Sobota

Před sedmou hodinou ranní se před Karlínskými kasárnami potkalo několik párů kanad a maskáče pomalu začaly pohlcovat chodník. Staré (myšleno mazácké) i nové tváře se nořily z různých uliček a seznam účastníků se začal pomalu rozšiřovat. Já jsem byl kupodivu ještě poznán.

Klasické čekání na cokoliv se protáhlo o něco déle, neboť pan doktor se trochu opozdil (nevím proč, ale dorazil v běžeckém trikotu) a je více než jasné, že bez náležité lékařské prohlídky (skládající se z projití trvalé adresy a odpovědi na otázku „Bolí Vás něco?“) bychom nemohli být připuštěni a vypuštěni na cvičení. Při zevlování po chodbě kolem nás projely nové masky a BDP (bojová dávka potravin), které daly tušit, že se bude dít něco velmi zajímavého. Naši velitelé byli ovšem tajemní a ničehož nám neprozradili.

Na úvodním nástupu jsem se dozvěděl, že budu ozdobou druhého družstva první čety. Tato informace začala pro mě býti radostná až poté, co jsem se dozvěděl jména dalších členů. Velitel Petr, družstvo se skládalo z Martina, Zdendy a Radka. Hned na začátku mi bylo jasné, že jsem nemohl být zařazen lépe a ten týden bude rozhodně stát za to. Taky nám byl prezentován plán cvičení, co nás čeká a nemine a z čeho máme mít strach. No, bude to hodně zajímavé a hlavně hodně akční. Trochu mě zaskočila informace, že tři dny budeme venku.

K našemu převozu se dostavily tradičně dva autobusy, posílené jednou Tatrou (pro ty kvanta materiálu). Nacpali jsme se do útrob dopravních prostředků a vyrazili směrem k Doupovským horám. Cesta probíhala klidně a plynule až do té doby, než byla narušena dopravní nehodou způsobenou samosběrem jahod probíhajícím hnedle u komunikace. Mezitím co já jsem si protíral ospalé oči a pomalu se zorientovával, duchapřítomný Michal (občanským povoláním zdravoťák) a další vojáci naší roty (včetně velitelů) vzali situaci plně do svých rukou a krom ošetření zraněných pořešili i stále se zhoršující dopravní situaci. Dokázali tak sanitce a policii ušetřit spousta času a navodit „příjemnější“ podmínky k řešení. Musím upřímně říct, že smekám.

Zbytek cesty byl stejně klidný, jako začátek. Pro změnu jsem opět usnul a probral se až při vjezdu na Dlouhou. Vytahali jsme bagáž (já jsem si ho mezi těmi poznal jen díky tomu, že byl v maskáči) a šli se ubytovat. Protože lidí bylo méně než postelí, byli jsme rozděleni na cimry podle družstev, což na začátku stmelilo naše družstvo do nerozbitného a nezdolného celku.

Před Petra byl postaven nelehký úkol. Ze čtyřčlenného družstva měl označit osoby, které budou: spojař, průzkumník, kulomeťák, zástupce velitele a střelec (naštěstí role chemického pozorovatele byla zrušena). Radista byl jasný... Radek již minulé cvičení prokázal mimořádné schopnosti v navazování spojení a komunikaci. Roli ZedVéDéčka (zástupce velitele) po dlouhém přemlouvání dostal Martin. K vykonávání této funkce je totiž potřeba trocha znalosti toho vojenského přikazování a rozkazování. Já jsem v této oblasti naprosto mimo (jsem rád, že si pamatuji, za kterou rukou se provádí obraty) a Zdeněk debatu na toto téma kategoricky utnul hned v počátcích vyslovením věty: „S tím mi polibte...“. Zbývalo přiřadit kulomet a definovat průzkumníka. Protože Zdenda tuto zbraň tahal nespočetněkrát, zmocnil jsem se ho já (paradoxně jsem ho v životě nedržel v ruce, natož abych věděl, jak se z něj střílí). Karty byly rozdány,nicméně abychom měli i nějakého toho střelce, dostali jsme ze sousedního družstva posilu – Jindru (toho, ne tu). Jsme kompletní.

