Proč a na koho se míchá těsto na Slovensku?

Díky minulé návštěvě Slovenského městečka Svinná jsem si rozšířil obzory v zeměpise Slovenské republiky a na lednici se mi objevilo pár nových magnetek. Rok se sešel s rokem a znovu jsme se ocitli před Yarovou programovou nabídkou čtvrtého ročníku akce „Prase ve Svinné“. Letošním lákadlem byl pro nás Svinský pájntból. Nikdo z nás však netušil, o co se jedná a Yarův škodolibý úsměv prozrazoval jen to, že se nebude jednat o to, co si myslíme, že by to mohlo být.

čtvrtek 16.05.2013 21.07.2013 00:00:00 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Sestava byla zachována (proč měnit osvědčenou jistotu kvality?) a tak jsme ve čtvrtek odcestovali ve složení David, Jiřík, Milda, já, přičemž pro Mildu a jeho auto to byla premiéra ve smyslu řízení. Po třetí hodině čtvrteční jsme naskákali do vozidla a nedočkavě vyhlíželi hranice (zatím pouze Prahy). Cesta, i přes rozkopanou Dé-jedničku probíhala plynule (velice nás rozesmáli cedule „technologická přestávka“ na úsecích, kde nebylo do asfaltu ani bouchnuto) a my se kolem osmé hodiny večerní ocitli před branami Yarovi rezidence.

Kolem dvacáté hodiny proběhlo uvítání, ubytování a usazení na zahradě. Dostali jsme pohoštění (i když jsme cestou navštívili řetězec rychlého občerstvení se žlutými obloučky, zhltli jsme dvě mísy obložených chlebů jako stádo hladových vlků), po kalíšku (naskytl se totiž jeden velký důvod k tomu pozvednout sklenice a připít si - vzdávali jsme čest Davidově budoucímu capartovi - na zdraví) a pustili se do toho hlavního, proč jsme přijeli. Do zábavy (ano, do alkoholu taky).. A tak jsme povídali a povídali, Yaro to povídání občas proložil nějakým podařeným vtipem, chvilku jsme zlobili rybky v jezírku (není nad půlnoční rybaření za svitu halogenu), až jsme se propovídali hluboko do noci a šli spát.

Když jsem ráno pootevřel oči a rozhlédl se kolem sebe, vtáhl mě Milda do známé, leč mírně upravené hry „Honzo vstávej“. Když jsem podle pravidel odpověděl otázkou „Kolik je hodin?“, vrhl se na mě Milda s nataženými pěstmi s křikem „čtyři do držky!“. Bylo to rychlé probuzení.

Při snídani se nám David svěřil s životním tajemstvím, bojí se pavouků. Nepřiznal se tedy dobrovolně. Ale poté, co snožmo přeskočil stůl pro sedm lidí, když na zdi, zhruba metr od sebe, spatřil chlupatého osminožce, musel s pravdou ven. Samozřejmě jsme ho dostatečně podpořili a někteří se zavázali, že mu půjčí na DVD Arachnofobii a nejnovějšího SpiderMana.

Dopoledne jsme dostali za úkol zkulturnit zahradu. Jiřík se rozmachoval kosou, Milda zpravoval Davidovi sekačku (který s ní později objel trávník) a já jsem měl možnost pohrát si se strunovkou (nejedná se o drnkací hudební nástroj). Krom toho jsme s Mildou týmově sestavili Yarovi lavičku. Šlo nám to pěkně od ruky a fakt, že nám to trvalo na rozdíl od Yara třikrát déle, jsme nebrali v potaz. Důležitý je přeci výsledek (který byl nakonec podroben několika typům testů – mezi ním i test použitelnosti, který nedopadl zrovna nejlépe).

Pak nastal čas oběda a klasické gulášení. To vzal tentokrát plně pod svou vařečku Milda. My jsme pomáhali a z plných plic Mildu podporovali. I přes Yarovi připomínky, které se týkaly množství cibule a vody (jednoho bylo málo, druhého příliš), neustoupil a uvařil lahodnou krmi.

