Počasí nám celý den přálo (několik jedinců nazvali silný déšť a blesky rýsující se na obloze osudem a znamením), ale neodradilo nás. Mezi kapkami deště jsme uskutečnili nákup jídla, pitin (silně převládaly tekutiny obsahující jakékoliv procento alkoholu) a pohonných hmot. Něco málo po šesté hodině jsme zaparkovali v poloprázdném kempu. Předvoj tvořilo pět aut a ze soupisky pozvaných jsme tak mohli odškrtnout Mildu, Davida, Zdendu, Míru, druhého Míru, Honzu a Máru. Pro kluky začalo seznamování, pro mne to byl oficiální start loučení.
Na uvítanou pivo, panák. Dalšími dorazivšími byli Kubík s Vencou, Jindra, Jiřík a nakonec i Lukáš. Šťastných třináct bylo konečně pohromadě. Kecalo se, David jediný postavil stan a hlavně se pilo (nebál bych se to zvěrstvo nazvat chlastáním). Když byla hodnota vody padající neustále na naši hlavu nesnesitelná, někdo (velice chytrý člověk) přišel s nápadem, že bychom se mohli přemístit pod střechu chatky, které postávaly nedaleko. Stalo se. Vmísili jsme se nejdříve do malé ohrádky a pak zabrali luxusní terasu.
A i když to velmi nerad přiznávám, zde moje paměti končí. Proto Vás velmi prosím. Abych jednou mohl vyprávět svým potomkům a potomkům svých potomků, jaký byl Jenda dobytek, přispějte třeba i malou měrou do deníčku (jedno asi co, stejně by to jednoho dne prasklo :D).
Další vzpomínka se mi vybavuje v podobě cvakajícího zámku auta. A to ještě k tomu ne mého (tedy Lucčiného), ale Jiříkovi Octavie. Došlo k jakési výměně stráží. Já s Lukášem jsme převzali hlídky od Mildy a Jiříka, kteří si rozlučku asi užili nejdéle. Společně jsme skočili na polívku a kluci nám osvětlovali hodiny mého nevědomí.
Když se oba odebrali na zasloužený a nutný odpočinek (Milda chvilku přemítal myšlenku, že sedne do auta a pojede domů), z různých otvorů a částí vozidel začali vylézat ostatní. Pořadí Vám opravdu neřeknu, to musí jiní svědci.
Do toho všeho, trochu zpomaleného a neakčního dění, nám ze shora někdo poslal postavičku rybáře (ne, nejednalo se o novodobého Josefa – tohle byl debil). Přisoukal se k nám a s nevinným výrazem na tváři a rybou v ruce se nás zeptal, jestli jsme neviděli jeho auto. Chvilku jsme nevěřícně hleděli na tento výtvor a pak poprosili, aby nám otázku zopakoval. Individuum nám velmi zoufale vyprávělo, že někde ztratil osobní automobil (žluté kabrio). Když se Zdenda (který miluje rybářům podobné tipy) zeptal s cukajícími koutky, nač má tu rybu, zoufalec odvětil, že jí přinesl na výměnu. To už jsme skutečně nevydrželi a z celých sil začali auto hledat (samozřejmě vtip). Když sem i já přispěl svou trochou k větší beznaději a ptal se kluků, jakouže mělo barvu auto, které jsme před chvílí poslali do Slap, mrsknul po mě chlapec nehezkým výrazem, vyslovil se, že s námi nadále nemůže ztrácet čas a spolu se svou zdechlou partnerkou zmizel. Přiznám se, tohle mi hlava dlouho nepobírala.
Nadlábli jsme se (já znovu), chvilku jsme se oddávali kopání mičudy a pak nastal čas zrychleného balení a přesunu domů. Tedy všech kromě nás s Márou. My jsme se rozhodli ještě ozkusit na vlastní kůži Slapskou vodu a odjet až v blížícím se termínu ukončení platnosti stanového poukazu (anebo jak lze ten papír nazvat).
A tím moje loučení skončilo. Všem Vám moc děkuji za to, že jste přijeli a poslední dny svobody oslavili se mnou. Jsem moc rád, že jste dorazili všichni. Doufám, že jste to prožili se smíchem a dobrou náladou, jako já (teda co si pamatuju).
Nakonec pár formalit... vypilo se 72 piv, dva litrové Fernety Citrus, jedna vodka, cucli jsme si whisky a sežrali jsme dvě štangle salámu (velkou část bez chleba). Další osobní útrata zúčastněných je mi neznámá.
