Když jsem i třetí den cítil bolení kolem zubu, rozhodl jsem se, že poruším několik let (možná celé desetiletí) trvající nenavštěvování zubní ordinace (v podstatě jsem nebyl nikde registrován, k zubaři jsem chodil pouze na základce a na vojně) a obrátil se na mamku, jestli by mi poradila. Samozřejmě nezklamala a po několika minutách mi volala zpátky, že v pátek se mám ukázat u paní dentistky.
Jakmile jsem ulehl na tolik oblíbené křeslo a otevřel dutinu ústní, slyšel jsem strašlivou větu. „No jo, ten roste špatně, ten musí ven. Máte teď čas?“ No, nemusím asi říkat, že mě to dost šokovalo a od té doby jsem odmítl otevřít hubu. Rukama jsem gestikuloval, že dneska čas nemám a hlavně na to nejsem duševně připraven. Paní doktorka to nerada akceptovala a domluvila si se mnou trhání na úterní odpoledne.
Abych neodcházel jen tak s dobrou náladou, rozhodla se, že mě podrobí bobříkem bolesti. Aby to prý tolik nebolelo, instaluje mi drén. Protože jsem byl tímto výrazem nedotknutý a netušil jsem, o co se může jednat, naposledy jsem se vyzubil a čekal. Paní doktorová jen oznámila, že to nebude moc příjemné a pustila se do práce. To co nastalo má k výrazu „ne moc příjemné“ hodně daleko. Nástrojem, který ani nechci vědět, jak vypadá, se mi začala rýpat kolem zánětu a rvát tam hadru napuštěnou něčím léčivým. Slzičku jsem sice neuronil, ale neměl jsem k tomu daleko.
Na cestu domů jsem dostal místo obrázku kartičku s uvedeným dnem a hodinou H, kdy budu mučen a recepisy na léky. Lehce uražen (kvůli té bolesti) jsem odešel a zapřísahal se, že jestli to bude jen trochu možné, už nepřijdu. Hodinu poté jsem se radoval, protože bolení povolilo a zánět se začal uzdravovat.