Všechno to vzniklo posláním jednoho mailu, který obsahoval nápad na uskutečnění víkendového výletu s blíže nespecifikovanými aktivitami. Krátce a jednoduše byl to návrh, jestli bychom nejeli pod stan s tím, že bychom popili nějaký to pivko a užili si léta. Tenhle nápad se u Mildy a Zdendy setkal celkem s nadšením a padl návrh, neudělat z toho komorní akci, ale pozvat i další členy týmu.

Tak se stalo, že po pár dnech mailování se seznam pozvaných rozšířil na krásných osm lidí, z nichž každý přislíbil svou účast. Už zbývalo jen doladit detaily (jako kde budeme a co koupit) a čekat, až nastane den D. Termín byl totiž zvolen celkem rychle. Prostě jsme tak dlouho bloumali všichni v kalendářích, až nastala absolutní shoda. Místo konání jsme volili velmi obezřetně. Na začátku padl Mácháč, Slapy a Orlík. Já jsem měl vnuknutí a poprosil o radu Jindru, který Slapskou krajinu křižuje na vodě. Výsledkem mého dotazu byla podrobná zpráva o místech, kde je dobré pořádat pánskou jízdu. Jasným vítězem se stala Živohošť.

Jak se blížil odjezd, plánování a nadšení některých jedinců (hlavně mě) nabíralo na intenzitě. Způsobeno to bylo také tím, že nikdo svou účast neodvolal. A tak jsme se nakonec dočkali. V pátek jsme se do práce dostavili s bágly a vybavením a po richtě provedli jízdu Intersparem, kde jsme se dovybavili o to nejdůležitější - pivo. V první várce, jakožto předvoj a pátrací skupina v jednom, odjížděli oba Mírové, Milda, Zdeněk a já.

Navigace zafungovala na jedničku a my jsme po hodině stáli před závorou do kempu. Ne však již v původní sestavě, ale posilněni o Jiříka. Zabrali jsme nejlepší pozice a začali budovat stanové městečko, likvidovat plechovky (samozřejmě vyprázdněné) a užívat si.

První historkou, která nám zůstane v hlavě, je příchod individua ženského pohlaví, které k nám dovrávoralo v dosti podroušeném stavu blekotající něco o nutnosti se vyspat. Když jsme jí zdvořile odmítli poskytnout přístřeší, natáhla se alespoň na celtu umístěnou mezi stany a vytuhla. Nás to nerozhodilo, ale když po hodině znovu ožila a zaškatulkovala nás jako „fotry od rodin, třicátníky, kteří nemají na dovolenou u moře, tak jeli opruzovat na Slapy“, dostali jsme záchvat smíchu. No, hlavně, že odcestovala zase do neznáma, odkud přišla.

Plechovek (prázdných) začalo přibývat a zábava nabírala na intenzitě. Chvíli jsme hráli dosti pochybný fotbal, u kterého balon místo do brány směřoval (téměř pokaždé) na Mírova knight ridera, takže jsme přesedlali na létající talíř a otloukání věcí již ustalo. Když dorazili ještě Honza a Martin, byli jsme konečně kompletní.

Na pódiu se objevili další herci (herečky). Přes silnici majestátně stály dva stany, které obývali čtyři dívčiny. Ty se pro některé býky staly po zbytek zájezdu červenou šerpou. I když se snažili velmi profesionálně zamaskovat svůj věk (s přesvědčením tvrdily, že jim je 22), Mírova hluboká psychologie odhalila, že nedávno nastoupily na gympl. Trvalo jen chvilku (čím to bylo způsobené nevím, protože jsem byl zrovna mimo) a školačky seděly na celtě (stejně jako většina chlapů), byly centrem dění a chlemtaly naše pivko. Psycholog našeho oddělení Míra (druhý) provedl s jednou z omladin takové sezení, že rozebraná dívčina se dala do pláče.

Jakmile došla konverzační témata (a trochu i pivo), někdo přišel s nápadem, že se půjdeme ukázat na místní diskotéku. Cesta sama připomínala komedii, protože kilometr jsme šli asi půl hodiny. Někdo zabloudil, někdo měl nutkání vyzkoušet si noční jízdu tobogánem. Každý měl nějaký svůj příběh.

