Milda tradičně přicestoval s dobrou náladou a úsměvem na tváři. Posnídali jsme na slunci za zpěvu ptáků (ne našich, to bych napsal řevu), čerstvého jarního vzdoušku a s pohledem na modré nebe. Na balkóně proběhla první zátěžová zkouška stolku (který jsem přidělával já). Vše dopadlo dobře, potrava neskončila nikomu v klíně, ani na dlaždicích. Po kafíčku jsme se sbalili a vyrazili v Mildově autě směrem na sever. Cestou jsem poprvé ve svém životě spatřil Mělník.

Jako první jsme navštívili (po solidním schodovém výšlapu) Kokořínské pokličky, což je přírodní úkaz – pískovcové sloupy. Dvoukilometrovou procházku za žabkou a hlavou jsme si obohatili focením, výrobou stativu nošením dřeva do lesa a dalšími důležitými aktivitami. Na lavičce, před uvedenými úkazy, jsme lehce posvačili a abychom nešli hned nazpět, jukli jsme ještě na faraonovu hlavu. Hlava nebyla sice moc poznat, ale báječně posloužila ke šplhacím a fotícím účelům.

Cesta zpět byla časově i fyzicky méně náročná než cesta tam. Možná to bylo tím, že terén byl lehce z kopce a nezastavovali jsme se u každého skalnatého skvostu, na který jsme narazili (šlápli). Auto jsme na parkovišti našli celé. Nezbývalo než do něj naskákat a přesunout se do podhradí hradu Kokořín.

Když jsme se ocitli na parkovišti, Milda nám oznámil, že nás opětovně čeká stoupání. Ale dal nám tentokráte na výběr. Schody, anebo dlouhý obchvat. Jednoznačně jsme zvolili schody. Když jsme je viděli, svého rozhodnutí jsme začali litovat. Touha po poznání nových míst však překonala únavu a lenost a schody jsme porazili a ocitli se na nádvoří. Naštěstí čtvrt hodiny před začátkem prohlídky. Tak jsme si preventivně vyšlápli ještě věž, z které byl (pravda) velmi pěkný výhled a pak se vrátili na nádvoří, zasedli a pozorovali zástupy lidí, kteří měli stejný nápad, jako my a lehce odpočívali.

Prohlídka tří pater nám utekla celkem rychle. Když jsme shlédli všechny pamětihodnosti, doobdivovali exponáty (Mildu nejvíce zaujala rohožka) a prošli se po ochozu hradu, vyrazili jsme k autu. I tentokrát na nás vzorně čekalo. Jelo se domů. Protože neděle byla zlehka za půlkou, pokračovali jsme ve společném trávení času.

Na balkóně jsme poobědvali (a grilovali), udělali jsme si kafíčko (já jsem ho dělal sám sobě na dvakrát) a zasedli k Osadníkům. I když jsem se všemožně snažil bránit, kazit a sabotoval Mildův rozvoj, nepodařilo se nám s Luckou Mildovi zabránit získání deseti bodů. Zase vyhrál. K další hře jsme se již neodhodlali, takže jsme si vlezli před televizku a nahodili Weslího v úpířím oblečku, jak porcuje zástupy zlých. S ubíhajícími titulky nás Milda opustil a odcestoval domů.