I když jsem na Moravě byl, v rámci našeho cestování po krásách republiky, nedošlo k tomu, abychom navštívili sklípek a ochutnali pravé moravské víno. Když jsem dostal nabídku na třídenní návštěvu vinného sklepa spojenou s degustací, postavil jsem se k tomu svým klasickým způsobem. Remcal jsem. Neviděl jsem žádný přínos v tom, odcestovat do oblasti révy a oddávat se rozličným chutím tradičního moku tohoto kraje. Díky bohu, několik kolegů mi můj názor tak dlouho vymlouvalo, až jsem svou účast potvrdil.

V pátek jsme se naložili do aut a vyrazili směr Znojmo. S jednou močící zastávkou nám cesta zabrala asi tři hodiny. Kolem šesté večerní stáli Blanka, Dana, Míra, Honza, Milda, David, Jiřík a já před vchodem do penzionu vinařství Poppovi, což byl jeden z nejkrásnějších domů v okolí. Klasicky, po moravsku, jsme byli srdečně přivítáni a uvedeni dovnitř. Každý jsme obdrželi svou postel v luxusních pokojích a po lehkém ubytování (kdy jsme udělali v naklizeném pokoji trochu toho klučičího nepořádku) jsme se odebrali do hlavní místnosti.

V teple kamen jsme byli seznámeni s pravidly požívání alkoholu zde umístěného. Lednice narvaná lahvemi obsahující bílé víno různých odrůd nám byla k dispozici. Jakož i ostatní, založil jsem si účet (papírový, ne elektronický) a nechal si poradit při výběru první lahvinky. S Jiříkem a Mírou jsme započali polosladkým Savignonem 2011. Mezitím, co jsme naplnili své sklenky, se na stole objevila spousta jídla (no samo ne). Krom týmového setkání jsme zapili blížící se odchod Blanky z našich řad, povýšení Mildova do stavu téměř šlechtického a Jiříkovi narozeniny. Zasedli jsme ke stolu, přiťukli si a začali se bavit.

Víno bylo výtečné. O zábavu nebylo nouzi a otevírání dvířek lednice bylo slyšet velmi často. Své emoce jsme (zatím) nemohli dát plný průchod, neboť u vedlejšího stolu vychutnávala víno jiná parta. Míra se z degustace odporoučel, když s největší pravděpodobností podlehl alergické reakci na jeden ze sýrů umístěných na mísách. Smutně seděl, popíjel vodu, svíjel si hrdlo a pozoroval nás a naši rostoucí hladinku. Nám s Jirkou Savignon zachutnal a čárky na účtu přibývaly. David nemilosrdně stíhal všechny svým objektivem a tvořil tak hmotné vzpomínky. Pár obyvatel našeho stolu se odebralo do postele, druhý tým odešel celý.

Hluboko po půlnoci se v nás (přiznávám, hlavně ve mě) vzbouřili démoni. Řádění začalo šermířským zápasem mezi mnou a Honzou nástrojem, který před tím býval smetáčkem a lopatkou. S dobou utkání přibývaly i kousky lopatky. Když už z ní nezbývalo mnoho, oddali jsme se hokejovému zápasu. Když nás Blanka i pan vedoucí dostatečně pokárali (s tím, že se na našich lístcích objevila položka „Lopatka a smetáček 0,5“), šli jsme na kutě. Ale rozjetý vlak (Jenda) se špatně zastavuje a tak jsem dělal zhovadilosti, kde se jen dalo. Nejsem práskač a hlavně ne na sebe, takže nechám na ostatních, aby odhalili krutou pravdu :D (i když po tom nikterak netoužím). Jak jsem usnul, nevím, ale bylo to ve své posteli.

Sobotní ráno (no, popravdě dopoledne) bylo kupodivu daleko příjemnější než některá rána po pivních radovánkách. Hlava sice trošičku pobolívala, ale žaludek v pořádku. Osazenstvo našeho pokoje, to jest Jiřík, David, Milda a já jsme provedli hygienu (každý zvlášť) a odebrali se dolů s přáním naplnit své žaludky. Sice to nemělo úplně kýžený efekt (měl jsem pořád hlad), ale dobré bylo to, že jsme se potkali a kuli plány na dnešní den.

Jednoznačnou prioritou číslo 1 byl oběd, hned pod ní byl pak nákup uklízecích potřeb (lopatka se smetáčkem) a pečiva. Museli jsme tedy nalézt místo, kde nám dají najíst, protože naše zásoby nebyly uzpůsobeny tomu nakrmit dostatečně osm hladových krků. Vyrazili jsme do ulic.