Po obědě Yaro (kterého jsme podporovali stejně jako Mildu u vaření) vytvořil na zahradě badmintonové hřiště a spustil se mač. Na place se střídalo několik družstev a jedinců. Když byli kluci dostatečně uondaní (já jsem vystupoval při hře, ve své klasické roli remcala), vypustili jsme na trávník mičudu a uspořádali miniaturní mač v kopané (pojem fotbal by byl v našem případě značně zavádějící). Trochu jsme si namasírovali botami kotníky, sem tam se potkala kolena a Milda byl za své snažení odměněn otiskem míče na bok (skoro se to v tu chvíli dalo pokládat za velmi umělecké tetování). Jakožto kancelářské povaleče nás tento výkon samozřejmě unavil. A i přes mou velkou nelibost jsme si šli na chvilku zdřímnout.

Večer přišel na řadu (po chvilce dohadů a přemlouvání) dlouho očekávaný „Svinský pájntból“. Oblékli jsme se do těch nejlepších krojů, které jsme doma našli (děravé tepláky a vytahaná trička) a byli vybaveni třemi kily mouky (druh a výrobce nebyl tak důležitý) a litrem vody v míse. Pravidla a cíl hry nám Yaro velmi rychle ozřejmil.

Milda a já (jakože Ti hodní) jsme měli umístit poklad (flaška vína) v okolí místního potoka a nastražit na cestě několiko pastí a nástrah, abychom překazili, anebo aspoň ztížili, těm zlým (Jiříkovi a Davidovi) hledání. Nachystali jsme si tedy střelivo (to vzniklo spojením mouky a vody) a vymysleli plán. Ten se v počátku zdál být neprůstřelný.

Lahev jsme umístili na lávku přehrazující potok (k ní postavili indikační lampičku) a na jediné přístupové cestě (nepředpokládali jsme, že se druhá dvojice rozhodne obejít celou vesnici) spojili snad všechny větve, které spojit šli. Cesta se tak stala naprosto nepřístupnou. Navíc jsme se rozhodli očekávat bandity na druhém břehu potoka s úmyslem je pořádně zmalovat těstovinovou hmotou.

Naposledy jsme se sešli na zahradě a Yaro definoval pravidla. Tým útočníků má deset minut na to, aby odcizil námi střeženou relikvii a pokud se mu to povede, musí na splnění cíle poukázat zazvoněním na zvonec. My jsme měli pět minut na to, abychom zaujali pozice. S Mildou jsme byli přesvědčeni o tom, že není šance, abychom prohráli.

Hra začala. Schovali jsme se a vyčkávali. Minuta, dvě, tři a po Davidovi a Jiříkovi ani památky. Pak se přiblížila osoba s lampičkou a chvilku chodila sem tam před naším úkrytem. Milda se pokusil dotyčného trefit humusem, ale jediné, co se mu povedlo, bylo vytvoření těstovinové mapy na vlastním triku. A pak přišlo něco, co nás odrovnalo. Ozval se zvonek. Nechápavě jsme na sebe s Mildou koukli a utíkali směrem ke skrýši. Flaška byla pryč.

Zkontrolovali jsme pasti a zjistili, že byly přetrhané. S psychikou na dně jsme se odebrali zpět. Tam jsme našli oba kluky s úsměvy na tvářích a na stole se pyšnila trofej. Nevěřili jsme. Rozpoutala se diskuze, místy připomínající soudní řízení. Když nám kluci prozradili své tajemství, musel jsem uznat, že si hraju na vojáka, ale o taktice nevím vůbec nic. Celý plán kluků spočíval v tom, že mezitím co Jiřík chodil s lampičkou kolem potoka, oblékl si David holínky a prošel k cíli potokem. Nebylo potřeba jediného výstřelu. Musím uznat kluci, klobouk dolů.