V sobotní den se toho akčního moc nestalo. Točili jsme bydlohodiny (válení se na kavalcích), probírali jsme minulost a komentovali přítomnost. Plnými doušky se věnovali zevlování.

Neděle

I v neděli vládlo klidné období. Sem tam se něco zařizovalo (jako třeba nafasování zbraní), prodělali jsme nějaký ten nástup, dostali najíst a byli seznámeni s pravidly chování na střelnici. Je pravdou, že rok od roku je podání tohoto nařízení barvitější, peprnější a humornější. Když všichni přednášející odevzdali své informace a naprosto vyčerpáni opustili kazatelskou pozici, byli jsme propuštěni a šli se oddávat bohulibé činnosti. Abych nebyl na palebné čáře prohlášen za úplnou lamu, dobrovolně jsem se věnoval samostudiu a poprosil mistra kulomeťáka „Cíbu“, aby mě zasvětil do tajů vyfasované protipěchotní zbraně. Venca se dal do práce a za několik vteřin přede mnou leželo nespočetně kousků. „Ještě se dá odmontovat tohle, tohle a tohle, ale na to potřebuju vercajk“ svěřil se. Pak se usmál a dal mi možnost se ukázat v tom nejlepším světle. Když jsem ani napopáté nenarval hlaveň na závěr (což ani jít nemá), povzdechl si a chvatně opustil naší světničku. Nepolevil jsem a zlepšoval svou zručnost. Mise byla úspěšná, k večeru jsem dokázal kulas rozebrat i složit v několika desítkách minut.

Pondělí

Od brzkých ranních hodin bylo jasno, že pondělí už nebude tak klidné a začne vládnout vojenský režim a hlavně střelby. Program na dnešek byl jasný – celý den strávíme na střelnici a budeme se pokoušet obhájit své funkce střelců. Pro mě začalo první střelecké a pochodové seznámení s univerzálním kulometem vzor 59. Zbraň je to vcelku těžká, neskladná, plná ostrých výstupků, které se jednak zachytávají za oblečení a hlavně kvalitně ztrpčují život svému nositeli. Na první pokus jsem poslal do terče čtyři z deseti bambulí. Což teda nebylo nic moc, to se přiznám. Na druhou stranu to bylo dosti pochopitelné. Ve druhé střelbě bylo skóre lepší, myslím, že jsem měl něco kolem 40ti bodů (ze sta). Potěšen, že jsem se vůbec trefil, jsem opustil palpost.

Čekaly nás ještě terčové manévry (střílení po paňácích) a ty samé scény v noci. Možná se Vám bude zdát, že to rozhodně nemůže zabrat celý den, ale opak je pravdou. Ono totiž, když se má vystřídat padesát lidí, každý se musí zkontrolovat a být zkontrolován, to nějakou tu dobu zabere. Zaměstnání dne končilo po desáté hodině. Lehce zmáčení (někteří jedinci naprosto durch) jsme byli přivezeni na kasárna a po hygieně zalezli do pelechů.

Úterý

V úterý jsme prodělali zdravotní přípravu a školení na poskytování první pomoci. Je pravda, že jsme si museli na tolik důležité informace trochu posečkat, ale když konečně nastala hodina „Há“, stálo to za to. Mezi jednotlivými úseky prezentace byla okna pro praktické cvičení. Zjistil jsem, že rozdíl mezi tím vědět, jak poskytovat nepřímou masáž srdce a skutečně jí provádět je diametrální. Po třech minutách oživování jsem funěl jak mašina do kopce a lilo ze mě vskutku kvalitně. Naučil jsem se obracet a nakládat zraněného a zmotat obvaz (což nebylo úplně v osnovách). Prostě stálo to za to.