Vlastně to musím upravit, protože jsme přesněji vyrazili do naprosto prázdných ulic. Připadali jsme si jako bychom se octli v nějakém hororu. Na ulicích nebylo jediné postavy a kolem nás postávaly polorozbořené domy. Vydali jsme se jedním směrem a dorazili k hraničnímu opevnění. Cestou jsme potkali zavřenou sámošku a jednu hospodu, ve které se aktuálně prováděla rekonstrukce.

Otočili jsme se a putovali na druhou stranu. Když už to vypadalo, že v celém Šatově není jediné místo, kde bychom dostali talíř něčeho jedlého, narazili jsme na putyku, jejíž obsluha nám poskytla informaci o tom správném a jediném místě. Vydali jsme tam, trochu již v poklusu, neboť hlad nás trápil všechny.

Dorazili jsme do místnosti, která připomínala spíše cukrárnu. Dva menší stoly, od dveří k pultu to bylo stěží tři metry. Obsadili jsme místa a vyhlíželi obsluhu. Ta se za chvíli objevila a na tváři se mladému muži objevil výraz zděšení. Plný lokál zde ještě asi neměl. Rozdal nám jídelní lístky a odklusal zpět za pult, zřejmě proto, aby obvolal všechny známé kuchaře na pomoc. Když se objevil znovu, objednali jsme si a čekali. Po pěti minutách se před námi objevily polévky a za sádrokartonovou zdí začala mlátit palička do masa a několikrát se ozvalo cinknutí mikrovlnky. To byly kuřecí závitky.

Mezi polévkou a hlavním jídlem se v krámu objevilo několik zvědavců. Nakouklo do útrob místnůstky a rychle jí zase opustilo.

I přes hodně čarovný začátek jsme se pořádně najedli, někteří z nás vychutnali točenou limonádu barevně připomínající toxický odpad atomové elektrárny a jako dezertík si dali (mezi nimi i já) palačinku. Sečteno a podtrženo, byl to dobrý oběd.

Protože procházka byla samotné hledání restaurace a návrat do penzionu, nic jiného jsme nepodnikali. Jakmile jsme dorazili, roztrousili jsme se po pokojích a dali si „dvacet“. Tým Blanka, Dana, Jirka, Honza skočili asi po hodině na nákup, my jsme hnípali dál. Museli jsme se totiž dobře připravit na plánovanou řízenou degustaci.

V půl sedmé jsme se, zachoulaní v bundách, sešli před vchodem do sklepení. Průvodcem nám byl ten večer pan Popp. Již cestou ke stolu jsme se dozvěděli spousta zajímavých věci o sklepení, ukládání vína a jeho historii. Usazeni jsme byli k jednomu ze dvou stolů. U druhého seděla parta moraváků.

Následovala hodina a půl při níž jsem se dozvěděl mraky informací o výrobě vína, co na čem závisí, jak se správně degustuje, cpal se občerstvením, které pro nás bylo přichystané.

Samozřejmě byla naše nevědomost cílem narážek, ale na co se čertit, když jsem opravdu neznal vůbec nic. Naopak, bral jsem to skoro jako školení. Když jsme ochutnali všechna z 12ti vín, degustace skončila a my se mohli odebrat do tepla.

Nahoře jsme pak pokračovali v konzumaci, tentokráte již s jistou dávkou noblesnosti a kulturnosti. Jen u otevírání lahve musel zasáhnout pan vinař, protože dle jeho slov náš způsob ho doslova mlátil do očí. Znovu se konverzovalo a povídalo. Tu a tam nějaký člen odpadl od skupiny a kolem třetí hodiny ranní obývala stůl pouze Dana s Jiříkem a Míra se mnou. Nakonec i nás přepadl stesk po posteli spolu s únavou a šli jsme spát.

V neděli ráno probíhalo to nejsmutnější na každém pobytu. Placení :). K účtu, který nebyl důkazem někoho, kdo nepije víno, jsem si nechal přibalit ještě šest lahví na domácí a rodinné příležitosti. Pak už jen sbalit, rozloučit a vzhůru domů.

Moc děkuji všem za vyvinuté úsilí k přemlouvání. Nebýt toho, nepoznal bych kouzlo vinného sklípku a neudělal si v hlavě trochu pořádek v tom, že víno není jen červené a bílé.