Milda protestně spálil triko a nebyl schopen přijmout trpkost porážky. Ale když jsme zasedli a dali se znovu do povídání, znovu nastala přátelská atmosféra. Pilo se a povídalo a povídalo se, i když jsme s Mildou odešli do hajan (a to bylo kolem druhé ranní).

Nastala sobota. Ráno jsme našli Jiříka schumlaného na gauči v obýváku a jeho zjev nevypovídal o tom, že by toho hodně naspal. Až u snídaně se nám kluci přiznali, že ulehli zhruba před třemi hodinami.

Celý den se nesl v mírně ospalé náladě. Tu a tam jsme si kopli míčem, anebo posílali košík přes síť, ale jinak klid a mír na všech državách. Protože mě s Davidem se tento přístup nelíbil, rozhodli jsme se, že uspořádáme pro ostatní bojovou hru. Davide, musím Ti ještě jednou poděkovat za tu skvělou myšlenku.

Prošli jsme si okolí Svinné a poznačili si několik míst, kde bychom mohli umístit indicie. Pak jsme se do okruhu pustili znovu, tentokrát vybaveni papírem a tužkou a na trasu umístili velmi záludné a zapeklité otázky, jejichž odpověď udávala směr dalšího postupu (něco jako Pevnost Boyard jen bez trpaslíků). Zhruba za hoďku jsme měli nakladeno.

Kluky jsme našli ve stejném ospalém rozpoložení, jako když jsme je opouštěli. Nejdříve jsme se posilnili obědem a pak pustili hledače pokladů na trasu. Abych pravdu řekl, mysleli jsme, že to dá klukům zabrat více. Jednotlivé úkoly řešili jak na běžícím páse a každý se v průběhu soutěže blýskl nějakým přínosem. Za chvilku jsme byli zpátky doma. Ale za tu námahu to stálo.

Po procházce na nás přišla zase spací krize a mezitím co šli David, Yaro i Jiřík trochu zmírnit spánkový deficit, my s Mildou jsme se rozhodli, že si pustíme (pokusíme se) nějaký film. Asi půl hodiny jsme se prali se třemi ovladači a čtyřmi zařízeními. Nakonec se nám zadařilo a DVDčko jsme pustili (je více než jasné, že se muselo pustit na Xboxu). Zkoukli jsme asi čtyřicet minut, když se z postelí se začali vracet odpočatí parťáci.

Čas před přípravou na večeři jsme zkrátili fotbalem a pak, když se k nám přidala i Žanet, společenskou hrou „Hů iz hů“. Objevili se tak mezi námi i Masaryk, Gagarin (zrovna u toho bylo hádání velmi krátké. Jsi mrtvej? Byl jsi kosmonaut?), Hitler a Hurvínek. Maso (na jehož přípravu dohlížel Milda) bylo vynikající a jen tehdy bylo krátkodobé ticho (ale zase se mlaskalo).

Po večeři jsme se usadili v obýváku s cílem pustit (a dokoukat) si další film. Ani tentokrát se nepovedlo a my jsme šli za chvilku spát.

V neděli se toho pramálo stálo. Za zmínku stojí jen „Honzo, kolik je hodin?“, loučení a bezproblémová cesta domů.

Všem děkuji za příjemný víkend.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Milda hodnotil(a) 21.07.2013 00:00:00

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Milda napsal(a) 21.07.2013 16:33

Paradni clanek, jen musim zminit, ze Jaro to hral celou dobu na obe strany a proto se kluci tem pastim vyhli. On jim řekl kudy mají jit a pak to zpretrhal sam :-)

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 21.07.2013 21:35

Škoda, že jsem si na Tebe nevsadil. Bylo mi více než jasné, že Tvé pošramocené ego nezůstane bez odezvy. Nebudu se pouštět do žádných spekulací, je na každém zúčastněném, aby sám posoudil, jak to bylo.

vytvořit / odpovědět