Večer probíhal několikrát nácvik poplachu. Po chodbách se totiž plížila informace, že v nočních hodinách dojde k poplachu ostrému. Párkrát jsme si seběhli dvě podlaží, poslušně jsme si nastoupili do Tatřičky a chvilku poseděli na pohodlných sedátkách. Při posledním nácviku, který byl písknut pár minut před desátou, nám bylo oznámeno, že od dvaadvacáté hodiny máme být ostražití. Členové našeho družstva se v plné polní umístili na bydla a vyčkávali. Já jediný poctivec (= blbec) si vlezl do spacáku a vnuknul si tak dojem, že o ničem nevím. Usínal jsem s nastraženými uši a ve střehu. Krásný pocit ticha najednou probodlo zvolání:

Středa: „Signál bouře“

Probuzen jsem byl ve vteřině. Věděl jsem sice, co mám dělat, ale ani po deseti vteřinách jsem nebyl schopen naleznout své kalhoty. Když Martin rozsvítil, zjistil jsem, že já jsem jediný, kdo stojí u batohu ve spodkách, zatímco ostatní mají na hlavách plembáky, v ruce zbraně a mají se k odchodu. Začal jsem jemně panikařit. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli je prioritnější zabalit spacák, anebo se dooblíknout. Velitel mě uklidnil a ujistil mně, že na mě družstvo počká (chvilku). Po pár minutách, když jsem se už potřetí ujistil, že mám všechno, jsem chvatně opustil místnost a jal se prchati. Petr zamkl a já se podíval na své prázdné dlaně. „Dopr...“ zařval jsem. Petr, který mne zrovna předbíhal, na mě s otazníkem v očích pohlédl a zeptal se: „Co je? Něco si zapomněl?“. Když viděl, že postrádám nástroj nutný k vedení střelby, jen si zhluboka povzdechl a předal mi klíč. Hlavou mi prolétlo tisíce nadávek na moji hlavu, ale popadl jsem „milenku“ a schody bral dolů po třech. Auto (překvapivě) ještě stálo na shromaždišti. Naskočil jsem do něj (no, vyškrábal se na něj) a po zaklapnutí zámků korby se Tatra rozjela vstříc neznámu. Bylo asi patnáct minut po čtvrté hodině ranní.

Stavy, ve kterých jsem se nacházel, by se daly definovat jako blouznění, lehké podchlazení, a zmatečnost. Při svém úprku jsem si totiž nechal všechny knoflíky blůzy nezapnuté a svetr jsem měl zabalený ve velké polní. To v kombinaci s ranními teplotami a faktem, že jsme cestovali se shrnutou plachtou, vytvářelo dosti chladné podmínky pro moje tělo. Navíc jsem neustále probíral v hlavě, jestli jsem ještě něco nezapomněl. O naší pozici jsem měl naprosto jasno. Jsme na Doupově.

První výsadek přišel zhruba po půl hodiny cesty, kdy bylo první družstvo naší čety vyklopeno. My jsme přišli na řadu asi deset minut poté. Začala naše mise.

Při taktickém krytí našeho vozidla během výsadku se mi povedlo jednou zakopnout a třikrát zívnout. Když se nám Tatra ztratila z očí, velitel nás svolal ze silnice do vysokého, rosou pokrytého porostu a začalo se plánovat. Dle našich souřadnic se většina z nás zorientovala v mapě (kromě mě, já vnímal pouze barevné fleky). Velitel otevřel první z obálek a našel v něm rozkaz:

Nepozorovaně a bez jakéhokoliv kontaktu s civilním obyvatelstvem se přesuňte na bod XY. Zde zaujměte pozice a vybudujte pozorovací stanoviště.

