsme zabrali lstivě místa a já nastavil foťák na parametry, které se mi zdáli býti adekvátními. Sledujíce přicházející jsme se chválili, jak jsme na to vyzráli, že mi budeme pěkně sedět a ostatní se musí tlačit a stát. Chválili jsme se ale pouze do té doby, než přišla skupinka Němců a stoupli si přímo do výhledu na fontánu. Ani zakašlání, ani brblání, ani jiné hlasitě pronášené ústní projevy nepřiměly neustále se na nás ohlížející zápaďany, aby šli překážet někam jinam. Když se potom jiná parta, ale stejně mluvící (a stejně tupá), rozhodla nám diplomaticky zabrat naši lavičku (na sedadlo pro čtyři hubené k nám chtěli přisednout další tři prostorově výraznější), opustili jsme svoje pozice a rozestavěli se do kruhu kolem fontány (jako ostatní). Díky tomu jsme však vychutnali celé představení bez lidských loutek v popředí.

Po nalezení auta, což nám dělalo mírné potíže, jsme se odvezli zpátky domů a vyšlapkali do našeho pokoje.

Neděle

Na nedělní den hlásila většina žabek (předpovědí) zatažené nebe s občasnými sprškami. Samozřejmě jsme se nenechali otrávit a přizpůsobili plán těmto klimatickým změnám. Na doporučení pana vedoucího (ne, tentokrát se nejedná o Mildu) penzionu jsme jeli navštívit Bečov nad Teplou a podívat se na klenot, který skrývá – relikviář svatého Maura.

Protože náš navigátor a rádce na cestách Tomík nalezl prapodivnou nejrychlejší spojnici mezi lázněmi a Bečovem (chvilku jsme jeli v hustém lese na dosti nezachovalých sjezdovkách v serpentýnách, za které by se nemuselo stydět mezinárodní rallye), nalezli jsme krásný zámek Lázně Kynžvart a poznamenali si jej jako možné místo kulturního vzdělání.

Jakmile jsme dorazili k zámku, zakoupili jsme vstup (pro jistotu na oba okruhy) a zbylý čas trávili kocháním se po exteriérech zámku.

Zatímco na prvním, klasickém okruhu, jsme se dozvěděli o historii a sídlících rodech (nechtějte vědět podrobnosti, to už si nepamatuju), na prohlídce relikviáře jsme byli zasvěceni do kriminalistického příběhu. Jak byl relikviář objeven a co práce dala jeho oprava (něco jako zrození Fénixe – taky téměř z popela) je neuvěřitelné. Rozhodně to stojí za to si to poslechnout.

Vyhládlí jsme uspokojili základní potřeby v místní restauraci, poté probrouzdali město kvůli suvenýrům a jeli zase domů. Přeci jen, nebyl to výlet na pět minut.

Jak jinak. Po příjezdu do Lázní jsme se opět oddávali procházkami po kolonádě, mlsání oplatek, a abychom si neužívali jen ve stoje, zavítali jsme na čokoládu, kafe a dortík do cukrárny. Jak jsem psal již na začátku, rozhodli jsme si svatební cestu náležitě užít.

Po večeři jsme se odebrali na pokoj a hráli Zlaté Česko, při kterém jsme se znovu zcela přesvědčili, že naše hlavy jsou plné nevědomostí.

Pondělí

Začátek dne se nesl ve znamení relaxování a masáží. Na pondělí jsme si totiž zamluvili použití relaxačního balíčku. Když jsme napochodovali (jen ve spodkách a županech) k recepci lázeňského podlaží, měl jsem smíšené pocity. Přiznám se totiž, že nikdy jsem něco tak drastického nepodstupoval. Když přicapkala mladá paní a odebrala mi ženu s tím, že jí odvedla neznámo kam, bylo mi ještě hůř. Prohlížel jsem si malovanou mapu, kterou snad maloval sám Napoleon a čekal na exekutorku.

Zanedlouho se objevila paní (postavou trochu připomínala vrhačku koulí) a odvedla mě do malé místnosti, do které se jen tak tak vešla lavice (patrně masážní lehátko) a stůl s řeznickým nářadím, nebo co to bylo. Z repráků umístěných na zdech zněly pokřiky k boji připravených indiánů.

Zalehl jsem, obličej ponořil do otvoru a čekal. První, co přišlo, byla ostudná chvilka, když mi paní dala trenky na půl žerdi (to jako když vám kouká půlka zadnice). To jsem, přiznám se, myslel, že uteču. Pak se mi na zádech objevilo cosi slizké. Pak však následovalo masírování mých kancelářskou prací zničených zad a to bylo k mému velkému překvapení hodně příjemné.

