Sobota

Protože se (pochopil jsem, že ne zcela dobrovolně) domácí základna (KVV) přestěhovala z Karlína do Dejvic, octl jsem se v osm hodin ráno před branami kasáren, před kterými jsem několik let zpět (přesněji 13) stál jako mladý branec (takže blbec) základního vojenského výcviku opouštějící civil.

Tam už postávala zeleně oděná skupinka známých (i nových) tváří. Navázat konverzaci proto nebylo nikterak těžké a po několika minutách mě vojenský duch pohltil nadobro. Po velitelově příchodu jsem se dozvěděl, že se nebudou dít žádné personální změny družstev oproti minulému složení a můžu se tak těšit na naprosto pohodový, v duchu demokracie vedený, týden pod barvami druhého družstva první čety ve složení Petr – Martin – Radek - Zdenda. Po chvilce nám bylo oznámeno, že naše tlupa "Averze" bude rozšířena ještě o kulomeťáka Ondru a dvě nové tváře. Jednou z nich měla býti žena.

Jak to tak bývá, nic nemá na vojně dlouhého trvání a tak se na Petrově seznamu členů střídala různá jména, která byla postupně škrtána a znovu napsána. S konečnou platností (po několika hodinách) bylo nakonec rozhodnuto, že k nám přibyde ještě Petr a Blanka. Když jsme úspěšně absolvovali všechna papírová trápení a koutkem oka mrkli na pana doktora, nastal přesun do vojenského prostoru.

Obydlili jsme cimru včetně ženy (to jsou, pane, pokroky) a v nepravidelných přestávkách mezi odpočinkem nacpali materiál do skříněk a nafasovali palné zbraně. Mě byla po dobu vyvedení svěřena osobní zbraň SA-58 (díky bohu, že se nemusím tahat s tou kulometnou krávou).

Oběd nebyl, ten jsme obdrželi zpětně po večeři a tak jsme po celý den čekali, zevlili a polehávali (točili jsme bydlohodiny). Ale to je tak nějak klasika. Nevím to zcela přesně, ale myslím si, že někdy v tento den dostalo druhé družstvo první čety přízvisko Giboni (později povýšeno na "elite squadron Lazy Gibbons").

Neděle

O neděli se toho v pravdě moc napsat nedá. Dostali jsme třikrát najíst a byli jsme poučeni snad na všechno. Nejpodstatnějším školením byl postup při vrhání univerzálního granátu tak, aby Vám, ani velícímu neurvalo končetinu.

Pondělí

Celodenní manévry v podobě střeleb měli jinou, než námi očekávanou podobu. Podle slov velitele jsme byli uznáni schopnými odstřílet manévr s přebytím a jako návdavek byl naplánován odhoz ostrého ručního granátu. K tomu všemu se o našem útvaru dozvědělo i jakési oddělení provádějící psychologický výzkum mezi vojáky aktivních záloh.

Jako první přišla na řadu velmi ambiciózní plukovnice, která nám svou pronikavou a velmi hlasitou prezentací útvaru nenechala spočinout hlavou na desce stolu (prostě to do nás hustila pod tlakem). Když dokončila svůj proslov (monolog), obdrželi jsme dva několikastránkové výtisky dotazníku a pustili se do škrtání. U některých otázek jsem měl velký problém s odpovědí, protože jsem se bál odchytu a následného vězení v léčebném zařízení, anebo vězení. Jednou z nich bylo například: "Jak byste se zachoval, kdybyste musel zastřelit ženu / dítě?".

Po půl hodině jsem urychleně opustil prostory učebny a utíkal na přípravnou čáru. Celá palebná estráda spočívala v manipulaci se třemi zásobníky (z nichž v každém byly DVĚ bambule), kde terč byl umístěn pětadvacet metrů před námi. Nemusím asi poznamenávat, že se mi konečně podařilo trefit se všemi ranami (o výsledku ale raději pomlčím).

Cvičný granát se mi podařilo mrsknout dostatečně daleko a tak jsem byl připuštěn a naskytla se mi možnost odhodit ostrý granát (minule jsem totiž třikrát po sobě nedohodil). Ostrým jsem ale nesplnil podmínky a dle výsledků prý netrefil vytýčenou oblast (i když jsem se snažil podívat se, kam dopadl, byl jsem okamžitě po odhozu stržen cvičícím k zemi – což je na druhou stranu celkem praktické).