Když jsme se sešli před vchodem na tancovačku (připomínající obchoďák s velkými slevami – tak tam bylo natřískáno) zjistili jsme, že vstup se nyní ještě platí, ale za dvacet minut tomu tak nebude. Zachovali jsme se jako správní businessmani (peníze až na prvním místě) a počkali. Jak jsme tak postávali, čekali, pozorovali a komentovali objekty, rozhodl se Milda s Mírou, že se k nám nepřidají v trsání, ale budou nám krýt záda a kontrolovat okolí.

Dvacet minut uteklo jako voda a my jsme se prodírali davy, které hopsaly kolem nás. Dávat pozor bylo potřeba nejen na kmitající cigarety a míhající se kelímky s pitím, ale i na motající se lidi. My jsme to zvládali celkem dobře, ale dva mladíci se nějak zapomněli vyhnout sami době a tak jsme byli svědky býčího zápasu. Martin s Mírou zaujali bojové postoje a byli připraveni jich pár pustit do chumlu, kdyby bylo nejhůř. Já jsem klasicky zalezl do kouta a snažil se být neviditelný.

Obě horké hlavy se nakonec uklidnily (anebo byly uklidněny?) a zábava pokračovala znovu dál. Pak se na parketu objevil jakýsi týpek, který si s sebou přinesl titul „nejlepší imitátor Michaela Jacksona“. Během svého vystoupení jsem pořád přemýšlel, kolik musel dát, aby tento titul dostal. Jedním slovem tragédie. Maník se během skladby trochu zmítal v křečích, ale spíš jen stál a tvářil se ne moc chytře. Po tomhle divadýlku jsme se sebrali a šli strávit první noc do stanu.

Sobotní ráno (dopoledne) začalo trochu zpomaleně. Ze stanů a aut se pomalu vydrápaly postavy a zprvu bezhlesně (krom Mildy, ten je slyšet, jakmile protrhne očka) se začaly potulovat kolem sebe v neidentifikovatelných tvarech. Brmlání, drmolení a skřeky se po pár chvilkách začaly měnit ve slova, slova ve věty a my jsme nastartovali chlapskou konverzaci. Protože jsem byl vybaven (jako správný voják) vařičem, rozhodl jsem se spolubojovníkům připravit čajík. Povedlo se to sice až napotřetí (jednou jsem to skopnul a jednou se nějak nepovedlo uvařit vodu), ale dodržel jsem slib a uvařil. Pak jsme se začali pídit po jídle (je pravdou, že jsme toho večer moc nesnědli). Zamířili jsme ke stánku s rychlým občerstvením a dali si výbornou polívku. Při čekání kolem nás projel s mezizastávkou Martin a rozloučil se. Práce ho prý nutí nás opustit.

Najedli jsme se a nastala doba jakéhosi útlumu. Chvíli jsme blbnuli s naším oblíbeným balónem, chvíli vzduchem lítal létající talíř a chvíli jsme jen tak kecali. Druhým opouštějícím naši rozjetou loď byl Honza. Ten měl na sobotu pozvání na svatbu, takže se těšil, že suchý chleba se salámem značky „Salám“ vymění za lahůdky. Koneckonců, to jsme všichni chápali. Jiřík nakonec učinil přítrž dalšímu zevlování, popadl pruty a šlo se rybařit.

Více než rybaření připomínala tato aktivita fandění na vesnickém fotbale (alespoň, co se hluku týče). Zdenda pojal Jiříkovo činění jako divadelní představení, vybavil se spacákem, do něhož se u břehu zachumlal, a pozoroval lov. Já jsem pozvolna začal konzumovat poslední zbytky alkoholu a celkem rychle se začal dostávat do nálady. Když Jiřík oficiálně ukončil Slapskou rybářskou sezonu (trvající asi hodinu) se ziskem čisté nuly, začal se balit Míra.