Pak následovalo ještě pár informací o tom, že jsme na nepřátelském území a že během přesunu může dojít k napadení. Přesunuli jsme se do nedalekého lesíka, provedli maskování a dali se na plánování pochodu. Ve spojnici mezi naší aktuální pozicí a cílem překážela civilizace a otevřená krajina. Nezbývalo tedy nic jiného, než to vzít obloukem. Zmalovaní k nepoznání jsme vyrazili nepříteli vstříc. Protože do těchto krajin se pramálo kdy dostane panáček se sekačkou, brodili jsme se po kolena vysoké trávě, neustále se vyhýbali větvím jak spadlým, tak překážejícím na stromech. Žádná sranda, přesně tak, jak to má být.

Protože radista byl zaúkolován podáváním hlášení, každou hodinu jsme měli chvilku na oddych. Spojení většinou nebylo navázáno, ale svou povinnost jsme plnili. Když už míra mého remcání dosáhla únosného vrcholu (že jsem měl stále prázdné bříško), vyvalili jsme se na malém plácku uprostřed lesa, zaujali bojové pozice (hlavně odložených zbraní mířily ven) a pustili se do zásob. Já jsem mohl, ke své radosti, excelovat se svým hořákem a připravit teplý čaj. Během našeho pobytu se nic zvláštního nestalo. Dvakrát projel traktor, na který jsme málem zahájili palbu, a jednou pořádně sprchlo. Posilněni a odpočatí (lehce) jsme vyrazili.

Bezproblémová cesta se zvrhla ke konci postupu, kdy jsme ztratili Zdendu (anebo on nás?). Tak nějak byl pořád před námi a najednou nebyl. V nás pozůstalých se měnily nálady jak mraky nad námi. Nejdřív smích, pak vztek, obava, nervozita, znovu vztek.... Jakékoliv pokusy o navázání komunikace byly nezdařilé, protože jsme se zrovna nacházeli v údolí a o signálu jsme si mohli leda zdát. Když jsme se ani po půl hodině nenašli, prohlásili jsme Zdeňka za mrtvého a vydali se dál bez něj. Připravovali jsme si smuteční proslovy, když mi mobilem přišla zpráva, že se Zdenda našel. Byl zadržen nepřítelem a je nelítostně mučen. Protože nám nebylo svěřeno žádné státní tajemství, nemohl nic prozradit, a mu tudíž zůstali v klidu. S daleko lepší náladou jsme dorazili (s malými obavami, když jsme procházeli kolem stáda divočáků) až k cíli, kde jsme se znovu se svým druhem sešli.

Zbudovali jsme základnu, a po dlouhém tápání i pozorovací stanoviště (leželi jsme na soukromém pozemku nějakého sedláka mezi dvěma stromky). Každý měl neskutečnou radost, že se může na několik hodin zbavit nákladu, který se zdál těžší a těžší. Radek s Martinem zamaskovali náš bungalov tak umě, že byl přehlédnutelný i pokud od něj stál člověk na pět metrů, nehledě na to, že v něm vytvořili i malé ohniště. Kolem něj probíhali pokusy o usušení ponožek (které byly ve stavu promočených).

Inspekci našich nadřízených jsme prodělali bez závad a padla (k našemu údivu) i nějaká ta pochvala. Možná to bylo tím, že velící orgáni hledali pozorovatelnu několik minut a pak se museli nechat podat. Dobrá nálada nás neopouštěla ani ve chvílích vydatného deště, který byl na denním pořádku velmi často. Prostě, jak už jsem řekl na začátku, do lepšího družstva jsem se nemohl dostat.