Zbytek pobytu na pěchotní střelnici se nesl ve znaku postávání, schovávání, zívání a nicnedělání. Tu a tam nás někdo proškolil.

Večer jsme probrali skříňky (podle všeho každý pouze tu svou) a nasoukali jsme výstroj do batožiny. Doneslo se k nám, že prý bude v nočních hodinách neočekávaný poplach.

Úterý

Signál "Bouře" přišel něco málo před devátou (ano, nejedná se o překlep) hodinou, až poté, co jsme si krásně vylezli z kutlochů, napapkali se a dobalili si výstroj. Vskutku prapodivný poplach, že?

Naskákali jsme do Tater a byli odvezeni na nám neznámé místo. Po družstvech jsme pak na různých místech opustili palubu a ocitli se v kruté a nehostinné přírodě (no, sluníčko hřálo, ptáčkové zpívali, nebylo nač si stěžovat). Vytvořili jsme si na obličejích drsňácký škleb a pustili se do akce.

Po deseti minutách marných pokusů o zorientování se v mapě (sever byl pokaždé jinde) jsme se dopustili malého podvodu a zeptali se projíždějícího traktoristy na cestu. Ten nás velmi přesně informoval. Aby nás posléze neprozradil, zastřelili jsme ho a Zetora vyhodili do povětří (samozřejmě vtip).

Nabrali jsme kurz, v pravidelných čtvrthodinových intervalech se Radek pokoušel podávat hlášení, a šlapali, seč nám nožičky stačili. Prošli jsme jedním kontrolním bodem, prošli jsme (málem) minovým polem a padli jsme do přichystané léčky. Jeden ze záškodníků byl tak dobře skrytý, že na něj kulomeťák šlápnul a druhý do nás vysypal všechny patrony, než jsme si ho všimli. Výsledek přepadu byl jasný – 100% ztráty. Naštěstí jsme ale banda nesmrtelná a mohli jsme tak pokračovat dál.

Neřeknu Vám kdy přesně, ale na jedné z mnohých odboček jsme udělali chybu a ta se s námi táhla až do večerních hodin. Každou kontrolou v mapě jsme zjistili, že se nejspíše nalézáme jinde, než si myslíme. Odhodlání a síly nám zatím nechyběly a tak jsme postupovali směle dál, udávajíc souřadnice, na kterých jsme se nevyskytovali.

První menší krize nadešla, když se začalo šeřit a teplota klesat. Dozvěděli jsme se, že družstvo, které vyrazilo po nás je kousek od cíle, ale kolem nás neprošlo. Tím jsme si s konečnou platností potvrdili, že bloudíme. Chvilku jsme zkoušeli potácet se na vlastní pěst, pak jsme znovu využili pomoc publika (nedaleko projíždějící Rover). Lehce nametení lovci nám určili, kde zhruba jsme, ale bohužel, náš domnělý cíl nám ani nepotvrdili, ani nevyvrátili. S velkou hanbou jsme tak museli požádat Romana o pomoc.

Nejdříve bylo nutné určit, kde vlastně stojíme. Po chvilce dohadování (Roman: "Vidíte po levé straně rozbořený barák?", My: "Ne", Roman: "Pak nejste na" souřadnicích XY. Kde teda jste?", My: Na souřadnicích XY.") velitel rozhodl o našem prozrazení a Zdenda poslal jednu do vzduchu. Z vysílačky se po chvilce ozvalo otráveným hlasem: "Tak to jste někde jinde a dost daleko."

Sebrali jsme tedy zbytek sil, zaujali kachní formaci (nalepeni u sebe, aby se nikdo neztratil) a šlapkali jsme podle návodu. Po čtvrt hodině v opačném směru, než jsme měli namířeno, se před námi ukázalo světýlko. Nebyla to chaloupka z perníku, ale signalizující Roman. Sláva, neumřeme v pustině.

Pod závojem tmy a maskovací sítě Tatry jsme lehce povečeřeli a poté zaujali taktické pozice nedaleko tábora. Protože dle rozkazu nebyl očekáván útok, narval jsem na sebe všechno oblečení, co jsem v batohu našel, zavrtal se do spacáku a na férovku usnul. Není nad nocleh pod hvězdnatou oblohou, když se Vám páří od huby a z nedalekého křoví je slyšet chrápání, které muselo být slyšet na kilometry :D.

Středa

Ráno pohodička jak má být. Protože se kolem nás vyskytla mlha, díky které jsme nebyli vidět, hezky v klidu jsme posnídali horké kafíčko (i přes v dálce probíhající teroristický útok) a sbalili se. Následoval přechod do tábora a převoz na střelnici.