Po dvaceti minutách jsem byl propuštěn a odeslán se vykoupat (jakási uhlíková, uhličitá, uhličnatá, nevím) koupel. Tam přišel druhý šok. Stál jsem tváří v tvář ženštině a ta po mě chtěla, abych v její přítomnosti vlezl do vany. No, chápu, že se Vám to asi nezdá býti nijak divné, ale já jsem tvor dosti stydlivý a bylo mi jasné, že oblečený tam asi vlézt nemůžu. No... byl to horor. Odměnou byl asi desetiminutový pobyt v sodovce (bez příchutě).

A jako poslední atrakci jsem si vytáhl z karet zábal zad. I když to nebylo nijak fyzicky náročné, zpotil jsem se jako prase. Lázeňská paní na mě navršila roztopené pláty a ještě mě přikryla hadrou.

Odcházejíc z poddekového pekla jsem potkal na chodbě svou manželku. Seděla v ušáku zabalená v županu a na rukou měla palčáky pro obry. Jen z jejího úsměvu jsem pochopil, že to není trest za povídání, ale že si to náramně užívá. Při představě, že je v těch rukavicích teplo a ještě k tomu med se mi ježily chlupy snad úplně všude. Na pokoji jsme si dlouho sdělovali zážitky a probírali, co se komu líbilo. Slovo dalo slovo a my se rozhodli (zcela dobrovolně), že se na masážích ještě jednou ukážeme.

Odpoledne jsme vyplnili druhým pokusem o dokončení červené stezky. Tentokrát jsme se odebrali v protisměru a lehce si to ztížili (to proto, že jsme se museli za každým stromem otáčet, jestli na něm náhodou není signatura pochodu). Znovu jsme tak spatřili Ameriku, pozdravili sovinec, objevili pár nových pramenů a při průchodu kolem pošty zakoupili, popsali a do schránek hodili dva pohledy určené rodinám.

Protože noční fotky z Mariánek a vůbec celé noční putování se nám velmi líbilo, rozhodli jsme se, že si program zopakujeme i tady. Navíc jsme si chtěli splnit slib o romantické skleničce vína. Po večeři jsme sbalili fotografické propriety, hezky se oblékli a šli se podívat do již vyzkoušené Café Prestige.

Trochu nás překvapilo, že za sklem nebyla vidět (kromě personálu) živá duše. Zkoumali jsme otevírací dobu a nic nenasvědčovalo tomu, že jsme přišli mimo otevírací hodiny. Vzal jsem tedy za kliku a vstoupili jsme. Hned k nám vykročil velmi elegantní člověk, který nás poté, co si vyslechl, co chceme, usadil a přinesl vinný lístek. S omluvou nám oznámil, že pokud se nedostaví do restaurace do hodiny další lidé, bude muset zavřít.

Hodina mého vrcholného ztrapnění právě nadešla. Pozoroval jsem v lesklých deskách mě neznámé tituly lahví a vpravo kontroloval cenu. Zpočátku byly cifry příjemné, pomalu (s přibývajícími řádky a stránkami) rostly, až se konci seznamu dosahovaly astronomických čísel. Našel jsem tam lahev něčeho (jediné, čemu jsem rozuměl, bylo 0,7 l), co stálo 1400 Kč. Nerad bych byl za úplného neznaboha, ale i kdyby to bylo ze zlata, neměl jsem na to.

Vybral jsem tedy růžové víno (přesně Zweigeltrebe – nemělo to důvod, bylo to střílení po slepu) a mile mě překvapilo, že mi pan číšník řekl, že je to výborná volba. Uklonil se a odešel.

Za několik minut se k nám znovu přiblížil pan číšník a před sebou tlačil vozík. Pochopil jsem, že asi bude zle a nebude se jednat o běžnou obsluhu, na kterou jsem zvyklý. Tedy přinesení flašky a dvou skleniček. Nastal koncert. Na stůl nám upevnil kyblík na víno, rozložil ubrousky a sklenice, pak obešel stůl, postavil se ke mně a v rukou mi ukazoval (samozřejmě etiketou tak, abych si jí mohl přečíst) lahev. Začal nám poskytovat informace o námi vybraném moku. Jediné, co jsem zachytil, byla výrazná chuť lesního ovoce na konci. Zbytku jsem nerozuměl.

Hned na začátku mi vrtalo hlavou, proč je na stole ještě jedna sklenička a malý talířek. To jsem zjistil hned záhy. Someliér (jiný titul si pan číšník ani nezasloužil) otevřel lahev (přesně tak, jak nás to učil vinař), pak sundal špunt a přičichl k němu. Uznale pokýval, položil jej na talířek a podal mi ho. Protože jsem tohle nikdy neviděl, udělal jsem to samé po něm. Prostě jsem korek objel nosem jako pes kost a pokusil se zatvářit nadšeně.