Náš obětavý člen Jindra se kolem jedné hodiny ranní rozhodl, že půjde svému veliteli (v tom největším slejváku) předat pláštěnku na pozorovatelnu. Vybaven baterkou odcapkal do noci. Když se ani po dvaceti minutách nevracel, pojal jsem podezření, že něco není zcela v pořádku. Vykoukl jsem ze svého spacáku a spatřil výjev jako z Akt X. Po lese poletovalo světýlko směřující na všechny směry a vykonávaný pohyb nejlépe vystihují slova zmatený a nahodilý. Chvíli jsem přemýšlel, zdali nejde o nepřátelský průzkum, ale později jsem uznal, že se k nám Jindra nemůže dostat. Do koruny stromů jsem vyslal světelné znamení a čekal na reakci. Jako magnet se otočil proud světla mým směrem a již neuhnul. Ze tmy vyplul šťastný a promočený Jindra. „To se nedá najít.“ pronesl, zalezl do spacáku a za chvíli usnul.

Já jsem měl jít vystřídat posádku na pozorovatelně ve tři hodiny. Radek, který neustále bděl u vysílačky, se ve 2:43 dozvěděl, že ke čtvrté hodině ranní máme ukončit pozorování a přesunout se do 7:00 na nově určené pozice. Vyrazil jsem předat informaci s tím, že tady v lese se přece nedá s baterkou zabloudit. Po deseti krocích se mi krajina začala jevit neznámá a začal jsem chápat Jindrovy útrapy. Zachoval jsem chladný rozum a rozvahu (u mě dosti neobvyklé) a postupoval. Nevěděl jsem kam kráčím, když kde se vzala, tu se vzala, stála přede mnou pozorovatelna. Předal jsem instrukce a byl poslán zpátky na základnu. Střídání se v tom případě už konat nebude. Nabral jsem směr a šel. Radek mě v tápání nenechal a místo našeho pobytu označil baterkou hned. Jakožto jediní bdící jsme začali balit a připravovat snídani pro ostatní.

Čtvrtek

Ve čtyři jsme se znovu všichni sešli a povyprávěli si zážitky z prodělané noci. Po zamaskování jakýchkoliv stop, které by nás mohli prozradit, a vlastních obličejů, jsme se rozloučili s naším obývákem a šlapali dál. Místo určení nebylo od naší současné pozice mnoho vzdáleno. Dorazili jsme na velkou křižovatku. Když se i po kontrole zdálo, že jsme správně, zalezli jsme mezi stromy a oddávali se odpočinku (a já pro změnu krmení). Po nějaké chvíli dorazil i Roman se svým družstvem a bylo tedy jasné, že tohle místo je shromaždiště celé čety. V sedm k nám zavítala Martinova Tatra a my jsme dostali rozkaz nasednout. Abych nezpůsobil žádné nechtěné zranění (způsobené náhodným výstřelem, který tyto zbraně umí), schoval jsem kulometný pás a stal se tak střelby neschopný. Několik minut poté jsem tohoto činu litoval. Na křižovatku se přiřítily dva UAZy (ty staré :)) a z nich nepřátelští vojáci spustili palbu. V první vteřině zůstali všichni jako zkamenělí a koukali, co že se to vlastně děje (ani si to nechci představovat v reálu). Pak mě napadlo, že bych se mohl schovat do křovin, kam jsem elegantním letem zaplul po držce. Namířil jsem hlaveň k nepříteli a pozoroval. To jediné jsem totiž mohl. Kouknul jsem se na vybitý kulomet a začal hledat zaváděcí očko (vychytávka, která se hodně ztrácí), abych mohl nabít. Povedlo se, já natáhl, něco akčního zařval (už nevím, co chytrého to bylo) a vypálil dvě rány. Ne, nešlo o mistrovské umění střelby jednotlivými dávkami z automatické zbraně, jednalo se o závadu.

Zcela nepochopitelně jsem se začal chechtat na celé kolo a vydrželo mi to až do té doby, než útočníci opustili plac. Ztráty byly kalkulované na jednoho nezvěstného, který se stal patrně zajatcem a jednoho zajatého. Já jsem začal laborovat s nabitým, nezajištěným a zaseknutým kulometem. Použil jsem všechny síly, co jsem měl poschovávané, ale se závěrem jsem prostě nehnul. Zavolal jsem si na pomoc kulomeťáka Luboše. Ten obhlídl problém, znalecky otočil zbraň laufem k zemi a kanadou otevřel závěr. Matně jsem vzpomínal, jestli jsem tento postup někdy četl ve vojenských příručkách. Když si mého tápavého výrazu Luboš všiml, komentoval to tím, že se s tím člověk nesmí tak babrat.