Tam jsme nacvičovali (taky Vám to připadá, že jsem víc klaun, než voják?) bojové střelby. Bylo potřeba vykopat okopy (zde se ukázala velmi zajímavá dělba práce) a upravit je tak, aby střelec zalehnutý v něm alespoň něco viděl (hlavně teda terč). Pak následovalo několik hodin estrády, kde jsme si zkoušeli pobíhání po poli na příkazy. Během ležení v okopu a míření do neznáma jsem zjistil, že má schopnost rozeznat nepřítele začíná být mírně nedostačující, protože jsem nebyl schopen ani za neurputnějšího mžourání spatřit figury. Zřejmě právě proto jsem byl umístěn do okopu, z kterého nešlo nic trefit.

Když se družstva dostatečně prostřídala a pohyb a akce se alespoň trochu nadřízeným líbily, byli jsme posláni domů.

Čtvrtek

Nastala hodina H, ve které jsme dostali neopakovatelnou příležitost zúročit hodiny cvičení a drilu. Vyfasovali jsme ostré a pustili se do útoku. I když krátce před ním přišlo pár změn (povelů a pohybů), celý manévr jsme zvládli a zastavili postupující nepřátele. Celé cvičení jsme splnili na 100% a zasáhli obě dvě kulometná hnízda, pokosili osm vpřed běžících figur a do vzdáleného terče v podobě BVP umístili šest zásahů. Vítězství bylo jasně naše.

Druhá četa jela cvičit na candrbál v Lešanech a my tedy cestovali do kasáren sami. Nastal čas úplně nejhorší aktivity cvičení – čištění zbraní. Kdo to nikdy nezažil, nedokáže si to patrně ani představit. Je to úmorné, nudné a otravné. Protože jsem práci s hadříkem věnoval dostatečně dlouhou dobu (asi čtyři hodiny) a navíc mi bratři ve zbrani pomohli, zadařilo se mi odevzdat zbraň napoprvé.

Pátek

V dopoledních hodinách jsme byli dopraveni k zatopenému lomu na zaměstnání, které bylo (konečně) hodně zajímavé a myslím si, že i dost přínosné. Z Rakovníka dorazili záchranáři, kteří pro nás měli připraveno několik stanovišť. Ty jsme navštěvovali po družstvech.

Na prvním z nich jsme byli poučeni jak poskytnout první pomoc (opakování je matkou moudrosti a není jich nikdy příliš), byly nám prezentovány nástroje, které záchranáři používají (jako nosítka v tubě) a předvedeny různé techniky. Pak následovala krátká zkouška v podobě vyproštění zraněné osoby z útrob nákladního vozidla. Právě zde jsme dostali pochvalu, protože Martina (řidiče), napadlo posunout sedadlo a zvednout volant pro komfortnější vysoukání zraněného. Instruktor to pozoroval a pak se smíchem poznamenal, že si počínáme lépe, než druhá četa. Ta k aktuálním zraněním přidala ještě zlomenou nohu a tři žebra, jak zraněného rvali ven.

Na řadu přišly rafty. Přesněji řečeno záchrana raněných osob pomocí raftu. Postávajíc (klasický zevling) na jednom břehu lomu, zaslechli jsme volání o pomoc z břehu druhého. Naskákali jsme tedy do gumového vodního dopravního prostředku a pádlovali vstříc ohroženým, seč nám síly stačily. Celkem tvořilo naší posádku 6 lidí.

Vyskákali jsme na pevnou půdu a postupně objevili 3 objekty k záchraně. Jedním z nich byl zmateně pobíhající instruktor (Petr), mektající něco o strašné nehodě. Druhou obětí byl náš velitel roty (Láďa), který cosi mumlal a zmiňoval se o bolení za krkem. Třetím hercem byl velitel čety (Jirka), který se velmi odborně zaklesl do porostu nad hladinou a jevil známky fraktury nohy. Pustili jsme se do záchranné operace.

Já jsem asistoval u Jirky, kterému jsme se pokusili nohu zafixovat provizorní dlahou (pádlem) i přes jeho bolestné výkřiky. Když se to povedlo, nastalo vyzvednutí raněného na cestu, což místy připomínalo veřejné trestání v středověkých dobách. Nakonec se nám to povedlo a my stáli s lehce potlučeným Jirkou na pěšinu.