Pak vzal malou skleničku (přesně tu, o které jsem nevěděl, k čemu je) a nalil do ní trochu vína. Zakroužil s ní, přičuchl, ochutnal a oznámil nám, že víno je v pořádku a může nám ho nalít. To už mi hlava nepobírala. V životě jsem nezažil, aby se o mě cizí člověk takhle staral. Začínal jsem mít strach, že cena láhve bude pouze zlomkem toho, co budeme muset zaplatit. Číšník nalil do mé sklenice vzorek a podal mi víno na ochutnání. Já jsem udělal přesně to, co jsem stačil okoukat. Zatočit, čmuchnout a okoštovat (bylo to dobré). Přikývl jsem. Na otázku, kterou jsem nečekal (zda budeme tedy toto víno pít) jsem samozřejmě kladně odpověděl. Pán nám nalil naprosto stejné sklenky (aniž by se musel hrbit nad hladinami, porovnávajíce míry) a odešel.

Když jsme dostatečně vydýchali šok, objednali jsme si ještě mandle a sodovku. Povídali jsme si o svatbě (jak jinak, když se to událo před 14ti dny) a večer si užívali. Za celou tu dobu jsme si nemuseli jedinkrát dolít. Pokaždé, když už byly sklenky skoro prázdné, se objevila ta samá postava a tiše a nenápadně nám dolil. Lahev jsme vypili, zobání jsme vyluxovali a při placení byly naposledy v šoku. Účet byl přesně na tolik, na kolik měl být.

Ve velmi dobré náladě a v prudkém dešti jsme chvilku pobíhali po lázních a pořizovali noční snímky.

Úterý

Následoval znovu den věnovaný výletu a poznávání. Rozhodli jsme se navštívit Lázně Kynžvart, když jsme je tak hezkou náladou objevili. Při prohlídce jsme prošli pětadvacet místností nabitých historií a památkami. Ze všech těch informací si samozřejmě nic nepamatuji. Jediným důkazem nám tedy bude magnetka na lednici.

Po návratu a obědě jsme se šli oddávat vodním radovánkám do františkolázeňského aquaparku. Smutek z toho, že je zde pouze jeden tobogán rozehnalo množství atrakcí, které areál nabízel. Vlny, proudy, bublání a masáže byly doslova na každém tempu. Protože jejich spuštění bylo velkým tajemstvím (jestli zde byla časová souslednost, tak mi byla velmi dobře utajena), první hodinu jsme trávili ježděním od jednoho vodotrysku k druhému. Občas nějaký ten bazén, chvilku oddych a čtyři hodiny ve vodě uběhly jako nic (nemůžu napsat jako voda).

Po vodním odpočinku jsme relaxovali průzkumem ulic a zákoutí (moc toho už nezbývalo, ale něco nového se vždycky našlo). To nám vydrželo až do večeře, po které jsme se odebrali na pokoj a hráli hry.

Středa

Na předposlední den jsme si znovu objednali procedury (ano, i zarputilec jako já). Paní masážistka (jiná, než původní zápasnice) mi znovu důkladně prohmatala páteř a promnula záda.

Abychom neodjeli domů s prázdnou, vyplnili jsme předobědní dobu kupováním suvenýrů a oplatek. Dalo nám to trochu zabrat, protože se všechny tyhle věcičky nenalézají na jednom místě. Lucka, hnána jasnou myšlenkou o získání jalovosti, se rozhodla dobrovolně trpět a požila celý pohárek (jsou to sice jen dvě deci, ale zato pekelné) lázeňské vody. Tento konkrétní typ byl přímo určen pro podporu otěhotnění (teď můžu říci, že to nepomohlo). Mimo jiné jsme objevili i vřídlo s pramenem Glauber, které je stáčeno ve třech verzích a u nejvyššího typu byla malá cedulka s vykřičníkem oznamující, že tekutina má velmi projímavé účinky (zřejmě proto byla hned vedle umístěna ToiToika - vtip).

Posledním rozšířením našich obzorů v oblasti Františkových lázní byla návštěva lázeňského muzea. Expozice obsahuje kromě obrazových a textových materiálů také dobové předměty a lékařské nástroje, velmi často připomínající mučící pomůcky dob středověku.

Po obědě jsme se vydali, díky doporučení našich spolustolovníků, do místní cukrárny. Ta je prý vyhlášena tím, že již několik desetiletí si své výrobky peče sama. To, co jsme ochutnali, se nedá vypovědět. Jedním slovem lahoda.

Večer pak vzpomínání na krásné chvíle, které jsme prožili a balení.

Čtvrtek

Po poslední snídani následovalo loučení s personálem penzionu, odevzdání pípátka, klíčů a dálkového ovladače, dobalení a odjezd. Týden uběhl strašně rychle a naše líbánky skončily. V Plzni jsme si zopákli oběd z pátku (povinná pizza, stejně dobrá) a zakoupili něco do začátku.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

89.176.26.3 hodnotil(a) 08.11.2013 00:00:00

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Lucík napsal(a) 08.11.2013 13:18

Ani mi nepřišlo, že jsme toho tolik prožili. Bylo to krásný. Doufám, že se tam ještě někdy podíváme.

vytvořit / odpovědět

Fotogalerie