Nasoukali jsme se na korbu (včetně spoutaného nepřítele), zaujali střelecké pozice a vyrazili. Po chvilce se na šesté hodině objevilo nepřátelské vozidlo a zjevně nevypadalo, že se chystá k vyjednávání. Akčňácky jsem se přemístil na zadek auta, zamířil kulas, a nabil. Když se spustila z užase (stále ten stejný UAZ) palba, opětoval jsem jí. Znovu pouze dvěma ranami. Tentokrát jsem se už nesmál. Měl jsem sto chutí poslat chloubu armády do škarpy.

Dovezeni jsme byli mezi dva kopce, kde proběhlo jednak předání nepřítele do rukou štábu a za druhé spojení s druhou četou. Překřikován deštěm nám Láďa (velitel roty) oznámil, že zbytek povstalecké skupiny se zakopal na vrcholu kopce, na jehož úpatí se právě nacházíme. Aby nám neunikla ani myš, dobudeme tuto kótu pročesáváním (což je velmi zajímavá a oblíbená činnost). Na konec nezapomněl poznamenat, že nepřítel je vybaven chemickými zbraněmi, což znamená, že si určitě budeme na čumáky rvát tu gumovou okrasu.

Rozprostřeli jsme se do řady a hleděli na neprostupné křoví, začínající nad skalní vyvýšeninou. Zaznělo „Vpřed!“ a my jsme vyrazili. Po třech krocích jsme dostali z druhého konce rojnice příkaz k zastavení. Kdosi nalezl nevybuchlý granát. Zprvu jsme mysleli, že je to past nastražená nepřítelem, ale po cvičení jsme se dozvěděli, že se o atrapu nejednalo a že díky profesionálními postupu všech zapojených máme všichni pořád stejný počet údů.

Postup na kopec byl hodně pomalý, hodně obtížný a hodně deštivý. Ale jak to už bývá, nakonec jsme ho zdolali, nepřítele (i přes chemický útok – no neříkal jsem to) porazili a zmocnili se dávky potravin na dnešní den. Protože jsme na kopci nějakou tu dobu hlídkovali, počet suchých míst na mém oblečení se pomalu přibližoval nule. Jako většina ostatních jsem si vyždímal ponožky a poobědval.

Bylo potřeba se přesunout na další pozici a tam vybudovat tábor. Vzduchem prosvištělo „První četa vztyk“ a my nabrali směr a tempo. Do klapotu kanad zněly zážitky z noci a, během pochodu jsme znovu minuli místo našeho pozorování a před pátou dorazili na místo. Pojedli jsme (já jsem dostal slovní pokárání od velitele, že žeru jak nezavřenej) a odebrali se do vertikálních pozic. Dostali jsme prostor k odpočinku. Mě to šlo nadmíru dobře.

Pátek

Kdosi se dozvěděl o chystaném dělostřeleckém útoku, takže jsme byli vzbuzeni asi půl hodiny před ním. Popaměti jsem sbalil své propriety (se smutkem zjistil, že ponožky nedokončili svou aktivitu sušení) a odebral se, jako ostatní, hlouběji do lesa. Kolem jedné hodiny ranní se spustilo na obloze nad námi něco, co připomínalo Silvestrovské oslavy. Výbuchy a barevné světlice však neoznamovali příchod nového roku, ale ukončení našeho odpočinku. Na rozdíl od našich velitelů (kteří byli zabiti) jsme zůstali naživu a měli tak možnost pokračovat v boji proti třídnímu nepříteli.