Instruktor, který nás pozoroval, nám položil velmi jednoduchou otázku. "Jak budete dále postupovat?". Velitel čehosi (každý je nějaký velitel) odpověděl, že naložíme všechny tři raněné a odvezeme je na druhý břeh, kde již čeká doktor. Instruktor se usmál a zeptal se, kde že máme toho třetího. Rozhlédli jsme se a opravdu. Zmatkař, který byl jediný schopen vlastního pohybu, někam zmizel. Nevadí. Nalodíme zbylé dva a jeden člen týmu půjde hledat zmatence. To se znovu instruktor zasmál a optal se, kdepak máme raft. Došlo mi to. Jako na signál jsme všichni své zraky upřeli na hladinu a na ní zpozorovali gumový člun (umístěný dvacet metrů od pevniny). Plavidlo neobsluhoval nikdo jiný, nežli postrádaný. Naštěstí se k nám štěstěna neobrátila zády a po usilovném přemlouvání se jedinec vrátil.

Poslední zkoušce byla podrobena celá četa dohromady. Byli jsme seznámeni, že dle hlášení Policie ČR se pohřešuje osoba, která včera odešla z domova s rybářskými pruty na toto místo a domů se již nevrátila. Byli jsme rozděleni a začali pročesávat terén. My pro změnu vodmo.

To, co následovalo, vezmu jen ve zkratce, protože by z toho mohl být román na pokračování. Po chvilce jsme objevili alkoholem zmoženého a trochu agresivního jedince. Po odebrání prázdné lahve a nože jsme ho vedli k raftu a krom toho, že jsme zjistili, že se jedná o celostátně hledanou osobu, zmínil se ještě o jakémsi Petrovi. Pátrání po další osobě přineslo ovace a my objevili velmi dobře schovaného rybáře se stejným procentem rumu v krvi, jako ten první. Proběhlo lékařské ošetření a vyzvednutí (při tom figurant obdržel neplánovaně ránu do hlavy). Tentokrát jsme si dali pozor na odplouvající člun a jiné náhody. Stejně nás Rakovničáci překvapili. Tentokrát na nás poslali redaktora nejmenované televizní společnosti libující si v točení zajímavostí. Toho jsme podle následného zhodnocení brilantně zvládli a poslali ho do rukou povolaných.

Ještě cestou do lomu nám bylo oznámeno, že instruktoři si libují v detailech, simulacích mdlob, zapadlého jazyka, anebo srdečného selhání. Když jsme nesli lehce zmrzačeného lovce ryb na nosítkách směrem k vodě, bylo nám divné, že dlouho nepromluvil. Doktor (náš Michal) se nad ním shýbnul a zeptal se, jestli mu něco není. Místo odpovědi obdržel do obličeje dávku rozžvýkané trávy simulující zvracení.

Při konečném rozboru situací nám byly vytýčeny chyby, kterých jsme se dopustili. Nebylo jich sice málo, ale jak se říká, z chyb se člověk učí. Příště alespoň budeme vědět, na co si dávat pozor.

Po návratu na kasárna nastala doba bidlová (jedinou příjemnou změnou byl oběd). Protože nebylo co čistit, jen jsme zaujali horizontální polohy a čekali na večer. S jeho příchodem přišla i špatná zpráva. Podle ní nám nebude umožněno opatřit si (tradičně) nějaké to pivko, protože vůči druhé četě by to nebylo kolegiální (hezké slovo). Nakonec to nebylo až tak hrozné a i přes to jsme si našli zábavu. Někteří z nich (náš pokojový zpěvák) se vydrželi bavit až do brzkých ranních hodin.

Sobota

I když cvičení ještě oficiálně neskončilo, nebylo moc na co se těšit. Uklidili jsme ubytovnu a naskládaní do dvou autobusů vyrazili odevzdávat zbytek materiálu. Protože byrokracie vládne ve všech koutech naší republiky, přebírka věcí trvala něco přes hodinu. Když byla odškrtnuta i poslední položka seznamu, sešlápl řidič plyn a my se hrnuli do Prahy.

Následovala výstupní lékařská prohlídka ("jste v pořádku?" – "ano" –"další!..."), byly nám rozdány obálky se služným (nečekejte čtyřciferné částky) a před budovou Dejvických kasáren byl zavelen nástup.

Pochvalu doloženou listem obdržel každý a po něm jsme se rozprchli do všech koutů země (nejčastěji však do metra). Tak skončilo další cvičení a já děkuji všem, Gibbonům zvláště, za super týden plný zážitků.