V neděli, která vykouzlila na obloze modrou barvu a umístila na ní sluníčko, jsme se potkali před kasami Hlavního nádraží. Krátce před koupí lístku jsem se dozvěděl, že pojedeme v šesti (Míra se Sandrou se připojí). Pozorujíce davy lidí jsme odhadovali, kteří s přítomných se budou chtít narvat s námi do „panťáku“ a budou cestovat směrem na Beroun. Osoby obtěžkány velkými kufry, anebo jedince s moravským přízvukem jsme vynechali. Zbylo tam však ještě hodně lidiček s chlebníky přes ramena. Právě ti se při ohlášení nástupiště dali so pohybu a schody vylezli na stejném místě, jako my.
Útok se zdařil a my jsme zabrali v zadní části vlaku (nemyslím tím oj vozu) krásných pět míst. Seděli jsme u schodů, které uváděly vstup do prvního podlaží vagonu. To bylo ovšem označeno jako první třída. Právě u těchto schodů bylo velmi zajímavé pozorovat mentální pochody lidí. Někteří, poté co zpozorovali ceduli s velkou jedničkou, se smutně otočili a pokračovali dále do vozu. Jiní naopak vystoupali do „provotřídky“ s tím, že tam nikdo nesedí, pak se ale v nich zřejmě hnulo vědomí a vrátili se. Pouze dva jedinci se schovali mezi sedadla a užívali si honosnější cestu, i přes to, že nesplňovali podmínky.
Hned na Smíchovském nádraží jsme se spojili se Sandrou a Mírou a díky vyprávění zážitků minulých a budoucích cesta ubíhala rychle. Na zastávce „Karlštejn“ jsem se lehce zalekl putujícími štrůdly lidí. Všichni nabírali jediný směr a tím byl hrad a v jeho útrobách konající se vinné slavnosti.
Už od nádraží byla cesta lemována stoly a stolky nabízející různé druhy občerstvení, nejčastěji však červenou a bílou, lehce kalnou, tekutinou. Na doporučení Zdendy jsme nepodlehli lákadlu a neudělali největší chybu tím, že bychom okusili mok hned z kraje. Doputovali jsme až do podhradí a tam se již pustili do koštování.
Protože toho vím o burčáku tolik, jako o stavbě vesmírného modulu (pro ty, kteří si nejsou jisti – ani náhodou nejsem raketový inženýr), rozeznával jsem pouze stavy „chutná - nechutná“. Naštěstí (pro mě) všem exponátům jsem dal první přívlastek. Vybaveni plastikovým kelímkem jsme chodili od stánku ke stánku a kochali se návratem do doby králů. Mnoho návštěvníků a prodávajících zde bylo totiž oděno do dobových kostýmů a nádech středověku byl o to působivější (vstup v kostýmu byl totiž zdarma).
Vystoupali jsme až k sídlu Karla a na nádvoří chvilku pozorovali polonahého masochistu (chůze po střepech není normální) balící něčí ženu. Protože pak ohlásil trubač pauzu, obrátili jsme se a šlapali zase dolů. Abychom naplnila svá břicha také něčím jiným, než tekutinou, stavili jsme se na langoš (a Míra klobásu). Zalévání jsme samozřejmě ale neopomněli.
Možná právě díky obědové pauze jsme se nakonec dočkali příjezdu královské družiny, v čele se samotným králem Karlem. Krom rytířů a vojáků se v průvodu ukázali i dvorní dámy, panstvo, ale i kejklíři a hudebníci. Krása.
Vybaveni mobilním zařízením poskytující internetové připojení, šli jsme na nádraží s jistotou doby odjezdu (samozřejmě ne s jistotou odjezdu). Nic se však na kolejích nepřihodilo a tak jsme dle řádu nastoupili do tentokrát čtvrtprázdného (nebyl ani prázdný, ani poloprázdný) vlaku. I když Míšin kup (maňásek v podobě bílé ovečky) byl původně určen pro její sestru, u nás si našla hračka svůj čas právě při jízdě domů. Loutkové divadlo nás nenechalo vážnými a mistrovské herecké umění mi přivodilo lehké bolení břicha (od smíchu, ne od langoše).
Na Smíchově se od nás odpoutali Sandra s Mírou a tím celé vinobraní v původní sestavě skončilo. Moc děkuji za ten skvělý nápad, za pozvání a za společnost. Doufám, že to nebylo poslední vinobraní, kterého jsme se společně účastnili.