Velení spadlo na zástupce (proto tam taky jsou) a celého toho chumlu se ujal Luboš (ano, stejný Luboš, který mi zpravoval kulomet). Utajený přesun se místy měnil v komedii. To když někteří členové čety nechápali, že zapnout xenonovou baterku, protože nevidí, není až tak docela dobrá věc. Jejich úsilí o naše prozrazení dovršili ještě tím, že šli poslední, takže osvětlili všechny (vojnu nežeru, ale tohle bylo do očí bijící).

S několika přestávkami (protože záda, nohy i únava se začaly hodně hlásit) jsme proputovali nocí až k ránu, zastavili se na snídani (nemyslím tím u Mekáče) a když už se zdálo, že zbytek mise už bude jen klidná procházka, narazili jsme na dopravní nehodu (naštěstí fingovanou). Střet dopravního a nákladního vozidla nutně potřebovalo náš zásah. Já, jakožto kulomeťák, jsem zaujal číhací pozici a obrátil se k celé situaci zády a čučel do pole. Za mnou jsem vnímal zvuky našeho družstva organizující ošetření raněných, zajištění zbraní i zmatené výjevy účastníků tohoto aktu. Při zhodnocení nám bylo vytknuto jen pár nedostatků (jako že jsme nechali jednoho zraněného zemřít) a jako perlička nám byla dána možnost dopravit jednoho ze zraněných (kdo by čekal, že to bude náš velitel) na nosítkách k heliportu, kam přistane letecká podpora, kterou jsme si zavolali. Již tak obtěžkáni tuto možnost kluci se vší radostí přijali a nás čekal poslední bojový úkol. Přišla moje velká chvíle. Stal jsem se průzkumníkem a probíral se terénem 50 metrů před zbytkem družstva. Když přišel okamžik napadení, zařval jsem si, zalehl a... opět vyslal své dvě střely na posledního protivníka.

Když bylo nebezpečí zažehnáno, zeptal se mě hodnotící, proč, když jsem správně identifikoval nepřítele a zaujal bojovou pozici, nezačal střílet. Obhájil jsem své nepředpokládané chování pouhým ukázáním na zbraň. „Aha“ pronesl kontrolor a odešel. Pak už stačilo pouze dojít kilometr k vrtulníku (Tatře), za což kluky, kteří raněného nesli, obdivuji. Následovala cesta do bezpečí.

Byli jsme vypuštěni na louku, kde se již povalovali zbytky první čety, rozložili své svršky (protože se na obloze objevilo sluníčko) a oddali se potřebnému odpočinku. Cvičení bylo prohlášeno za oficielně ukončené. V dálce proběhl pokus o vystřílení zbylé munice, ale jak jsem zjistil, nebyl jsem sám, kdo měl místo kulometu opakovací pušku.

I když se poslední večer většinou hojně hoduje, ponocuje, pije a raduje, tentokrát to u nás bylo trochu jiné. Zmoženi třídenním putováním jsme se sbalili, vypili svou dávku pivek a odebrali se spát.

Sobota

Dobalení, úklid ubikací, odjezd k odevzdání věcí. Když jsme opouštěli vojenský prostor v devět hodin ráno, všichni jsme se radovali, že budeme doma tak brzo. Bohužel opak byl pravdou, protože jsme neskutečné 2,5 hodiny trávili při odevzdávání materiálu, kde se projevila byrokracie v nejryzejší podobě. Když byl zkontrolován poslední šroubek, byly potřebné papíry podepsány a my byli propuštěni. Jelo se do Prahy.

Na nástupu jsme obdrželi pamětní listy a za vydatného „Zdar!“ se rozešli vstříc civilu.

Děkuju všem za pomoc a skvělou atmosféru, která se celým cvičením linula. Osobně pokládám toto cvičení za jedno z nejlepších. Báječně jsem si ho užil a doufám, že se za rok znovu setkáme.