A tak v sobotní odpoledne zbyli jen zakládající členové tábora. Milda, Jiřík, Zdenda s Mírou (nejde je psát odděleně) a já. Pivo v plechu došlo (počítali jsme původně s tím, že 48 piv, které jsme přivezli, nám vydrží déle), a proto se začínali podnikat výlety pro kelímky. Seděli jsme, místy jsme stáli, vymýšleli jsme bejkárny a já jsem vymyslel nový druh pivíčka. Ládlel (tohle vymysleli smíškové Z+M). Mezi tím vším jsme se pokusili se (opět) najíst. Znovu jsem vytáhl svůj úžasný vařič a připravil specialitu z čínské kuchyně, nudlovou polívku „Huo tjien“ s příchutí kuřecího masa. Hnus, který se po pěti minutách pohupoval v ešusu, jsem do sebe v hodně malých dávkách nasoukal, ale huba mě pálila ještě hodinu poté. To, že se po zkonzumování hmoty vytvořila po stěnách jídelní nádoby mazlavý film, ani popisovat nebudu. Nechci si totiž připustit, že něco podobného jsem si udělal i ve vnitřnostech. Chvíli jsme se pokusili hrát karty pravých chlapů (o panáky). Výběr alkoholu nebyl zrovna pestrý, takže jsme do sebe prali tlamolep Becher Lemond.

Už, už to vypadalo tak, že žádná zábava se v sobotní odpoledne konat nebude (i když se mi tomu nechtělo moc věřit), ale nakonec vyhrálo to správné já v nás. Pro pivka jsme začali chodit v kratších intervalech a hladinka začala stoupat. Jedině Jiřík s Mildou se drželi trochu stranou, protože se nechtěli „zprasit“ před nedělní jízdou domů. Nám třem to bylo šumák a tak jsme za to jaksepatří zabrali. Slunce se začalo pomalu přibližovat zemi a my jsme probírali všechny možné útrapy mužů a události všedních dnů. Trochu paradoxní bylo, že jsme nejdřív hodinu pomlouvali ženy a minutu nato se větší část osazenstva bavila házením světelných kroužků s vedlejším stanem (na ty bylo v průběhu dne zanevřeno, protože si zvolilo jiné kamarády).

Jakmile se kluci vyblbli, Milda s Jiříkem oznámili, že půjdou ulehnout do svých pelechů. My, rozjetí jako náklaďák z kopce, jsme ještě spát nechtěli a tak jsme se znovu vypravili, i když původní plán takový nebyl, na diskotéku. I když to byla tentokrát cesta přímá, na rozdíl od minulé výpravy – ale to už jsem vyprávěl – trvala nám o poznání déle. Jakmile se v našich hlavách vzbudila myšlenka a touha po ulehnutí do stanů, vydali jsme se zpět k naší základně. Marně jsme si mysleli, že popřání dobré noci a rozchod do spacáků bude bez komplikací a prodlužování.

Už to vypadalo, že noc končí, když se ozvaly ze stanu sousedek hlasy vyzívající Zdendu (kterého lze poznat už podle chůze) a Míru k noční koupačce. Tatam byla únava a klukům se rozsvítili kukadla. Já jsem na tuto aktivitu abdikoval a odebral se se vzbuzeným Mildou (který celou scenérii komentoval svým osobitým způsobem) k plotu vykonat potřebu. Mezitím co jsme soutěžili v močení do dálky a Milda popisoval, v jak kvalitním spacím pytli spí (ještě pořád drkotal zubama), lidská troska kousek on nás nastartovala auto a ladnou jízdou dopředu a dozadu převálcovala stan svých kamarádů (evidentně bývalých). Dávala tím nejspíše najevo své pohoršení nad tím, že on mrzne v autě, zatímco jeho druhové trdlují na diskotéce.

Pak už konečně spánek. Milda v autě, já ve stanu. Ráno unavené balení věcí, polévka a cesta dom.

Chlapi, všem Vám chci moc poděkovat. Na tuhle akci jsem se těšil a doufal, že se povede. Ale že to bude taková paráda, v to jsem ani ve snu nedoufal. Díky moc. Doufám, že příští rok to zopáknem.