Nakonec jsem si vybral a ke svému „dývku“ Xoro vybral i bedny ze stejné rodiny. Objednal jsem je u jedné nejmenované (nebudu dělat negativní reklamu) společnosti provozující internetový obchod a čekal. Doba dodání byla neuvedena a tak jsem byl smířen s tím, že zítra je asi mít nebudu. Když jsem po 14 dnech volal na jejich linku, bylo mi oznámeno, že vzhledem k tomu, že u výrobku není uvedena dodací lhůta, lze počítat s termínem 14 dní až měsíc. Nu dobře. Čekal jsem tedy dále. Po dalším týdnu z nabídky zboží soustava zmizela. Čekal jsem tedy dál a po pěti týdnech od objednávky se znovu dotázal, zda mi bude zboží dodáno. Odpovědí mi byla omluva, že dodavatel již nedodává a přišel mi mail, že je má objednávka stornována. Zajímavý přístup.

Každopádně jsem svůj sen chtěl i nadále uskutečnit a proto jsem se obrátil se svou prosbou na Brněnskou firmu Digiboss, která slíbila dodat výrobek do tří dnů a cena, která obsahovala i poštovné a balné, byla o 200 korun nižší, než u prvního. Svého slibu dostála a já jsem po dvou pracovních dnech dostal oznámení z pošty o uložení zásilky.

Celý nadšený jsem letěl na poštu, a po vystátí půlhodinové a třicetihlavé fronty jsem se dostal k okýnku, kam jsem vsunul svůj lístek. Lístek zmizel a chvilku se nic nedělo. Pak se objevil ve výřezu přepážky (nejspíš sloužící ke komunikaci se zákazníky, ale naprosto divně řešený) zděšený výraz paní pošťačky, která mi oznamovala, že „to má pětadvacet kilo a je to velký“ a že tudíž se mám přesunout k přepážce pět, protože tímhle okýnkem to neprotlačí. Přepážku pět okupoval starší pán domáhající se svého důchodu. Zaručeně nepochopil, že tu jsem na zřízenkyň příkaz a celou halu informoval o tom, že ho nějaký floutek předbíhá.

Naštěstí již brzo dorazily dvě listonošky, které nesly obrovskou bednu, a podle zkřivených obličejů se dalo vyčíst, že je těžká. Podepsal jsem převzetí, popadl zásilku a za velmi hlasitého lupnutí v zádech se odebral ke dveřím. Vzhledem k tomu, že jsem měl náklad před sebou, odvrátil jsem kontakt dveří s mým čelem, které slečna přede mnou velmi ohleduplně pustila. Po pár krocích jsem již nemohl. Na obličejích obyvatel byl znát výraz, který říkal: „Když sis to koupil, tak se dři“. U semaforu, který se nalézá asi v půli cesty mezi domovem a poštou, jsem v duchu prosil červeného panáčka, ať ještě posečká. Nebral na mě ohled, stejně tak jako auto, které mě minulo o půl metru. Mé síly byly na dně a já začal zoufat, že náklad domů nedonesu. Jediný, kdo si všiml mého šklebu způsobeného nemohoucností byl muž ruské mluvy, který mi nabídl svou pomoc. S radostí jsem ji uvítal. Poponesly jsme břemeno asi o dva metry a muž ho začal spouštět na zem s tím, že tady bydlí. Nevadí, aspoň, že jsem se o kousek přiblížil.

Za vydatného hekání, pocení, funění a nadávek jsem nakonec bedny domů dostal. Následně jsem si nemohl ani zapálit cigaretu, protože jsem ji neudržel v prstech a pohyb ruky směřující cigaretu k ústům byl neproveditelný. Nakonec jsem se dal do kupy a soustavu nainstaloval do obýváku. Jako premiéru jsem si poslechl koncert Metallicy, který zajisté prožívali i sousedé. Ať hudba zní a tóny burácí...